Bývalý diplomat Martin Palouš a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček reflektují postavení Česka v evropském i globálním kontextu FOTO: FB+ČTK (koláž)
FOTO: FB+ČTK (koláž)
Jak se vůbec proměnil náš svět, rozhlížíme-li se okolo sebe na počátku roku 2021? Jak máme rozumět tomu, co se okolo nás děje? Nejnaléhavějším tématem je určitě koronavirová pandemie, se všemi důsledky, které má na náš osobní i celospolečenský a politický život. Účelem těchto řádek však není přispět k této navýsost aktuální diskusi, přitahující k sobě veškerou pozornost. Chceme hledat cestu vpřed z naší současné krize v širších historických souvislostech. Z perspektivy, z níž je možno zkoumat či případně současné situaci přizpůsobovat zahraniční politiku naší země, kontinuálně rozvíjenou od onoho „zázračného roku“ 1989, kdy jsme po více než čtyřech desetiletích „babylonského zajetí“ v sovětském impériu získali možnost vzít své věci do vlastních rukou a jako svobodný národ se „navrátit do Evropy“.
Začněme připomínkou základní Masarykovy myšlenky, kterou tento otec-zakladatel našeho moderního demokratického státu oslovil své české spoluobčany již na sklonku devatenáctého století, tedy ve chvíli, kdy „svět včerejška“ pomalu mizel a světové společenství mělo pomalu nakročeno ke kataklyzmatu první světové války. Českou otázku bylo dle něj třeba vnímat jako otázku světovou. Jeho odpovědí na konflikt mezi tehdejšími mocnostmi, zažehnutý atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu v červnu 1914, bylo založení Československé republiky. Podle Masaryka totiž nešlo jen o vojenský střet, ale o světovou revoluci a svár mezi dvěma soupeřícími principy uspořádání lidských věcí: demokracií a theokracií. Díky této revoluci byl svět na cestě stát se – slovy amerického prezidenta Wilsona – „bezpečným pro demokracii“.
Ve dvacátém století se ovšem ukázalo, že tato velká vize byla sice ušlechtilá, ale krátkozraká. Totalitarismus, nejprve německé a pak sovětské provenience, dokázal náš demokratický stát zničit a odsoudit několik generací českého národa k životu v nesvobodné společnosti. Nastal nacistický a následně stalinistický teror. Ten byl sice po neúspěšném pokusu z roku 1968 nahradit sovětský způsob vládnutí českým modelem „socialismu s lidskou tváří“ vystřídán husákovskou „normalizací“, avšak totalitární povaha vládnoucí moci, byť její donucování nabylo jiné, méně spektakulární a méně drastické podoby, se nikterak nezměnila.
Ptejme se tedy v Masarykově duchu, jak se to má s naší českou otázkou dnes, kdy jsou již za námi dvě dekády jednadvacátého století. Jak dnes formulovat, poučeni svými minulými zkušenostmi, současnou českou zahraniční politiku? Elementární skutečností je, že jednatřicet let po pádu komunismu máme samostatný, demokratický a ekonomicky prosperující stát, který má sice své nedostatky, ale za který se rozhodně nemusíme stydět. Naopak můžeme být poměrně hrdi na to, jak relativně rychle a úspěšně jsme se vypořádali s obtížemi přechodu od totalitní k demokratické společnosti a od centrálně řízeného hospodářství k sociálně-tržnímu.
Významnou měrou to bylo vlivem návratu do Evropy a naším principiálním ukotvením v komunitě západních liberálně demokratických států. I proto základní zahraničněpolitická orientace naší země musí zůstat stejná i v budoucnosti. Cesta návratu do Evropy nastoupená v roce 1989 je správná a jediná možná, máme-li i nadále zůstat svobodnými. Základním posláním české zahraniční politiky ve světě, který se nám dnes doslova mění před očima, tedy musí být udržování její kontinuity. V následujících deseti bodech se pokusíme stručně charakterizovat její celkový rámec a základní východiska.
