Běloruský prezident Alexandr Lukašenko FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Polská menšina v Bělorusku se stala rukojmím v boji běloruského demokratického hnutí, podporovaného Varšavou, proti diktatuře Alexandra Lukašenka.
Piščalovský hrad v centru Minsku byl vystavěn na začátku 19. století. V dobách Ruského impéria sloužil jako věznice, kde byli zadržováni nejdříve účastníci listopadového povstání (1830–1831), následně účastníci lednového povstání (1863–1864) a nakonec v jeho chladných zdech věznili i řadu proticarských aktivistů, mj. Józefa Piłsudského, první hlavy a budovatele polského státu po jeho znovuzrození v roce 1918. V době komunismu, po pádu carského Ruska, se Piščalovský hrad ocitl v Běloruské sovětské socialistické republice a své vězně v něm zadržovala NKVD (sovětský represivní orgán), která tam prováděla i popravy.
Po pádu Sovětského svazu nebyl objekt bohužel adaptován pro účely muzea represí, jak tomu bylo v mnoha jiných postkomunistických státech. Vůdce nyní již nezávislého Běloruska Alexandr Lukašenko (bělorusky Aljaksandr Lukašenka), vládnoucí v současnosti už více než čtvrtstoletí, využíval budovu k výkonům trestů smrti a rovněž věznil v jejích zdech řadu svých odpůrců.
Koncem března byli do hradu převezeni také hlavní činovníci běloruskou vládou neuznávaného Svazu Poláků v Bělorusku (Związek Polaków na Białorusi, ZPB), mj. Andżelika Borysová a Andrzej Poczobut. Dnes jsou – podobně jako více než tři sta dalších politických vězňů – rukojmími v boji běloruského demokratického hnutí, které je podporováno Varšavou, proti Lukašenkově diktatuře.
Podmanit si Poláky
Polsko-běloruské vztahy se vyostřily v roce 2005, kdy úředníci Alexandra Lukašenka neuznali výsledky sjezdu, na němž byla předsedkyní Svazu Poláků v Bělorusku zvolena právě Andżelika Borysová. Běloruská státní moc iniciovala vznik sobě zcela podřízené polské menšinové organizace (totožného názvu – Svaz Poláků v Bělorusku) a zabavila veškerý majetek původního svazu včetně čtrnácti Polských domů, vybudovaných z peněz polských daňových poplatníků. Tyto domy byly dříve centry pro pěstování polské kultury a tradic či dějištěm různých akcí v běloruských městech jako Hrodna (pol. Grodno), Vaŭkavysk (pol. Wołkowysk), Lida nebo Ščučyn (pol. Szczuczyn). Už více než patnáct let jsou tak budovy využívány převážně ke komerčním účelům a v prostorách, kde se v minulosti konaly akce polské menšiny, fungují dnes obchody nebo jiné provozovny služeb. Valná většina činovníků polské menšiny mezitím přešla do organizace pod vedením Borysové a společně s ní vytvořila nezávislý Svaz Poláků v Bělorusku, jejž Minsk dlouhodobě neuznává, ale Varšava jej podporuje.
Od té doby je situace polské menšiny v Bělorusku jedním z nejpalčivějších témat vzájemných vztahů mezi oběma státy. A nejedná se pouze o represivní opatření namířená proti činovníkům „nelegálního“ Svazu Poláků v Bělorusku, nýbrž o celkový přístup běloruské státní moci k největší národnostní menšině v zemi. Polské ministerstvo zahraničních věcí odhaduje, že v Bělorusku (které má přes 9,4 milionu obyvatel) žije 300 tisíc až 1,1 milionu Poláků. Tak obrovské rozpětí mezi oběma hodnotami je způsobeno neprůhledností statistických údajů poskytnutých běloruskými úřady, které v minulosti informovaly o více než 300 tisících občanů polské národnosti.
