Distribuce informací potřebuje pravidla, neboť jsme v informační válce. FOTO: www.maxpixels.net
FOTO: www.maxpixels.net
Do švestek bude po Hitlerovi, říkaly naše babičky, když už nešlo popírat nastupující šílenství, které zachvátilo Evropu. Už bylo pozdě, čas něco dělat byl zhruba pět let před tím. I poté se lidé utěšovali, že to vlastně ani není válka, jen takové handrkování, Hitler se brzy unaví, co by u nás hledal…, tisíce výmluv, jak si ulehčit selhání, ignoranci a strach konfrontovat agresora včas. Známý příběh? Jistě. Ti, kteří se z historie nepoučí, jsou nuceni jej prožívat stále znova. Stejně jako Česko, nynější oběť informační války. Jako obvykle jsme byli jedni z prvních, na koho agresor zaútočil. Malý národ, mírná povaha, apatie k hodnotám. Kdo by to nezkusil, že?
Když se v roce 1996 do ruských doktrinálních dokumentů poprvé dostaly úvahy šéfa generálního štábu Samsonova, že je třeba o válce uvažovat jako o metodě zničení strategických komunikačních kanálů a morálního ducha obyvatel, Západ se právě zmítal v rauši nakradených ruských miliard, které se s pádem železné opony začaly snášet na Londýn a Manhattan jakoby z nebe. Neuplynulo ani dvacet let a tyto špinavé peníze rozhlodaly politické procesy v západních zemích do té míry, že uvolnily cestu novému typu soukromé války, ve které se nezabíjí. Totiž nezabíjelo. Až do roku 2020, než přišel covid-19.
Zpráva z bojiště
Informační válka, o které zde mluvím, je s námi již nějaký čas a k onomu „otupení morálního ducha obyvatel“ nedochází jen v posledním roce. Dokud se tak dělo cestou neškodných propagandistických webů, které četlo pár nostalgiků, všichni jsme se smáli. Také zábavní fake-news weby z Černé Hory zaměřené na clickbaitový výdělek vyvolávaly blahosklonný úsměv. Jenže mezitím přišel věk Facebooku a informačním analytikům začaly tuhnout obličeje. Facebook se za pomoci obrovského ruského kapitálu (v roce 2008 investoval ruský oligarcha Jurij Milner miliardy dolarů z rozpočtu Gazpromu a VTB Bank do nákupu akcií nejvýznamnějších sociálních sítí a start-upů) stal největším světovým masmédiem a spolu s Googlem a jeho sítí Youtube dominantním světovým distributorem informací. Zatímco Západ v nich viděl zábavu a peníze, Rusové je chápali jako zbraň. A spolu s nimi další autoritářské režimy. Jejich neschopnost udolat náš západní civilizační okruh ekonomicky a technologicky i posedlost vlastní mocí je vedla k naprostému soustředění na „měkké faktory“ války – informace, algoritmy, psychologické operace, aktivní opatření a další. A zatímco Západ stále ryčel nadšením z ruských miliard v bankovním systému, Rusové, průkopníci informační války, spojili své síly nejprve s mafiemi, poté s oligarchy, vzápětí se západními miliardáři a hedgeovými fondy a úplně nakonec s Čínou a jejími nekonečnými penězi.
Tak sem jsme došli, v roce 2021. Stojíme nad propastí pandemického bankrotu. My „nicí“ (od „nic“) a „vykapsení“, kteří nemusíme dělat stojku, aby z nás vypadlo vše, co nemáme – jak by řekl svými kouzelnými novotvary Vladimír Holan. My, pokusní králíci propagandy, nemocní covidem, se zvoleným místodržitelem namísto prezidenta, a premiérem, jehož firmu úvěruje Bank of China. My, krmení virtuální realitou sociálních sítí, kde je názor zpěvačky víc než názor imunologa. Národ v tmách. Hra na „ochromení morálního ducha obyvatel“ nás stála již 13 tisíc mrtvých Čechů. Tolik zatím padlo Ukrajinců ve válce s Ruskem.
Už víme, že s naším informačním prostorem není něco v pořádku. Každý z nás už má někoho, s kým není radno zahajovat debaty na citlivé téma. Kdo se chová jako rozbolavělý divoký šílenec. Už víme, že na nás někdo útočí. Že kvůli dezinformacím umírají lidé. Ale utěšujeme se, že snad do švestek, že to byli jen ti staří, že zatím nikdo z rodiny…, však to znáte.