EU a NATO jako fundament
Zaprvé, pokud jde o naše místo v evropské politické architektuře: Naše členství v EU a NATO představuje fundament, na němž celá polistopadová česká zahraniční politika stojí. Platí zde totiž jednoduchá rovnice. Čím lépe budou tyto dvě regionální nadnárodní entity fungovat a plnit v dnešním rychle se měnícím světě poslání deklarované v jejich zakládajících dokumentech, tím efektivnější bude úsilí Česka chránit své vlastní specifické „národní zájmy“. Není pochyb o tom, že jak EU, tak NATO musí být s to kriticky zhodnotit své aktuální fungování a přijmout potřebné reformy, reagující na globální výzvy jednadvacátého století.
Pro NATO je centrální otázkou, jak reagovat na nové bezpečnostní hrozby. Ty vznikají buď v konfliktech nového typu mezi kombatanty působícími na teritoriích nefunkčních či prakticky neexistujících států, nebo je jejich počátkem tvrdý konkurenční boj mezi velmocemi, jejichž cílem je ovládnutí toho, co máme jako mezinárodní komunita za společné: světové oceány, vesmír či kybernetický prostor.
Pro EU se jako zcela zásadní dnes jeví tato otázka: Jak překonat „demokratický deficit“ zabudovaný do jejích základů, v nichž se spojuje princip spolupráce suverénních států s jejich ochotou předat podstatnou část svých rozhodovacích pravomocí do nadnárodních „bruselských“ institucí? A co z toho plyne pro Českou republiku? Být aktivním a našimi partnery uznávaným účastníkem všech reformních diskusí; umět vyhledávat spojence a posilovat svou pozici jako dobrý hráč, který je s to efektivně vyjednávat, s vědomím významu elementárních hodnot, na nichž proces evropské integrace stojí – na prvním místě v oblasti evropské politiky lidských práv – uzavírat společně se svými evropskými partnery vzájemně výhodné, ale zároveň jen principiálně ukotvené kompromisy.
Střední Evropa a sousedská politika
Zadruhé je zde naše sousedská politika. Její specifická část se týká Slovenska. Současný stav věcí se pochopitelně zásadně liší od onoho původního masarykovského řešení, jímž byl po první světové válce společný demokratický stát dvou bratrských národů, založený na koncepci jednoho politického národa československého. Můžeme s hrdostí a uspokojením konstatovat, že dnešní forma našeho soužití – jež se postupně vyvinula po uskutečnění „sametového rozvodu“ – představuje dobrý příklad řešení Masarykem položené národní otázky. Úzká spolupráce mezi dvěma nezávislými státy Čechů a Slováků se ukazuje být v dnešní situaci efektivní formou, z níž mají obě strany prospěch a jež posiluje jejich postavení v prostředí mezinárodních vztahů, v nichž jsou zaangažovány.
Dále zde máme Visegrád – spolupráci čtyř středoevropských zemí – vedle Slovenska ještě Maďarska a Polska, s nimiž nás spojuje podobná jak historická, tak transformační zkušenost. Jsme přesvědčeni, že i přesto, že se oprávněně ozývají kritické hlasy vyslovující obavy o budoucnost maďarské či polské demokracie, spolupráce ve formátu V4 má a bude mít v české zahraniční politice své místo. Dejme zkrátka věcem jejich čas a prostor, pokračujme v úsilí započatém již na bratislavské schůzce, svolané na jaře 1990 nově zvoleným československým prezidentem Václavem Havlem, která dala prvotní impuls ke vzniku této středoevropské platformy. Otázkou zůstává i případné rozšíření středoevropské komunikace a spolupráce prostřednictvím alternativních skupin, jako je například Slavkovský formát nebo širší uskupení (C5, Středoevropská iniciativa apod.).
Další element naší sousedské politiky se týká Německa a Rakouska. Vedle klíčové role, kterou oba tito naši partneři hrají v oblasti obchodní výměny a vnějších ekonomických vztahů, je třeba pamatovat i na úlohu naší historické zkušenosti – naše společná minulost je totiž rozporuplná. To současně přináší a udržuje při životě otázku, jejíž závažnost vnímal již jeden z otců moderního českého národa, historik František Palacký, když hovořil o staleté tradici „stýkání se a potýkání“ Čechů s jejich německy mluvícími sousedy. Máme za to, že právě zde je důležitý zdroj duchovní inspirace a téma k bedlivému promýšlení naší vlastní národní identity. Skutečnost, že vztahy jak s Německem, tak Rakouskem lze dnes hodnotit jako konstruktivní, oboustranně výhodné a velmi přátelské, představuje silnou devizu a nástroj v našich rukou, jak lépe rozumět sobě samým, utvářet racionální a věcně odůvodněnou politiku, a tak efektivněji dosahovat našich vlastních „národních cílů“.
