Na rusko-ukrajinské hranici je stálo živo, sice se ruská vojska začala stahovat, ale co to znamená pro nás? Před třemi týdny jsem v rubrice Nová Orientace vyjádřil názor, že dění na Ukrajině se nás týká a musíme jednat. Na počátku května se však ruská vojska od hranic s Ukrajinou začala stahovat. Znamená to, že jsme vyvázli a ani nás to nic nestálo? Rozhodně ne. Rusku nešlo o invazi s cílem zabrat území. Cílem bylo vyvinout tlak na Ukrajinu a otestovat jednotu a rozhodnost Západu.

Zdá se, že ruských cílů bylo dosaženo. Západ – především pak Evropa – neučinil v reakci na ruské konání téměř nic. Západní experti nebyli schopni ruské záměry s jistotou odhadnout, byť postupná koncentrace ruských vojenských sil v blízkosti Ukrajiny trvala několik týdnů.

Podivné stahování vojsk

Koncentrace ruských pozemních sil v blízkosti hranic s Ukrajinou dosáhla počtu 100 tisíc vojáků. Za pozornost ovšem stojí také přesun ruských železničních konvojů s těžkou vojenskou technikou a několika válečných lodí a bojových člunů na velké vzdálenosti.

Že má Rusko vysoce připravené jednotky ve svém Západním vojenském okruhu, se vědělo. Nyní ale prokázalo i schopnost realizace přesunů velkého množství vojáků a techniky z Východního a Jižního vojenského okruhu na západ. Nelze než dojít k závěru, že tak rozsáhlé manévry byly zaměřeny na identifikaci zranitelnosti Ukrajiny, stejně jako na testování možností eventuální kolektivní reakce Západu.

Od počátku května Rusko stahuje většinu pozemního personálu, nikoliv však rozmístěné vojenské zařízení. Například 41. ruská armáda zůstane v oblasti Voroněže minimálně do podzimního cvičení „Zapad 2021“. Stahování se netýká ani nových ruských námořních jednotek v oblasti Černého moře. Moskva přitom již vloni uzavřela průjezd zahraničních vojenských plavidel ve vodách podél jižního pobřeží Krymského poloostrova a poblíž Kerčského průlivu. Ruská blokáda Azovského moře tedy účinně posiluje.

Dále čtěte

Dění na ukrajinsko-ruské hranici se nás týká, musíme jednat

To, co se děje kolem východní Ukrajiny, se bezprostředně dotýká zájmů České republiky. Rusko zvyšováním napětí, přesunem vojsk i svou…

Ve výsledku mají Rusové i po květnovém „stahování“ v blízkosti Ukrajiny dostatek vojenské síly k provedení jak limitované, tak rozsáhlejší vojenské akce.

Výsledek ruského testu Ukrajiny a Západu

Ukrajina obstála v testu o něco lépe než Západ. Po několik měsíců umírali její vojáci pod palbou ruských odstřelovačů, zatímco se k hranicím relativně velkou rychlostí přesouvaly masivní ofenzivní ruské jednotky. Přesto se Ukrajina nenechala vyprovokovat k žádné akci, která by poskytla Rusům kýžený „casus belli“. Zároveň jasně deklarovala, že je připravena se bránit všemi dostupnými prostředky. Enormní tlak ale ignorovat nemohla, a proto prezident Volodymyr Zelenskyj – kromě telefonátů se západními spojenci – vyjednával i setkání s Vladimirem Putinem.

Na Donbasu přitom stále kromě proruských separatistů zůstávají i ruští vojáci.  Zároveň Rusko nadále v rámci „minského procesu“ tlačí Ukrajinu k tomu, aby jednala s představiteli okupovaného území a aby se o válce jednalo jako o vnitřním konfliktu Ukrajiny.

Slovní podporu Ukrajině vyjádřily Spojené státy, Velká Británie a generální tajemník NATO. Ministři zahraničí Polska a pobaltských zemí tak učinili přímo v Kyjevě. USA doprovodily svá vyjádření vypovězením 10 diplomatů a zpřísněním sankcí. Prezident Biden podepsal exekutivní příkaz zakazující americkým finančním institucím kupovat ruské státní dluhopisy od Centrální banky, Fondu národního bohatství a Ministerstva financí Ruské federace. Příkaz prezidenta umožňuje i jeho rozšíření na sekundární trhy s ruskými dluhopisy. Kromě vojenského nátlaku na Ukrajinu byly sankce odůvodněny ruským vměšováním se do amerických voleb a kybernetickými útoky. Americký velvyslanec byl povolán do Washingtonu na konzultace.

Pentagon požádal na počátku dubna Turecko o průjezd válečných lodí USS Donald Cook a USS Roosevelt úžinami Bospor a Dardanely do Černého moře, přičemž americké námořní velitelství v oblasti (NAVFOREUR-AF) záměrně odmítlo komentovat účel této mise. Americké velení sil v Evropě (EUCOM) zvýšilo stupeň pozornosti věnované Ukrajině z klasifikace „possible crisis“ na nejvyšší úroveň „potential imminent crisis“.

