Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Můj otec Nikolaj Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.
Blížil se květen roku 1946. Můj obvod byl už šest měsíců bez lékaře, obyvatelstvo se rozčilovalo, nechápalo, proč mne vězní. A nyní jedna z mých stálých pacientek, Krejčová – „Eroplánka“, jak se jí říkalo v Želivě, protože nikdy nechodila krokem, ale jako by letěla – začala na něčí radu sbírat podpisy pod petici za mé propuštění.
Říkalo se, že jich shromáždila několik stovek, ale jakýsi zamindrákovaný človíček z řad takzvaných „vlastenců“ běhal za ní a systematicky trhal listy se sebranými podpisy. Lidé tohoto typu nesnášeli Rusy – ani bílé, ani rudé. Neměli rádi ruského cara, protože byl příliš konzervativní, jako každý car; a rudé považovali za konkurenty a nepřátele lidské rasy. Mezi těmito šovinisty však existovaly výjimky.
Na začátku května jsem se dozvěděl, že rolník z vesnice Vřesník, František Kopic, s jedním dalším občanem shromáždili podpisové listy a jeli za mne orodovat do Kutné Hory – centra, kde se konaly soudy podle retribučních dekretů.
Moje žena také mnohokrát cestovala do Prahy a do Kutné Hory s žádostí o co nejrychlejší prošetření mého případu. Podle osob, které oslovila, bylo takových případů tolik, že jimi byly zaplněny všechny úřady a vyšetřovací orgány byly zoufalé a nevěděly, kdy s tím vším skončí.
V této době mě už začali pouštět na procházky do nemocniční zahrady, kde na mne často dohlížel pomocný dělník Havel. Tento muž mi nedal pokoj, ani když jsem šel na toaletu, a tvrdohlavě stál u dveří. Bdělost tohoto muže z lidu byla úžasná.
Jednou přišla moje žena do nemocnice a řekla, že byla u soudce Kovala, který jí rozhořčeně ukázal kus papíru a řekl: „Podívejte se, to je nesmysl – dnes jsem to dostal z ministerstva vnitra z Prahy. Ptají se, podivíni, zda je doktor Kelin stále ve vězení, nebo už ne, a pokud ano, tak za co. Od samého začátku jsem nevěděl, proč byl váš manžel uvězněn, a já jsem do Prahy odpověděl, že vědí lépe, proč byl uvězněn – ostatně to oni vydali příkaz k jeho zatčení!“
Svitla mi nějaká naděje. A tak když jsem 5. nebo 6. května po obědě chodil po nemocniční zahradě, zazněl z verandy hlavní budovy nemocnice Havlův hlas: „Doktore Keline! Okamžitě se dostavte k panu primářovi.“
Překvapený výkřikem tohoto odpudivého človíčka, dobrovolného dozorce, jsem spěchal do nemocnice. Během věznění jsem velmi zhubl a pruhovaný nemocniční župan na mně visel jako na ramínku. Vstupuji do Melicharovy kanceláře a zastavuji se na prahu. Primář majestátně sedí u psacího stolu a upřeně se na mne dívá. Zdravím a ptám se, proč si mne zavolal.
Melichar na mě vrhl pohled, a aniž by se zvedl ze židle, říká přísně a s náznakem lítosti: „Zavolal jsem vás sem, doktore, abych vás informoval, že vás už v naší nemocnici nemůžeme skrývat. Z Prahy přišel příkaz, že vás jako velmi nebezpečného zločince dnes převezou do ústřední pankrácké věznice v Praze, kde o vás bude postaráno lépe než u nás. Připravte se na odjezd – s takovými jako vy nežertují: dostanete se do nejpřísnější izolace…“
Stál jsem, jako by do mne udeřil hrom. Pomyslel jsem si – to je konec… Podíval jsem se na Melichara a klidně jsem odpověděl: „Jsem připraven, pane primáři, všechno má svůj konec…“
Melichar mne svým sdělením, a hlavně výhružným tónem, zlomil. Už mi bylo všechno jedno. Ale najednou v tu chvíli zpoza opony oddělující část kanceláře, kde Melichar vyšetřoval pacienty, hlučně vyběhl jeho přítel Netík, úředník finančního oddělení, který mně i Melicharovi pomáhal sestavovat účetní podklady pro placení daní. V květnu 1945 se vrátil z nějakého koncentračního tábora, kde velmi krátce seděl kvůli nějakým řečem nebo poslechu zakázaných rozhlasových vysílání ze zahraničí.