Význam transatlantických vazeb
Zatřetí je to naše transatlantická vazba, ať už realizovaná v rámci bilaterálních česko-amerických vztahů – a pochopitelně také česko-kanadských vztahů – či v rámci NATO, tedy organizace, která představuje její nejvýznamnější multilaterální prvek.
V této souvislosti je třeba mít opět na paměti nejen aktuální stav této vazby, ale i její širší historický kontext. Díky své revoluci na sklonku 18. století se sice dosavadní americké kolonie odtrhly od Britského impéria, ale právě tímto činem západní civilizace podstatným způsobem rozšířila prostor svého působení. Z útvaru omezeného evropskou geografií se na počátku moderních dějin tato civilizace proměnila v útvar sestávající ze „starého“ kontinentu a „nového světa“. Tento civilizační „bipól“ se pak stal a nadále také zůstává klíčovým hráčem světového dění. Je udržovatelem tradice řecké politiky (a filosofie), římského práva a spirituality vyrostlé na židovsko-křesťanských základech, k jejímž elementárním hodnotám se dodnes hlásíme, jakkoli jsou státy v současném evropském prostoru svou povahou sekulární.
Zkušenost dvacátého století opakovaně potvrdila, jak důležitá je za dané světové konstelace americká (na prvním místě vojenská) přítomnost na starém kontinentě. Byl to americký zásah na konci Velké války, který podstatným způsobem přispěl k vítězství demokracie nad theokracií a umožnil Evropanům ukončit po čtyřech letech krvavé boje, jež rozvracely všechny evropské „občanské“ společnosti. Byla to naopak americká nepřítomnost v evropské politice, co znemožnilo uskutečnění poválečných mírových plánů a otevřelo cestu k moci totalitárním hnutím. Byla to americká vojenská intervence v rámci antihitlerovské koalice na evropských bojištích, která rozhodujícím způsobem přispěla k jejímu vítězství. Byl to americký Marshallův plán rekonstrukce evropského hospodářství po druhé světové válce včetně poraženého Německa, který poskytl klíčový impuls pro nastartování procesu evropské integrace. Byla to americká politika zadržování komunismu, která představovala rozhodující faktor pro udržení svobody v západní části evropského kontinentu, vystaveného totalitárnímu ohrožení, tentokrát ze strany Sovětského svazu. Evropa zůstala rozdělená na dva antagonistické, ideologicky nesmiřitelné tábory, přičemž bez aktivní americké účasti na evropské politice by zjevně nedošlo k pádu komunismu v roce 1989 a k následné demokratizaci zemí střední a východní Evropy.
Výše řečené nás může vést k jedinému závěru: jako v minulosti i dnes platí, že východiskem jakýchkoli úvah o naší zahraničně-politické orientaci musí být jasné vědomí politické, kulturní a duchovní sounáležitosti mezi Evropou a Amerikou; úsilí o otevřené a solidární vztahy mezi nimi, dialog mezi všemi, kdo dnes sdílejí starost o osud duchovního dědictví evropské či obecně západní civilizace. Jestliže říkáme, že k životním zájmům České republiky patří udržení silné transatlantické vazby, pak tím míníme nejen bezpečnostní záruky, které nám tato vazba skýtá prostřednictvím NATO. Máme zajisté na mysli i další mnohostranné a bohaté aspekty euro-americké komunikace: strategickou spolupráci v oblasti politické, hospodářské i kulturní, intenzivní komunikaci v oblasti výměny idejí, tj. v činnosti vzdělávací či vědecké, dialog v oblasti lidských práv. Nejde tu jen o styky na úrovni vládní, ale zahrnující co nejširší vrstvy našich a amerických občanů.