Tyto stovky tisíc Poláků však mají k dispozici pouze dvě školy s polským vyučovacím jazykem – v Hrodně a Vaŭkavysku. Byly vystavěny na náklady polského státu v 90. letech. Poláci musí každoročně svádět boje o místa v těchto školách. Zřizováním takzvaných „spolkových škol“, kde by se polštinu mohl učit každý zájemce, se zabývala právě Andżelika Borysová. Avšak krátce před jejím nedávným zatčením provedla běloruská státní moc jejich kontrolu a všechny tyto vzdělávací instituce paralyzovala. Mnozí nezávislí komentátoři – jak ve Varšavě, tak i v Minsku – se domnívají, že Lukašenkova diktatura se tímto Polsku „odvděčuje“ za podporu nezávislých běloruských médií a demokratických institucí. Ale tím už se dostáváme k dalšímu nesmírně citlivému tématu vzájemných polsko-běloruských vztahů.
Kalinowského program
Podle běloruské ústavy nemohl Alexandr Lukašenko kandidovat v prezidentských volbách už v roce 2006, protože vypršelo jeho druhé volební období. Nicméně ústava byla včas změněna a ještě dříve (v roce 1996) si podřídil i Ústřední volební komisi. Když tedy v březnu vyhlásili, že prezident „zvítězil“ ve volbách s podporou bezmála 83 %, několik desítek tisíc lidí vyšlo v Minsku protestovat do ulic.
Po vzoru ukrajinské „oranžové revoluce“, která proběhla krátce předtím, vystavěli Lukašenkovi odpůrci stanové městečko a změnili dokonce jméno hlavního náměstí běloruské metropole. Protestující občané jej přestali označovat jako Říjnové náměstí (což je jeho oficiální jméno odkazující k bolševické revoluci z roku 1917) a začali mu říkat náměstí Kastuśe Kalinoŭského (Konstantyho Kalinowského). Tento vůdce lednového povstání (1830–1831) na území někdejšího Velkoknížectví litevského (které zahrnovalo i území dnešního Běloruska) a národní hrdina Bělorusů, Poláků a Litevců byl a stále ještě je vzorem pro mnoho odpůrců Lukašenkova režimu.
Tehdy, v roce 2006, byly protesty potlačeny a stanové městečko zlikvidováno. Za účast v nich musela řada Bělorusů za mříže, mnoho jich také přišlo o práci. Nejtvrději však režim zasáhl proti studentům, které masově vylučoval ze studií na univerzitách. Pomocnou ruku jim záhy nato nabídlo Polsko. Tehdejší Lukašenkův rival Aljaksandar Milinkevič odjel do Varšavy, kde na Varšavské univerzitě slavnostně oznámili, že polské vysoké školy přijmou běloruské studenty postižené represemi. Vznikl ambiciózní vzdělávací projekt, který byl nikoli náhodou pojmenován jako Program Konstantyho Kalinowského.
Díky němu získaly a dodnes získávají vzdělání na nejlepších polských univerzitách stovky běloruských studentů, polská strana zajišťuje běloruským studentům i ubytování na kolejích a stipendium ve výši přibližně 400 dolarů, což je víc, než činí průměrný plat v Bělorusku. Je to jediný vzdělávací program tohoto druhu v Evropě, díky němuž mohla řada mladých a nadaných Bělorusů obhájit své magisterské a disertační práce a mnozí z nich dnes působí ve významných korporacích, mezinárodních institucích či médiích. Velká část z nich rovněž tvoří intelektuální podhoubí běloruského demokratického hnutí jak ve vlasti, tak i v zahraničí.