Netík se mi vrhl kolem krku a zařval: „Doktore, doktore! Dělali jsme si srandu – jste volný! Teď telefonovali ze soudu, že můžete jít třeba hned domů! Gratulujeme!“ Melichar se zazubil a vytáhl ze zásuvky psacího stolu láhev koňaku, slavnostně nalil tři sklenice a nabídl mi přípitek na propuštění. Rozhodně jsem to odmítl. „Nemohu pít, pane primáři! Máte ještě nějaké podrobnosti k tomu, co jsem už slyšel? Jsem volný? Ano? Mohu jít?“
Drsný Melichar, i když měl doktorský titul, nechápal, že to byl krutý a extrémně nevhodný žert vůči člověku, který byl maximálně omlácen a byl na prahu zoufalství. Stále jsem se z toho šoku ještě nevzpamatoval, opustil jsem kancelář, šel jsem za svým hlídačem Havlem a poté, co jsem jej informoval o rozhovoru s hlavním lékařem, jsem ho požádal, aby mi okamžitě dal můj civilní oblek.
Když jsem se rozloučil s pacienty na oddělení, vyšel jsem ven a šel k vyšetřovateli na okresní soud, abych vyřídil formality mého propuštění. Kousek od nemocnice jsem potkal Melichara vracejícího se z domu. Překvapeně se mě zeptal, kam jdu. Vysvětlil jsem, že jdu k soudu za vyšetřovatelem. Nic neřekl a šel do nemocnice.
K soudu jsem musel projít přes celé město. A tak když jsem zaklepal na dveře a vstoupil do kanceláře vyšetřovatele, vrhl se ke mně rozrušený Katzer s výkřikem: „Doktore, jak jste se sem dostal? Vždyť vás naši lidé mohli zastřelit na každé křižovatce! Představte si, že ten šílenec Melichar aktivoval celou humpoleckou policii a oznámil, že z nemocnice unikl důležitý státní zločinec – to jste vy, doktore!“ – uzavřel a vroucně mi potřásl rukama. – „To je zvláštní člověk! Prostě mu nerozumím. Hned ho napomenu!“
A já, ani tehdy ani nyní, po 23 letech od té bouřlivé doby, jsem nemohl a nemohu pochopit Melicharovo tehdejší chování. Možná to byl trochu drsný moravský humor, který mne ale mohl stát život…
Když jsem získal příslušné potvrzení od soudu, šel jsem domů. Tady, stejně jako při mém prvním zatčení, bylo během prohlídky hodně věcí ukradeno.
Mohl jsem začít znovu ordinovat, ale neměl jsem čím jezdit k nemocným. Jak jsem řekl, Bagnovskij odvezl mé nové auto Piccolu do Vídně a zbývající, již značně ojetá, ale stále ještě použitelná Praga Baby byla během tohoto posledního zatčení zabavena Okresním národním výborem v Humpolci, a to navzdory skutečnosti, že auto bylo registrováno jako majetek mé ženy.
Výbor dal vůz k dispozici humpoleckému taxikáři, soukromníku Hralovi, který ho po nabourání dal do dílny. Auto bylo opraveno na můj účet a já jsem si znovu sedl za volant. Ale moje Kalvárie ještě neskončila. I když jsem byl propuštěn na rozkaz z Prahy, všechny vyšetřované osoby byly podle malého „retribučního“ dekretu, který vydal Beneš v roce 1945, podrobeny takzvanému „očištění“ nebo lehkému trestu.
Když Němci po pražských studentských nepokojích zavřeli všechny vysoké školy protektorátu, čeští studenti zbavení možnosti pokračovat ve vzdělávání nemohli zůstat nečinní. Během napjaté války nemohl být nikdo nezaměstnaný. Přirozeně se všichni vrhli hledat práci, aby nebyli posláni na práce do Německa, které spojenecká letadla neustále bombardovala. Mnoho Čechů, kteří se tam dostali, se nevrátilo domů.
Český venkov byl zaplaven touto kategorií lidí, kteří zůstali bez práce. Do Humpolce přijela pracovat na zdravotní odbor jakási Fleischnerová, studentka druhého ročníku právnické fakulty v Praze. Bylo mnoho dalších: lékaři, technici a tak dále. Tehdy jsem na vesnicích mého obvodu zřídil několik ošetřoven, kde jsem prováděl preventivní prohlídky a očkování dětí. Obvykle se mnou tyto práce prováděla zdravotní sestra.
Po dlouhou dobu mě doprovázela ona Fleischnerová, žena korpulentní a jako osoba zcela bezbarvá. Na konci války jí jako oběti byl okamžitě udělen titul doktora práv na Univerzitě Karlově. Podle mého názoru byla právně zcela negramotná, o čemž jsem se brzy přesvědčil poté, co jsem si ověřil její právní znalosti na své vlastní kůži.