Je jasné, že právě skončené čtyřleté prezidentské období Donalda Trumpa vystavilo transatlantické partnerství velké zátěžové zkoušce. Kritické zhodnocení politiky Trumpovy administrativy se snažme na prvním místě proměnit do otázky: Co přinese nadcházející etapa transatlantických vztahů? S úlevou a nadějí lze snad již v této chvíli konstatovat, že na obou stranách Atlantiku si politici uvědomují, že spojenectví Evropy a Ameriky je ve vitálním zájmu všech, kdo se hlásí k odkazu západní civilizace. Z obou břehů Atlantiku lze dnes slyšet prohlášení o připravenosti zahájit všestranný dialog, to jest podrobit současný vztah transatlantických vztahů důkladné revizi a prodiskutovat případné inovace. Česká republika má bezpochyby také příležitost – pochopitelně při vědomí své geopolitické váhy a z toho vyplývající asymetričnosti bilaterálních česko-amerických vztahů – se tohoto dialogu efektivně zúčastnit a vnést do něj svůj specifický, historickou zkušeností poučený vklad. Zde je velký úkol pro českou diplomacii.
Geopolitické souřadnice dnešního světa
Začtvrté je třeba vzít v potaz novou geopolitickou situaci. Je evidentní, že svět na počátku třetí dekády jednadvacátého století je výrazně jiný, než jaký byl na sklonku roku 1989, kdy jsme se zbavili totalitní nadvlády a vydali se na cestu k obnovené demokracii. Evropská/západní civilizace, jejíž jsme součástí, operuje nyní v prostředí, kde se stále výrazněji hlásí o slovo i jiné civilizační okruhy, jež byly po staletí, kdy se Evropa modernizovala, přehlíženy jako pouhé periferie na cestě jejího vlastního „pokrokového“ směřování; teritoria vhodná pro vývoz evropských produktů, ať ve smyslu materiálním či duchovním.
V dnešním „dekolonizovaném“ světovém pořádku již ovšem nikdo nemůže aspirovat na onu roli, která kdysi náležela římským císařům, ovládajícím ze svého „věčného města“ všechny obydlené země – celou tehdejší „ekuménu“, až k jejím nejvzdálenějším hranicím, za nimiž již žili jen „necivilizovaní divoši“. Namísto „koncertu evropských mocností“, stabilizujících „starý kontinent“ v devatenáctém století, který byl ve druhé polovině století dvacátého vystřídán bipolární architekturou v čele se dvěma velmocemi, Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, dnes můžeme pozorovat vznik nové geopolitické konstelace. V té získává stále silnější pozici komunistická Čína, usilující o prosazení svého pohledu na světové uspořádání, ale také na základní otázky organizace lidské společnosti. Souboj či koexistence mezi ní a dosavadním americkým hegemonem bude v příštích desetiletích představovat zásadní střet ovlivňující základní rámec mezinárodní politiky. A jsou zde pochopitelně ještě další státy, které mají ambice silou prosazovat své strategické „národní zájmy“ na světovém kolbišti: Na prvním místě revizionistické Rusko, pro něž byl pád Sovětského svazu nikoli příležitostí otevřít svou uzavřenou společnost, ale jednou velkou tragédií; dále pak Turecko, usilující o obnovu staré slávy Osmanské říše; a nelze opomenout ani Indii, Indonésii, Írán, Jihoafrickou republiku, Brazílii a další velké regionální hráče se svými specifickými vizemi globálního řádu, připravené testovat a pokud možno posílit své aktuální mocenské postavení.
Pro Českou republiku jako malý či v regionálním měřítku středně velký stát je bezpochyby elementárním východiskem v této situaci členství v Evropské unii. Ale je tu určitě ještě něco navíc vedle této institucionální struktury, jejíž jsme součástí: naše příslušnost k evropské politické kultuře a naše evropské historické porozumění.
Efektivní multilateralismus
Zapáté si položme otázku: Co lze s příchodem nové americké administrativy očekávat v otázce multilateralismu? Pro Českou republiku je efektivní fungování všech mezinárodních organizací v čele s OSN, i všech dalších forem a mechanismů mnohostranných vztahů esenciálně důležitým doplňkem systému vztahů dvojstranných. Není pochyb, že posilování mezinárodního práva a jeho autority vytváří atmosféru, v níž se zmenšuje možnost konfliktů. Je to totiž právě mezinárodní právo, které se nabízí jako základní instrument pro jejich mírové řešení. Jsme přesvědčeni, že česká zahraniční politika musí být i nadále připravena tomuto trendu ze všech svých sil napomáhat. Nástup nové americké administrativy by se mohl stát pozitivním impulsem. Evropské státy, včetně České republiky, musí být na jakýkoli podnět vedoucí k renesanci efektivního multilateralismu připraveny a přicházet s konkrétními návrhy při jeho uskutečňování.