Dále čtěte

Válka o Ukrajinu: historické kořeny a mýty versus realita

Od roku 2014 probíhají na Ukrajině vojenské operace a boje, dochází ke ztrátám na životech, devastaci a úpadku celých oblastí,…

To bylo ale z arzenálu vojenských signálů (military messaging) vše. Průjezd lodí se nakonec nekonal. Americká administrativa totiž musí být velmi opatrná v příslibu vojenské pomoci zemi, ke které jí nevážou smluvní závazky. Vzbudily-li by USA naději na vojenskou pomoc a následně by skutečně došlo k napadení Ukrajiny, mohla by americká armáda tomuto politickému slibu jen obtížně dostát.

Z důvodu existujících překážek pro mobilitu vojsk by se větší pozemní jednotky dislokované v Německu jen s obtížemi včas dostaly i k napadeným pobaltským členům NATO, natož na Ukrajinu. Pokud jde o námořní kapacity, mají dnes v Černém moři Rusové se svými defenzivně-ofenzívními systémy (tzv. anti-access/area denial) jasnou převahu nad Spojenci. Nesplnění slibu by mělo devastující účinky na americkou kredibilitu.

Jako zbraň by samozřejmě mohla být použita ekonomická síla Evropské unie, která je hlavním obchodním partnerem Ruska. Jenomže to by musela být reálná hrozba skutečně rozsáhlých sektorových sankcí, za které by byl evropský spotřebitel ochoten i něco zaplatit. O ničem takovém se však v průběhu celé krize ani nejednalo.

Tvrdou realitou zůstává, že kromě politické podpory je jedinou skutečně reálnou pomocí pokračování vojenských dodávek ukrajinské armádě. Začal s nimi prezident Trump (Obama je odmítal) a Bidenova administrativa na ně navázala. Nedávno byl schválen „balíček“ v hodnotě 125 milionů dolarů, zahrnující i ozbrojené lodě pobřežní stráže a protidělostřelecké radary. I tak ale platí, že zatímco předchozí americká pomoc (zejména protitankové střely Javelin) přispěla na Donbasu k eliminaci útoků separatistů podporovaných ruskými vojáky, na změnu poměru sil v případné konfrontaci s regulérní ruskou armádou by nestačila.

Dále čtěte

Jaké jsou možnosti a limity bezpečnostní spolupráce V4?

Nedávno jsem byl polskou delegací při NATO a varšavským think tankem PISM pozván na konferenci ke 30. výročí založení Visegrádské…

Alarmující je, že Západ nebyl po celou dobu krize schopen spolehlivě odhadnout ruské záměry. Konstatovala to řada bezpečnostně-vojenských expertů. Přiznaly to ale i nejpovolanější autority, jako například ředitel amerického vojenského zpravodajství generál Scott Berrier při vystoupení v Kongresu. Tento stav se do budoucna může ukázat nebezpečným. Kolem Ukrajiny si Rusko vytvořilo dostatečný potenciál k eskalaci použitelný kdykoli. Kdyby se však Rusové rozhodli k útočné bojové akci většího rozsahu, přece jen by si to nějaký čas vyžádalo. Museli by se přesunout blíže bezprostřední linii dotyku s ukrajinskou armádou a zformovat se do ofenzivních bojových pozic. Více než pár desítek hodin by to ale každopádně netrvalo.

Celkově lze shrnout, že několik týdnů trvající koncentrace sil na hranicích s Ukrajinou byla plně pod taktovkou Rusů a západní politické či vojenské signály v jejím ukončení nehrály žádnou roli. Pro odstrašující schopnost Západu jak v oblasti, tak globálně je to závažná zpráva.

Závěr

Charakteristickou vlastností ruských vojenských a zpravodajských operací je, že se z nich Rusko učí. Nyní získalo cenné informace o reakci zemí NATO a EU a přichystá si další kolo nátlaku cvičením „Zapad 2021“. Nebezpečí tedy trvá. Cílem případného útoku na sousední zemi by však nebyl zisk teritoria, ale zničení politické jednoty Západu. Platí to jak pro Ukrajinu, tak i pro Pobaltí, které je součástí NATO.

Není důvod si myslet, že se nás to jako alianční země netýká. Relevance dvou v mé předchozí analýze navržených opatření – vyslání tréninkových specialistů zemí V4 do vojenského výcvikového centra na Ukrajině a iniciace zaúkolování Evropské komise k vypracování souboru punitivních (tj. trestajících) sankčních opatření – nadále trvá.

Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.

Analýza vyšla v revue The Conservative (18. 5. 2021) – zde ji publikujeme v mírně upravené verzi s laskavým svolením autora a redakce.