Náhodou nebo shodou okolností se tehdy tato moje bývalá zdravotní sestra stala předsedkyní očistné komise a zkoumala údajné delikty stanovené v „malém retribučním dekretu“.
Pro úplnou likvidaci mého případu a úplnou rehabilitaci jsem musel projít touto komisí. Ale abych byl upřímný, vůbec jsem nevěděl a nechápal, z čeho jsem obviněn. Říkalo se, že Fleischnerová pracuje s jakýmsi dokumentem, který se mě týká, který se k ní dostal ze zničených archivů gestapa u landrátu v Kolíně. V něm bylo údajně napsáno, že jsem si během války přál vítězství Němců.
A záležitost se vysvětlila jednoduše. Jak jsem již dříve psal o případu s Městkou, Čechem, který se dal k Němcům a terorizoval obyvatele našeho okresu, byl jsem jednou podroben výslechu gestapem, které do Želiva přijelo právě z Kolína. Vzpomínám si, když se mě úředník gestapa, energický mladík, který položil revolver na stůl vedle psacího stroje, zeptal, jestli přeji Němcům vítězství, odpověděl jsem kladně. Tato věta byla zaznamenána v protokolu, který nyní měla v rukou nově vyrobená právnička Fleischnerová.
Své obvinění proti mně formulovala tak, že svou odpovědí na gestapu jsem vyvolal veřejné rozhořčení. I když bylo zjevné, že moje výpověď nemohla způsobit žádné veřejné pobouření mezi obyvateli Želiva, protože protokol výslechu nebyl nikde zveřejněn a ležel jen v archivech gestapa.
Chtěl bych slyšet odpověď Fleischnerové, kdyby se při výslechu na gestapu ocitla v mé situaci, před hlavní revolveru. Ale navzdory absurdnosti obvinění Fleischnerová v komisi trvala na tom, aby mi byla vyslovena oficiální důtka s povinným umístěním na veřejné vývěsce v Želivě.
Nesouhlasil jsem s tímto rozhodnutím a podal jsem v Praze protest u ústřední komise zabývající se podobnými případy. Praha rozhodnutí nedopečené právničky zrušila. Ale ještě předtím jsem byl povolán na okres, kde se mnou sepsal krátký výslech jakýsi starší četnický praporčík. Zřejmě to byla jen formalita.
Stále jsem nevěděl, proč jsem byl ve vězení šest měsíců, protože po celou tu dobu nebylo proti mně vzneseno žádné obvinění. Tato kardinální otázka mne přirozeně zajímala v první řadě. Před praporčíkem na stole ležela poměrně objemná složka plná hlášení a protokolů, které se mě týkaly.
Položil jsem mu přímou a jasnou otázku: Proč?! Odmítavě zakroutil hlavou a prohlásil, že nemá právo mi to říct. Trval jsem na tom. Poté četník začal pomalu listovat v papírech ve složce a k mému překvapení se zastavil u vydání novin „Kozácký věstník – Kosakenbote“ z roku 1942 nebo 1943, které vydával separatistický inženýr V. G. Glazkov, jak se tehdy říkalo, s finanční podporou Himmlera.
Na druhé straně byly publikovány tři mé básně, které byly bez mého svolení přetištěny z mých knih, vydaných v letech 1937–1939. Praporčík na mne výrazně pohlédl, pak obrátil pohled na stránku s básničkami, zavřel složku a krátce prohodil: „Rozumíte? Ale pamatujte si, nic jsem vám neukázal!“
Nyní mi bylo všechno jasné. Neoprávněné a nezákonné zveřejnění mých veršů stálo moji rodinu a mě osobně spoustu problémů a šest měsíců vězení. Zdálo by se, že už je všechno za námi a konečně bude klid.
S rodinou jsme už několikrát byli v Praze, kam jsem jezdil svým autem. Tam jsme vždy přespávali v centru, v hotelu Beránek. Všechno šlo dobře a byl jsem si jist, že moje utrpení již skončilo a nechají mě na pokoji. Ale to se mi jen zdálo. Někde mezi kolečky tohoto složitého policejního mechanismu stále vězel kousek mého osudu.
Jednou jsme s manželkou a malým Aljošenkou dorazili do Prahy vyřídit služební záležitosti. Po propuštění z humpoleckého vězení to byla již třetí nebo čtvrtá cesta. Jako obvykle jsme se zastavili u Beránka; bylo to již na konci podzimu roku 1946.