Nad globálními výzvami dneška
Zašesté tu máme globální výzvy, před které jsou postaveny všechny státy světa, bez ohledu na svůj reálný geopolitický vliv. V mezinárodním právu byl vyvinut a je používán pojem „společného dědictví lidstva“, jenž označuje třeba nerostné i biologické bohatství oceánů, ekologickou diverzitu v planetárním měřítku či materiální bohatství nacházející se ve vesmírném prostoru. K takovému dědictví bezpochyby patří nejen intelektuální tradice a objem znalostí všech kultur, ale i moderní věda a technika, dnes využívaná a nadále rozvíjená všemi – byť její základy byly položeny v prostředí evropské civilizace a do ostatních civilizačních okruhů pronikla v souvislosti s evropskými geografickými objevy a imperiálními výboji.
Tématem primární důležitosti je v této souvislosti probíhající klimatická změna a zájem celého lidstva se této situaci postavit, přijmout adekvátní opatření, a tak odvrátit hrozící katastrofu. Jakým způsobem a vytvořením jakých mechanismů se však může k adekvátní odpovědi na tuto krizi dospět? Je jasné, že taková reakce musí být mnohaúrovňová a komplexní. Musí spojit všechny čtyři základní aspekty, které jsou zde ve hře: aspekt vědecký, pracující se svými prognózami a matematickými modely; aspekt ekonomický, který je schopen kvalifikovaně určit finanční náklady i přínosy vyplývající z učiněných kroků; sociální, který bude ovlivňovat schopnost jednotlivých částí lidské společnosti přizpůsobit se novým změnám a jak tuto adaptaci dále zlepšit; a aspekt politický, určující, kdo a jakým způsobem – administrativně či demokraticky – případná rozhodnutí, jednou s lokálními, jindy celostátními nebo regionálními a v neposlední řadě celoplanetárními dopady, přijme a bude uvádět do praxe v rámci své státní suverenity a mezinárodní odpovědnosti.
Základním rámcem globální diskuse o budoucnosti klimatu je pochopitelně tzv. Pařížská dohoda. Klíčovou otázkou dneška je, jak se k ní postaví nová americká administrativa. Zdá se být velice pravděpodobné, že Spojené státy se k jednacímu stolu vrátí. Česká republika jako součást Evropské unie je aktivním účastníkem tohoto procesu a musí být připravena v této účasti pokračovat i v nadcházejícím období.
Česko a politika lidských práv
Zasedmé: Tradičně silné téma české zahraniční politiky jsou lidská práva. Na jedné straně jde o plnění všech závazků, jež pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva a které na sebe vzala v rámci evropského systému jejich ochrany, jehož je součástí. Jedním z důležitých rysů současné epochy je, že se mezinárodní právo v oblasti lidských práv dynamicky vyvíjí a proměňuje. Česká zahraniční politika je připravena se aktivně podílet na všech mezinárodních diskusích k tomuto tématu, přijímat mezinárodněprávní odpovědnost za případné porušování lidských práv přičitatelné orgánům České republiky a permanentně vylepšovat své vnitrostátní mechanismy utvořené pro oblast lidských práv.
Současně Česká republika, opírající se o vlastní historickou zkušenost boje za lidská práva, jehož nejviditelnějším výrazem se stala v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století občanská iniciativa Charta 77, bude i nadále pokračovat v podpoře těch, kdo ve svých zemích za lidská práva podobným způsobem bojují, protože jsou jejich obyvatelům dosud systematicky odpírána. Ať už jde o disidenty v Číně, Barmě, Turecku, Bělorusku či na Kubě – a seznam zemí, kde k tomu dochází, je bohužel mnohem delší a s nástupem autokratických režimů po celém světě se ještě prodlužuje – Česká republika bude i v buducnosti otevřeně vystupovat na jejich podporu. Bude i nadále hledat způsoby, jak dát jejich hlasu v mezinárodním prostředí, kde mají hlavní slovo suverénní státy, co největší prostor a váhu a přimět je k plnění mezinárodněprávních závazků v této oblasti, k tomu, aby se odhodlaly jimi ovládané společnosti konečně otevřít a namísto pokračování v represích nastoupily cestu k demokracii a národnímu usmíření.