Novináři za mřížemi
Po volbách v roce 2006 se Polsko neotevřelo pouze běloruským studentům. Do Varšavy se tehdy vypravili i běloruští novináři, kteří tam začali budovat jedinou běloruskou nezávislou televizní stanici – Bělsat (pol. Biełsat). Logistické a technické zázemí poskytla svým běloruským kolegům státní televizní stanice Polská televize (Telewizja Polska) a finanční podporu polské ministerstvo zahraničí, které uvolňuje na provoz Bělsatu několik milionů eur ročně. Televizní kanál se stal hlavním zdrojem nezávislých informací pro mnoho Bělorusů, protože se věnuje tématům, která oficiální vládní sdělovací prostředky ignorují – například korupci, porušování lidských práv nebo protiprávnímu jednání úředníků. Kromě televize Bělsat financuje Polsko také nezávislé běloruské rozhlasové stanice, jako jsou Euroradio a Radyjo Racyja (pol. Radio Racja), ale i četné zpravodajské portály.
Alexandr Lukašenko nikdy neskrýval, že se mu tyto aktivity Varšavy nezamlouvají. Během své vlády se vypořádal se svobodnými médii a těch několik málo redakcí, které v Minsku stále působí, přinutil, aby ve své produkci uplatňovaly autocenzuru. Navíc po posledních prezidentských volbách, které se konaly 9. srpna 2020, už v běloruských stáncích a trafikách žádné nezávislé tiskoviny neseženete – vláda zakázala distribuovat všechna „závadná periodika“. Řada z nich se proto přesunula na internet.
Prezidentské volby v srpnu 2020 byly zlomovým bodem v nejnovějších dějinách Běloruska a vyvolaly protivládní demonstrace bezprecedentního rozsahu, ale také podobně bezprecedentní represivní opatření. Dnes najdeme v Bělorusku mezi několika stovkami politických vězňů i novináře. Korespondenty Bělsatu pronásleduje Lukašenkův režim už řadu let, nicméně tresty pro ně se zpravidla omezovaly na několikadenní vazbu nebo vysoké pokuty za „nelegální žurnalistické aktivity“ na území Běloruska. Během posledních několika měsíců však prožívají nefalšovanou noční můru, neboť jsou cílem útoků ze strany běloruské státní moci. V únoru byly dvě reportérky Bělsatu (Kacjaryna Andrejevová a Darja Čulcovová) odsouzeny na dva roky odnětí svobody za to, že vysílaly živý přenos z protivládních protestů. Na konci března sdělilo nezávislé Sdružení běloruských novinářů, že v zemi je vězněno už dvanáct žurnalistů.
Ti pro režim obzvlášť nebezpeční se do emigrace uchylovali už před srpnovými volbami. Byl mezi nimi i bloger Nexta, který spravuje nejpopulárnější kanál na komunikační platformě Telegram v Bělorusku. Sleduje jej více než 1,3 milionu lidí a po vypuknutí masových demonstrací se tento kanál stal pro řadu Bělorusů hlavním informačním zdrojem, zejména v situacích, kdy docházelo k vypnutí nebo zpomalení internetu, což se v Lukašenkově zemi čas od času stává.
Nexta je pseudonym dvaadvacetiletého mladíka Scjapana Pucily, který už několik let žije v Polsku, kam se svou rodinou uprchl před Lukašenkovou diktaturou. Sídlí zde také jeho skromná redakce čítající několik spolupracovníků. Využívá prostory poskytnuté varšavským Běloruským domem, což je nadace fungující už téměř deset let a podporovaná polským státem. Bělorusko obvinilo Pucilu z terorismu, vydalo na něj zatykač a požaduje jeho vydání.
Pucila však není jedinou osobností běloruského demokratického hnutí, která našla azyl v Polsku. Ve Varšavě si zřídil kancelář také Pavel Latuško (bělorusky Latuška), lídr opozičního Národního protikrizového řízení (NAU). Před volbami pracoval jako ředitel nejstaršího běloruského divadla – minského Národního divadla Janky Kupaly, předtím byl ministrem kultury a diplomatem s dlouholetou zkušeností (působil mj. jako velvyslanec v Polsku a ve Francii). Po brutálních zásazích proti demonstrantům odsoudil násilí a mučení, jichž se na protestujících dopouštěli příslušníci speciálních policejních jednotek OMON. Na zásah běloruské státní moci byl odvolán z pozice ředitele divadla, obviněn z extremismu a pokusu o státní převrat, a následně byl na něj vydán zatykač.