Nejsme sami, koho informační válka srazila na kolena a vehnala do spirály nekompetentního vládnutí. Po nás, jako po pokusných králících, došlo i na větší sousta. Američané i Britové už sčítají své škody a mrtvé, řádově o tolik větší.
Nebezpečí se překvapivě zhmotnilo v podobě nemožnosti přesvědčit dlouhodobě nahlodávanou populaci (morální duch, vzpomínáte?) o nutnosti soudržnosti a pomoci druhým. Strach z jehel, nedůvěra k systému, nedůvěra k lékařům, nenávist k „těm druhým“, neochota pomoci někomu jinému než sobě, vzdor vůči neschopné vládě, strach z budoucnosti, důvěra v kartářky, ty tisíce drobných komunikačních motivů vytvořily mohutný proud konspiračních teorií, který nás táhne po zádech do propasti.
Právě vědomí toho, že když nezastavíme proud dezinformací, budeme muset vyhlásit státní bankrot, nás vede k tvrdému zamyšlení o obraně. Možnost prevence i strategické komunikace jsme již dávno prošvihli. Zbývají jen ty kroky, kterým jsme se snažili vyhnout.
Naše nynější krize
Úplně nejvýše stojí krize vládnutí. Nejen vlády současné, populistické, ale především vlády, které jim předcházely, nesou lví podíl viny. Krátkozrakost, přivírání očí nad vlivem ruských mafií a špinavých peněz, ochota zapojit do politického financování ne úplně transparentní zdroje, falšování veřejných zakázek ve prospěch mafiánů, kteří si za ně pak nakoupili byty v Trump Tower, to vše bylo v dobách, kdy jsme ještě měli čas. Je čas se zastavit a říci: Nekrmme démony, neničme vládu práva, nedestruujme justici!
Namísto toho jsme nečinně přihlíželi, jak se politická mašinerie soustředila na vytváření nepřítele jako na jediný účinný prostředek politické reklamy. Žádná z předchozích českých vlád nebyla dostatečně moudrá na to, aby například vytáhla ze šuplíku někdejší lidovecký návrh mediálního vzdělávání, oprášila jej, modernizovala a zavedla nejen na školách, ale i na univerzitách třetího věku a v mediálních kampaních. Kdo by se s tím obtěžoval. Žádná z předchozích vlád neviděla uřvané rozdělování společnosti jako hrozbu. Padesátníci v poslaneckých lavicích, kteří odmítali vzít na vědomí nutnost přizpůsobení politiky raketovému nástupu informačních technologií, raději podkuřovali starší generaci, která tak ráda a disciplinovaně chodí k volbám. Ignorovali požadavek navýšení rozpočtu armády na povinná dvě procenta a raději utráceli na předražené informační zakázky IT systémů, dálnic a tunelů Blanka.
Andrej Babiš, politický ignorant, kterému kdosi svěřil ďábelskou hračku vymývání mozků na sociálních sítích, byl jen logickou tečkou za krizí minulého vládnutí. Nebyl lepší, jak mnozí doufali, byl jen nejtroufalejší.
Pod krizí vládnutí leží tři další úrovně: Krize důvěry, krize komunikace a s příchodem sociálních sítí i krize epistemická. U té poslední se zastavím, protože v ní se objevuje kromě popisu zkázy i náznak řešení.
Epistemická krize je krize poznávání a posuzování světa, způsobená změnou modelu distribuce a prioritizace informací, kterou přinesl byznys model sociálních sítí. Jedním z jejích typických znaků je převedení distribuce informací z médií a státních institucí na komplikované médium jménem sociální sítě, kde jako distribuční autorita vystupuje algoritmus. Jde o jakousi programátorskou úvahu, vtělenou do kódu, který chce akcionářům vydělat co nejvíce peněz. Proto nezařazuje lidem do distribuce informace, které potřebují, které jim mohou zachránit život, svobodu nebo majetek, ale výhradně informace, které se jim líbí. Pravdivost zde nemá hodnotu zlámané grešle. Facebook je na světě proto, aby svým akcionářům vydělal peníze. Naše demokracie je mu dokonale ukradená.
Toto základní nastavení nové distribuce informací je také zdrojem smrtícího efektu infodemie. Lidé sdružení ve skupinkách a bublinách podle „líbení se“ nemají šanci dopátrat se pravdivosti informace, protože zde není žádné měřítko ani metrika. Jsou tudíž velmi snadno „loveni“ dezinformátory, kteří se kromě lichocení a vemlouvání dovolávají jejich „svobody projevu“, „selského rozumu“ a „životní zkušenosti“, což jsou v dezinformačním newspeaku tři synonyma pro manipulaci.