A asi v pět ráno mě probudilo hvízdání na ulici. Nějaký chlapec, pravděpodobně pekař, nesl své zboží po městě a hlasitě pískal na melodii známé ruské písně: „Široká je moje rodná země.“ Tak si myslím, kam až se tato mimovolně vzrušující a veselá píseň z mé vlasti dostala. Ale než jsem měl čas tuto myšlenku zaspat, na dveře pokoje někdo opatrně zaklepal. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem si myslel, že pravděpodobně jeden z opilých obyvatel hotelu popletl dveře.
Ale o minutu později se klepání opakovalo – bylo vytrvalé a hlasité. Někdo sebevědomě a netrpělivě klepal. Manželka se probudila. Aljoška mezi námi tvrdě spal. Kdo by to mohl být? Klepání bylo stále vytrvalejší a hlasitější. Vstávám, jdu ke dveřím a otočením klíče je otevírám. Dívá se na mne hlaveň revolveru a policista se přísně ptá: „Jste doktor Kelin? Ruce vzhůru! Jste zatčen.“
Snažím se protestovat a říkám, že se musela stát chyba. „Žádná chyba! Oblečte se a pojďte s námi… Mimochodem – jak jste se dostali do Prahy? Odkud jste přijeli? Naše policie po vás pátrá po celé Evropě.“ Užasle odpovídám: „Jak jsme se sem dostali? Autem. Přijeli jsme ze Želiva.“ – „Co jste dělal v Želivě a kde jste vzal auto?“ – „Jak, co? Léčil lidi – koneckonců jsem tam obvodní lékař a moje auto… vždycky jsem měl své vlastní auto.“
Policisté jsou překvapeni stejně jako já a žádají mne, abych se co nejrychleji oblékl a šel s nimi. Vyděšená žena sedí na posteli. Aljoša dál klidně spí. Poučený zkušenostmi sundám si hodinky, vyndám klíče z kapsy na noční stolek, podívám se do peněženky, oddělím si trochu peněz, políbím Olgu a jdu na chodbu.
Dva policisté mě vedou na místní policejní stanici na Vinohradech a předávají mě strážníkovi. V místnosti je stůl, dvě židle, na jedné sedí ospalý četník, na druhou, naproti stolu, se posadím. Uklízečka myje podlahu. Lehký úsvit prochází oknem. Sedím tiše půl hodiny nebo déle, pak se zeptám dozorčího: „Nevíte náhodou, proč jsem byl zadržen?“
Ten se probouzí ze svého ranního spánku, hodí hlavou a sarkasticky se usmívá: „Děláte si ze mě srandu? Nevíte, proč jste byl zatčen?“ – „Ne, nemám tušení.“ Potom policista vezme ze stolu příručku a po jejím prolistování mi ji podá otevřenou na jakési stránce: „Čtěte!“
Mám v rukou nějaký druh schematismu – manuál pro policii. Podívám se na titulní stránku. Je tam jasně vytištěno: „Seznam válečných zločinců hledaných československou policií.“
Na otevřené stránce najdu své příjmení. Nyní čtu: Dr. Kelin. Rok narození: ? Místo narození: neznámé. Šokovaný a nevěřící svým očím vracím příručku a říkám: „Válečný zločinec? Já? Jaký nesmysl! Pokud je to tak, měl jsem už dávno sedět v Norimberku, a ne v Želivě.“ Policista mne uklidňuje a říká: „Počkejte, tam se to vyřeší.“ – „Kde je to tam?“ – „Na hlavním policejním oddělení, na čtyřce, v ulici Karoliny Světlé. Teď tam nikdo není a na osmou vás tam vezmeme.“
Zase ta zatracená „čtyřka“. Kdy už se jí konečně zbavím? Před osmou hodinou vstoupil do místnosti četník, který mě zatkl, vzal mě a vyvedl na ulici. Tramvaje duněly a zvonily. Průvodce mě odvedl do jedné z nich. Stáli jsme na přední plošině. „Kdo nemá lístky, kdo nemá lístky?“ volá monotónně průvodčí a jde ke mně.
Říkám, že nemám lístek, a ukážu na četníka stojícího vedle mě – ať mi ho koupí, říkám. Četník to ale kategoricky odmítá, a když se obrátil ke mně, přísně říká: „Kupte si lístek, já ho za vás nekoupím!“ – „Ale proč? Koneckonců nejdu dobrovolně, zatkl jste mě…“ – „Poslouchejte, doktore, neblázněte, kupte si lístek, jinak půjdeme pěšky, a je to daleko.“
Nechtěl jsem jít pěšky a požádal jsem o dva lístky – pro mě a pro četníka. Ale on protestoval a řekl, že jede služebně a že lístek nepotřebuje. Na to jsem odpověděl, že také jedu služebně, jako zatčená osoba, ale on se rozzlobil a já jsem s ním přestal mluvit.