Podobné obvinění si vyslechla také vůdčí osobnost běloruského demokratického hnutí a Lukašenkova vyzyvatelka v srpnových volbách Svjatlana Cichanouská, která se musela uchýlit do Litvy. Také na ni nechal Minsk vystavit zatykač a na konci března byla obviněna z terorismu. Krátce po skončení voleb ji běloruské bezpečnostní služby přinutily, aby opustila zemi. Její manžel – populární bloger Sjarhej Cichanouski – je již od května vězněn a hrozí mu až 15 let v pracovním táboře. Opoziční lídryně má hlavní kancelář v litevském Vilniusu, ale v září jí polský premiér Mateusz Morawiecki předal klíče od vily ve Varšavě. Díky tomu dostali odpůrci Lukašenkova režimu k dispozici sídlo v jedné z tamních prestižních čtvrtí, a to v objektu, kde dříve fungovalo například tuniské velvyslanectví.
Společné dějiny (zejména období Rzeczpospolité obou národů), podobná kultura a tradice sahající mnoho století do minulosti jsou důvodem, proč je svobodné a demokratické Bělorusko i polským národním zájmem, zejména s ohledem na to, že Alexandr Lukašenko tuto zemi čím dál intenzivněji činí hospodářsky i politicky závislou na Rusku. Ani v nejmenším tedy neexistuje šance, že by byl kdokoli z běloruských opozičních činitelů prodlévajících na území Polska na žádost Minsku zadržen a předán diktátorskému režimu. V období vlády Alexandra Lukašenka nalezly v Polsku azyl tisíce pronásledovaných lidí.
Bělorusové v Polsku
Zdá se však, že předáci opozice v exilu nejsou hlavním Lukašenkovým problémem. Mnohem větší starosti mu přidělává běloruská solidarita, která se zrodila po loňských prezidentských volbách. Bělorusové rozesetí po celém světě se spojili a uspořádali finanční sbírku pro občany postižené represemi, propuštěné ze zaměstnání, zatčené anebo pronásledované funkcionáře odborů.
V Evropě vzniklo několik běloruských nadací, které sídlí většinou ve Varšavě a Vilniusu. Od okamžiku vypuknutí protestů v srpnu 2020 shromáždila největší a nejznámější z nich – nadace BYSOL, založená v litevském hlavním městě – bezmála 3,5 milionu eur (údaj z prosince 2020). V období od ledna do března 2021 zaslali na její účet dárci z celého světa 300 tisíc eur. Díky nim obdrželo hmotnou podporu přibližně sto rodin politických vězňů, které po jejich zatčení nezřídka zůstaly bez příjmů.
V běloruských městech se pak objevilo obrovské množství dobrovolníků riskujících vlastní život a svobodu, aby pomohli těm, které režim pronásleduje. Někteří jim chodí nakupovat, jiní zase udělují bezplatné právní poradenství lidem protiprávně obviněným, avšak existuje i řada těch, kteří část svého platu poskytují lidem přinuceným platit za účast na demonstracích vysoké pokuty. Všechno tudíž nasvědčuje tomu, že Lukašenkovo vládnutí neohrožuje vnější nepřítel, za něhož pokládá zejména Polsko, nýbrž solidarita a odhodlání Bělorusů bojujících za svobodu.
Ruslan Šošyn (Rusłan Szoszyn) je polský novinář pocházející z Běloruska, doktorand Varšavské univerzity, aktuálně působí v zahraničním oddělení deníku Rzeczpospolita, pro který píše zejména o běloruských a ruských tématech.
(Text z polštiny do češtiny přeložil Martin Veselka)