Tato epistemická krize má tři velké tahouny: nedemokratické režimy a jejich oligarchy, velký byznys a spontánní lidské zkratové reakce. Nedemokratické vlády se naučily analyzovat a měnit prostředí na sociálních sítích tak, aby skrze cílení na jednotlivé sociální skupiny měnily jejich vnímání reality a vytvářely chaos a vztek. Jejich vojáky v této neviditelné válce jsou oligarchové, potomci mafiánů, kteří pro ně nakupují média a služby. Velký byznys, včetně Facebooku a Google, vytvořil nový komunikační model této planety, v němž pravidla reklamního trhu, a tudíž i obchodování řídí majitelé sociálních sítí. Kdo se nepřizpůsobí, musí z kola ven. Posledním faktorem je faktor organický. Každá informace i dezinformace vypuštěná a amplifikovaná přes sociální sítě, se chová jako živý organismus a žije si svým vlastním životem, dále se rozvíjí, klonuje, množí nebo zaniká. A my lidé na ni zkratově reagujeme.
Jsme ve válce! Co s tím?
Vycházíme-li ze schopnosti pojmenovat tři protagonisty epistemické krize, vidíme i tři obecné roviny jejího řešení. U nedemokratických režimů a mafií (jde o spojení, které jde ruku v ruce) nám už nepomůže strategie „Expose“ (odhalit), kterou aplikovali Američané během studené války. Je pozdě. Rusko a Čína dávají přednost účinnosti před opatrností a vzhledem k vysokému efektu jejich útoků je jim jedno, že na ně někdo ukáže prstem. Z ostudy si nic nedělají… Stav zatemnění procesu myšlení je v populaci tak vysoký, že stačí vnést do prostoru tři až pět protichůdných vysvětlení a každému začne být jedno, jak je to doopravdy.
Zbývá nám strategie „useknout hlavu Medúzy“, tedy ranit na finančně citlivém místě hlavní organizátory a nechat je zcela vykrvácet. Myslím to smrtelně vážně. K tomu má zatím daleko i pověstný Magnitského zákon, který pouze nedovoluje oligarchům investovat či ukládat peníze, ale jinak je smrtelně nepoškozuje. Vzniklé škody jsou pro ně velmi nepříjemné, nikoliv však ohrožující. Vzhledem k akutnosti naší krize je Magnitsky Act zastaralý a neúčinně mírný. Je třeba zasáhnout mnohem tvrději. Pro Rusko i Čínu je to válka. My se chováme, jakoby byl mír.
U byznysových aktérů platí, že se mnohdy prolínají s aktéry nedemokratických režimů podle hesla „peníze nesmrdí“. V prvé řadě je třeba zvolit nové typy legislativy pro regulaci sociálních sítí a jejich zodpovědnosti za způsobené ekonomické škody a zmařené životy, ke kterým dochází prostřednictvím jejich platforem nebo jejich inzerce. Zde mám na mysli například průmysl alternativních výživových doplňků, který udržuje a zvětšuje skupinu odmítačů očkování v rámci svého reklamního plánu. Jen za minulý rok investovali tito výrobci do reklamních aktivit jeden a půl miliardy dolarů. Nejhorší propagandistickou žumpu v Americe, kanál Infowars, financují výrobci výživových doplňků a bylin. Ale inzerenti často podporují dezinformační kanály nevědomky, a to i ti velcí. Často se pak diví, odkud se bere síla těchto kanálů ničit jejich brand, když jsou sami mezi poškozenými.
Považuji za naprosto nepřijatelné, aby vlády světa musely dražit komunikaci vědeckých poznatků, směřující k záchraně lidských životů, oproti reklamní nabídce výrobců bylinných pilulí. Kam až tohle necháme zajít? Facebook bude jako Sotheby’s rozhodovat o tom, kdo dá za pravdu víc a čí tudíž bude? Jen proto, že čí hlas je na internetu víc slyšet, ten má onu stokrát opakovanou… pravdu? Kde je demokracie, když si šíření informací v online skupinách skrze trolly, twitterboty a umělou inteligenci mohou zaplatit jen někteří? Je právo na svobodu projevu i nárokem na amplifikaci čehokoliv? To jsou otázky, které jsme si měli klást nikoli potom, ale napřed.
