Česká republika nemá být u žaloby na Maďarsko kvůli zákonu o LBGT+

Z některých anket je zřejmé, že Češi nepovažují za nutné, aby se Česká republika připojila k žalobě 14 evropských zemí na Maďarsko kvůli údajné diskriminaci homosexuálů a dalších menšin z kategorie LBGT+. Vláda Petra Fialy opravdu nemusí asistovat u každého napravování vlády Viktora Orbána. Jsou ovšem jiné oblasti, kde si Orbán tlak zcela zaslouží.

Připomeňme, o co jde. Maďarský parlament, ovládaný konzervativní stranou Fidesz premiéra Viktora Orbána, schválil předloni zákon zakazující jakoukoli prezentaci homosexuality a děl s ní spojených ve školách pro děti do 18 let. Je jasné, že zákon má populistický ráz a jeho zjevnou snahou je zahrát na strunu homofobie. Za absurdní lze považovat už tu věkovou hranici 18 let pro státní ochranu před LBGT propagandou. Je to tak trochu urážka dospívajících lidí, kteří si již své postoje vesměs utvořili.

Na druhou stranu ale pro zdrženlivý postoj vlády Petra Fialy, který hořce oplakávají koaliční Piráti, mluví velmi vážné argumenty. Zejména je třeba jasně rozlišovat, do jakých věcí jiných zemí se máme ve společném evropském domě plést a jaké máme přenechat jim samotným.

Určitě není pouze věcí jednotlivé členské země, když dochází k manipulaci s penězi ze společných evropských fondů. Když se Evropská komise a Evropský parlament zajímaly o rozkrádání evropských peněz holdingem českého premiéra, byl takový zájem zcela legitimní a je třeba říci, že byl zcela nedostatečný. Řada členů Evropské komise si nechtěla s Babišovými lumpárnami přidělávat práci a starosti. Ohledně témat z lidskoprávní agendy, kterou opanovává zejména evropská levice, je to ale jiné. Řada západních politiků se v těchto oblastech ráda prezentuje a lacině sbírá body ve svých zemích. Přitom k tomu žádné hrdinství a ani žádná důkladná práce při seznámení s problematikou není potřeba. Takový potlesk jim bohužel boj s autoritářskými moguly, jako je Babiš, nepřináší a brodit se v dokladech, které dotace byly vyplaceny problematicky, je dřina. Voliče v jejich zemích většinově také dostatečně netrápí, že jejich peníze někdo krade. Berou to jako východní folklór.

V případě Maďarska je tu mnohem závažnější téma a tím je drsná míra likvidace plurality v médiích. Výrazné finanční i administrativní přidušení svobody pro kritickou žurnalistiku zpětně vede k utužení Orbánovy sultánské vlády nad Maďary. Tlak na Maďarsko, aby přestalo dusit média, by se měl zvýšit.

Možná někomu přijde, že obrana práv komunity LBGT+ patří rovněž do sféry obrany svobody. V zásadě tomu tak je. Věc není ale tak jednoduchá kvůli militantní a fanatické ideologii levicových aktivistů, kteří svým neustálým vnucováním tohoto tématu dosahují přesného opaku, totiž rozšířené averze na celou agendu LBGT+. Kulturní válku kolem těchto témat zdaleka nevyprovokovala jen fašistická a proputinovská pravice. Tato kulturní válka vznikla naopak naprosto neomaleným nátlakem aktivistů LBGT+, kteří znechutili mimo jiné i řadu rozumných lidí homosexuální orientace.

Máme naprosté právo považovat dětské knížky, v nichž vystupují hrdinové s rozmanitou pohlavní i sexuální identitou, za nevkusné. Stejně jako se mohou někomu zase líbit. Na rozdíl od Viktora Orbána nás ale nenapadne chtít od státu, aby naše děti před takovými obrázky chránil. To je zejména chybné a bohužel poněkud putinovské pojetí státu. V tom je také pravý Orbánův problém. Že ho jeho národní konzervatismus odvedl od evropského racionálního konzervatismu k iracionálnímu konzervatismu orientálnímu.

Na druhou stranu je ale Maďarsko naším partnerem v Evropské unii a není rozumné mu vyhlašovat kulturní válku. Spíše je třeba ho udržet v našem vlastním táboře a získat ho k větší podpoře svobody pro Ukrajinu. Tam je totiž vedle utahování šroubů v médiích ten skutečně nebezpečný rys Orbánovy politiky. Orbán v tomto směru ovšem stále nepřekročil Rubikon. Netlačme ho k tomu, aby to udělal kvůli tématu – ruku na srdce – mírně řečeno okrajovému.