V policejní centrále bylo hlučno. Ve velké místnosti, kam mě přivezli, stálo mnoho stolů, na kterých úřednice svižně bušily do psacích strojů. Jedna ze stěn byla zcela obsazena obrovskou kartotékou s krabicemi, na nichž byla písmena v abecedním pořadí. Posadil jsem se na židli a oddával se úvahám o peripetiích svého pochmurného osudu.
Četník, který mě přivedl, někam zmizel. A tak jako při každém zatčení, když je celý nervový systém napnutý jako struna, ledviny začaly tvrdě pracovat a téměř každou minutu se objevovalo nutkání močit. Nejprve jsem se držel, ale pak jsem to nedokázal snést a obrátil jsem se na nejbližší úřednici s žádostí, aby mě odvedla na záchod. Koneckonců jsem byl zatčen a neodvážil jsem se pohybovat bez doprovodu.
Dívka se stydlivě usmála a řekla, že můžu jít sám. To mě ohromilo. Za hodinu se mi tedy podařilo alespoň pětkrát běžet na záchod, i když jsem od večera nic nepil. Nervy pracovaly na plný výkon a nepostřehnutelně přidávaly sklerózu do koronárních cév, kvůli kterým teď umírám. Kolem desáté neočekávaně přišli na policejní oddělení Olga a Aljoška. Nechápal jsem, jak mě našla tato skutečně svatá, vždy dokonale vyrovnaná žena, která se připoutala k mému nešťastnému osudu.
Okamžitě se objevil civilista, kterého oslovovali „doktore“, pravděpodobně vedoucí jednoho z útvarů Státní bezpečnosti. Když ke mně přistoupil, zeptal se na mé příjmení a na koho čekám. Odpověděl jsem, že jsem byl dnes za úsvitu zatčen a přivedli mne sem. Doktor nařídil úředníkovi, aby mu podal složku s mými podklady. Mladý úředník vyběhl jako kočka po žebříku opřeném o zeď s kartotékou, dlouho se hrabal v oddílu označeném písmenem „K“ a nakonec oznámil, že můj případ tu není.
Poté mu doktor nařídil, aby běžel do centrálního archivu, kde po hodině a půl hledání také nic nenašel. Později jsem si uvědomil, proč moje dokumenty, respektive složka s mým případem, tehdy nebyly v ústředním politickém oddělení. Registrační skříň, ve které se úředník přehrabával, obsahovala soubory válečných zločinců, zatímco moje složka tiše ležela v Humpolci.
Doktor očividně přemýšlel, co má se mnou dělat. Poté, když jsem mu chtěl pomoci, vytáhl jsem z peněženky osvědčení vydané státním zastupitelstvím Lidového soudu v Kutné Hoře, kde stálo, že jsem byl propuštěn pro nedostatek důkazů a obnoven v občanských právech.
Podíval se na mě a zlostně řekl: „Proč jste mi tento dokument neukázal hned? Chápete, o co jde? Tehdy vás ve spěchu zařadili na seznam válečných zločinců zveřejněný v policejním věstníku. Odtamtud se to dostalo do schematismu, respektive do příručky pro všechny policejní stanice. Když Lidový soud v Kutné Hoře zjistil, že do této kategorie nepatříte, naši vás prostě zapomněli vymazat ze seznamu. Chápete, že pokaždé, když jste cestoval mimo váš okres, tak vás měli zatknout? Nerozumím tomu, jak to, že jste už byli několikrát v Praze a nebyli jste zadrženi, což znamená, že naši pracují špatně… Počkejte, udělám vám v průkaze poznámku, aby se vás již neodvážili zadržet. Promiňte to nedorozumění! To víte – hodně práce.“
Samozřejmě jsem mu odpustil, ale moje srdce zase začalo vynechávat a já už jsem přestával být tím tvrdým chlapem, kterého jen tak nic nerozhází, ale lékařem, který začal stárnout, který by měl být schopen odpouštět chyby svým bližním. Ale co mne to všechno stálo? Od té doby se zdálo, že oficiální instituce na mě zapomněly a život naší rodiny se začal vracet k normálu.
Ale od roku 1951 začalo znovu neoprávněné pronásledování ze strany zbloudilých soudruhů, kteří zcela zdiskreditovali myšlenky původně prezentované jako humánní. Ale o tom někdy později, pokud bude dost času a samozřejmě života… (konec)
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