Česko a sociální otázka
Zaosmé: Je zřejmé, že s otázkou lidských práv a jejich dodržováním úzce souvisí, jak tomu ostatně bylo vždy v minulosti, i otázka sociální. Jedním z uznávaných mezinárodněprávních principů v oblasti lidských práv je jejich nedělitelnost. Práva občanská a politická na straně jedné, stejně jako práva ekonomická a sociální – k nimž jsou nyní přidávána i práva environmentální – patří dohromady a nelze je ideologicky oddělovat a stavět proti sobě. To, co platilo v době, kdy se tento vztah často stával v rámci tzv. helsinského procesu předmětem ostrých diskusí mezi Západem a Východem, platí dodnes. V žádném případě nelze v diskusi o lidských právech a formulaci efektivní politiky k jejich ochraně přehlížet zvyšující se sociální nerovnosti v globalizujícím se světě, ať už se to týká situace uvnitř zemí bohatého a rozvinutého Severu – pochopitelně včetně České republiky – či ve vztahu mezi ním a rozvojovým Jihem, tedy onou částí světa, kterou modernizující se Evropa devatenáctého století považovala zcela automaticky (a poněkud arogantně) za svou periferii. Sem spadá česká politika nejen při řešení vlastní sociální otázky, nýbrž i ona komponenta české zahraniční politiky týkající se problému migrace do států Evropské unie a humanitární a rozvojové pomoci zemím globálního Jihu, speciálně pak těm, odkud tito migranti přicházejí.
Světové společenství demokracií
Zadeváté musíme ještě jednou zmínit věc demokracie. Jestliže Masaryk mohl na počátku 20. století věřit, že svět se konečně může stát pro demokracii „bezpečným“, jeho průběh přinesl pádné důkazy, že k dosažení takového světového pořádku zbývá ještě dlouhá cesta. Jestliže po roce 1989 bylo možno se na okamžik domnívat, že „historie skončila“, protože liberální koncept společnosti nabídl všem státům světa ono konečné správné řešení, jak lidské věci uspořádat ve shodě s lidskou přirozeností, to jest v souladu s inherentní důstojností každé lidské bytosti (jak to formulovala Všeobecná deklarace lidských práv), pak z perspektivy právě uplynulého roku 2020 je možné konstatovat, že tomuto ideálu je globální lidstvo dosud velmi vzdáleno a že historie tudíž ani zdaleka ještě neskončila. Demokracie ve světě v posledních letech, zdá se, nikterak vítězně nepostupuje, ba naopak je, jak upozorňují mnozí, spíše na ústupu. O to více je ovšem třeba – pokud se stále domníváme, že udržet svět bezpečným pro demokracii představuje životní zájem České republiky – tuto vizi rozhodným způsobem podporovat, stavět se rozmáhajícím se autokratům na odpor a být aktivním účastníkem všech formací, která vytváří dnešní společenství demokracií.
A zde vyvstává obecné dilema, které je pro státy velikosti naší České republiky ústřední a jež jsme již zmínili: Lze efektivně hájit naši demokracii kruhovou obranou naší nezávislosti, či je rozumnější podporovat její integraci do vyšších, na prvním místě regionálních celků? Není tomu tak, jak jsme již tvrdili výše, že nejlepší pojistkou české suverénní demokracie je české členství v Evropské unii a NATO?
Speciální místo ve společenství světových demokracií zaujímá Izrael, stát vzniklý v reakci na bezprecedentní tragédii židovského národa za druhé světové války, kdy šest milionů jeho příslušníků bylo zavražděno ve vyhlazovacích táborech, „továrnách na smrt“ zřízených německými nacisty pro „konečné řešení židovské otázky“, kterou si Hitler a jeho věrní v rámci své zrůdné nenávistné ideologie zkonstruovali. Dnešní speciální vztahy mezi Českou republikou a Izraelem mají svůj základ v masarykovské tradici a musí být podle našeho soudu udržovány a rozvíjet se ve stejném duchu i v budoucnosti.
Jak čelit novému totalitarismu ve světě?