Třetí faktor jsou přirozené behaviorální vlastnosti lidské bytosti, které vedou k rozhodování pod vlivem zkratky a emocí. To nelze z člověka vymazat a bajky o kritickém rozumu situaci jen zhoršují. Všichni se rozhodujeme na základě nějakých zkratek, heuristik – někdy kvalitních, někdy zoufale špatných. Nemůžeme pokaždé zvažovat všechny logické argumenty vedoucí k rozhodování, nikam bychom se nedostali. Tyto „měkké faktory“ vlivu dobře znají tvůrci reklamy, marketéři, aktéři vojenských a zpravodajských operací, měly by je tudíž znát i vlády a instituce a zahrnout tyto faktory do konceptu svých strategických a obranných komunikačních aktivit. Bohužel, informační válka cílila právě na proměnu těchto vlád a k moci vynesla lidi, kteří nemají ani schopnosti ani chuť státní strategickou komunikaci organizovat. Často dokonce ani nesmějí, vzhledem k tomu, kdo jim ve volbách pomohl.
Distribuce informací potřebuje pravidla
Přesto právě státní koncepce strategické komunikace je nutnou odpovědí na rozpad demokratických institucí. Přirozené omyly, tendence šířit senzační zprávy, neochota ověřovat nebo nedostatek času a vzdělání jsou poslední částí skládanky. Zde je třeba identifikovat dle klasického Paretova pravidla 20 procent šiřitelů, kteří jsou zodpovědní za 80 procent škod, a na ně cílit správnou a ověřenou komunikaci ze seriózních zdrojů po dlouhou dobu několika let. Opět to musí udělat stát, který si za politiku fakticky správné informovanosti platíme. V popisu práce státu není ani šíření bludů, ani jejich tichá tolerance.
Zbytek populace by pak měl dostat k dispozici nějaký výukový a referenční nástroj. Výukový nástroj jako příspěvek k mediální a demokratické gramotnosti (bohužel, jedno bez druhého nedává už dnes žádný smysl). Referenčním nástrojem pak myslím média veřejné služby, jimž to dokonce ukládá zákon i jejich statut a která se právě proto snaží nedemokratičtí aktéři dostat ze hry. Tato referenční skupina médií by měla dostat státem podpořený prostor k rozvoji a prezenci na sociálních sítích, tak, jak to vidím dnes například v Kanadě. Na prvních místech v Google se při vyhledávání zdravotních informací objeví buď přímo vládní zdroj, nebo veřejná televize či rozhlas, popřípadě seriózní médium. Parlamentní listy, RT, tadesco či Youtube kanál jednoho pomateného penzisty se senzačními teoriemi tam pak rozhodně nenajdete. Totéž by mělo platit pro okruh kritických informací na sociálních sítích. Tyto úkoly spadají do kategorie prevence. Akutní krize, ve které jsme, se s nimi překonat nedá.
Google a Facebook operující na českém území nejsou nad zákonem a jejich algoritmus není náhražka ústavních hodnot. Česká ústava nestojí na imperativu: Hlavně data a prachy, ale na něčem úplně jiném. Firma nemůže vlastnit schopnost rozhodovat politické procesy proměnou vnímání lidí. Googlu ani Facebooku své daně neodvádíme a jejich manažery si nevolíme. Google a Facebook nám spravedlivou justici, dálnice a obranu nezajistí. Ne, opět si nedělám legraci. Vyrostly nám tu entity, které změnily tvář informačního prostředí a jsou z hlediska práva, ústavy a prosté lidské slušnosti – nepostižitelné. Mají totální imunitu před dosahem jakýchkoliv zákonů. To ze své podstaty nemohlo skončit dobře, i kdyby žádní Rusové proti nám informační válku nevedli a žádné dezinformační operace neplatili. Jenže oni to dělají, jak plyne z moderních datových analýz české firmy Semantic Visions.
Pokud se nám nepodaří vrátit pravidla hry o distribuci informací do rukou demokratických institucí a médií, která nejsou vlastněna proruskými a pročínskými oligarchy, pak se budeme tiše dívat na progres imitované demokracie. Politikové budou hrát jen pimprlové divadlo na obhajobu ruských/čínských zájmů vystlané populárními zpěváky, recepty a povinnou čtvrthodinkou nenávisti denně. A běda, když se mezi sebou domluvíme a nezvolíme je. To, co se odehrálo v americkém Kapitolu, už má i své označení ve slovníku FBI: stochastický (tj. náhodný) teror. Je čas konat. Hned…
Alexandra Alvarová je publicistka a autorka knih o informační válce Průmysl lži (2017) a Krmit démony (2020), věnuje se komunikaci, mediální teorii a zkoumání propagandy, trvale žije v kanadském Vancouveru.