A konečně zadesáté! Náš poslední bod se týká otázky, která není po našem soudu v mezinárodním kontextu dosud dostatečně tematizována, jež se však vznáší nad současným světem jako otázka kardinální. A tato otázka zní: Jak efektivně čelit možnému nástupu totalitarismu, tedy návratu oné děsivé zkušenosti v novém hávu, která se ve dvacátém století projevila v podobě německého nacismu a sovětského komunismu a jež si v celkové bilanci vyžádala desítky milionů obětí, civilistů usmrcených nikoli v rámci vojenských operací, ale zavražděných ve vyhlazovacích táborech a během různých systematicky uskutečňovaných a administrativně řízených operací? Nabízí se zde připomenout slib, který čerstvě zvolený československý prezident Václav Havel učinil ve svém projevu předneseném v únoru 1990 před oběma komorami amerického Kongresu:
„Totalitní systém komunistického typu přinesl našim dvěma národům, Čechům a Slovákům – podobně jako všem národům Sovětského svazu a dalších zemí, které si Sovětský svaz svého času podmanil – bezpočet mrtvých, nezměrnou paletu lidského strádání, hluboké ekonomické zaostávání, a především ohromné lidské ponížení… Zároveň nám ale dal – aniž samozřejmě chtěl – něco dobrého: Zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích než ten, kdo takto zavalen není. Co tím chci říct: My všichni se musíme od vás mnoha věcem učit, od toho, jak vzdělávat své potomky, přes to, jak volit své poslance, až po to, jak organizovat hospodářský život, aby vedl k prosperitě a ne k bídě. Ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá, a tudíž nemá co nabídnout. I my můžeme něco nabídnout: Totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo.“
Domníváme se, že právě zde má česká zahraniční politika dosud ještě velký dluh. A podíváme-li se nyní zpětně na jednotlivé body v tomto přehledu učiněné, pak v každém z nich bychom mohli najít příležitost, jak debatu o tom, jaké hrozby a výzvy před globální lidskou civilizací, jíž jsme malou součástí, obohatit způsobem, který by si jistě mohl získat pozornost, respekt a uznání. Vždyť není to svoboda a uznání důstojnosti každé lidské bytosti, oč v české zahraniční politice, usilující primárně o co nejlepší službu českým občanům a ochranu jejich možnosti žít si po svém a uskutečňovat své vlastní životní cíle, také běží?
Na samý závěr se vraťme do dnešní covidové a snad příští rok již post-covidové situace. Ti, kdo se dnes podílejí na vytváření české zahraniční politiky, si musí připravit realistický plán, jak postupovat v nejbližších dvou letech. Kromě našich parlamentních voleb na podzim letošního roku je nutno počítat s příchodem nástupce Angely Merkelové v Německu, francouzskými prezidentskými volbami, americkými „midterm election“ (které ukážou, zda mají ve Spojených státech převahu progresivisté či konzervativci) a – „last but not least“ – blíží se naše předsednictví v Evropské unii na podzim 2022.
Jako generální výzvu pro všechny demokratické země v dnešní až překotně se vyvíjející situaci vidíme nejen v revoluci, která dnes evidentně probíhá pod prapory umělé inteligence a již pandemie evidentně urychluje, ale též v postupném odcházení starších (v minulosti hlouběji zakořeněných politiků a jejich konceptu tradiční liberální demokracie) a příchodu nové, mladší, zkušenost s minulostí vytěsňující a výrazně na budoucnost orientované generace. Deset výše uvedených bodů může být v této souvislosti chápáno jako pozvánka k diskusi, jež by se mohla stát mostem, který potřebujeme společně vybudovat mezi naší minulostí a budoucností.
Doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. je někdejší disident a signatář Charty 77, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí (1998–2001), velvyslanec v USA (2001–2005) a při OSN (2006–2011), aktuálně působí jako ředitel pro Václav Havel Program for Human Rights and Diplomacy na Florida International University v USA.
Mgr. Tomáš Petříček, M.A., Ph.D. je politolog a politik, studoval na FSV UK, mimo jiné též na Université libre de Bruxelles a University of Warwick, působil například jako poradce člena Evropského parlamentu (2014–2017/2018) a náměstek ministra zahraničních věcí (2018), od roku 2018 je ministrem zahraničních věcí ČR (za ČSSD).
Analýza je upravenou verzí textu, který vyšel v aktuálním čísle časopisu Mezinárodní politika.
