Vojáci společné bojové skupiny V4 utvořené v rámci EU FOTO: Ministerstvo obrany ČR
FOTO: Ministerstvo obrany ČR
Nedávno jsem byl polskou delegací při NATO a varšavským think tankem PISM pozván na konferenci ke 30. výročí založení Visegrádské skupiny. Využívám podobné příležitosti ke korigování schematického nebo černobílého hodnocení V4, které se v Česku stalo oblíbeným sportem. Během několika let, kdy jsem měl na Ministerstvu zahraničních věcí koordinaci spolupráce Visegrádské skupiny v gesci, se ze mě stal její fanoušek. Zároveň jsem si dobře vědom jejích limitů. Glorifikace V4 mi vadí stejně jako její zatracování. Jaké jsou například možnosti visegrádské spolupráce v bezpečnostně-obranné oblasti?
Bezpečnostně-obranná dimenze Visegrádské skupiny zůstává přes opakované politické deklarace bez konkrétního velkého realizovaného projektu, ať už hodnotíme výsledky snah o harmonizaci vojenských akvizic, spolupráci armád, společný výcvik, či bezpečnostně-strategickou rovinu visegrádské spolupráce.
Tento stav má své jasné příčiny. Země V4 se liší v hodnocení hrozeb, v jejich obranných průmyslech panuje vysoká míra protekcionismu, vlastnické struktury hlavních zbrojních podniků nejsou kompatibilní a obranné plánování členských zemí V4 je určováno jejich individuálními závazky vůči Severoatlantické alianci. Žádný mechanismus pro tvorbu a kultivaci společného hodnocení hrozeb neexistuje už vzhledem k tomu, že Visegrádská skupina je z hlediska procedur a institucionálních struktur zcela neformálním uskupením.
Výsledkem souběhu výše uvedených aspektů je to, že i přes desítky setkání ministrů obrany, šéfů generálních štábů či ministrů zahraničí nedošlo za 30 let existence Visegrádské skupiny k vypracování žádné visegrádské bezpečnostně-obranné strategie.
Tím však není řečeno, že bychom měli na bezpečnostně-obrannou spolupráci V4 zcela rezignovat. Bude-li k ní politická vůle, lze postupovat hned v několika základních kontextuálních rovinách.
V4 jako konzultační platforma uvnitř NATO
Severoatlantická aliance je společenstvím demokratických zemí umožňujícím existenci regionálních uskupení a iniciativ, jako jsou Bukurešťská devítka, V4, Středomořský dialog apod. Mohou v NATO působit jako iniciátoři strategických diskusí na pracovní i politické úrovni.
Visegrádská skupina by měla věnovat úsilí udržování dlouhodobého zaměření Aliance na posilování obranyschopnosti jejího východního křídla vystaveného ruské hrozbě. Tato oblast je nyní prioritní agendou NATO, od anexe Krymu roku 2014 zde došlo k posílení velících struktur i rozmístění části aliančního kontingentu. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že tomu tak bude navěky.
Realita je taková, že v NATO vždy bude probíhat souboj o zdroje mezi jeho jižním a východním křídlem. Země V4 musí být proto dlouhodobě schopny obhájit při strategických a koncepčních diskusích Severoatlantické aliance posilování východního křídla. Našim západoevropským partnerům je třeba argumentačně ukazovat, že podpora východního křídla je výhodná pro globální relevanci NATO. Spojené státy totiž nemohou účinně čelit Číně bez zajištění svých spojenců vůči Rusku.
Úsilí V4 musí být doprovázeno vlastní visegrádskou vojenskou přítomností na východní hranici Aliance. K tomu ovšem V4 potřebuje koordinaci s Rumunskem a pobaltskými státy. Úsilí V4 se tak musí prolínat a doplňovat s úsilím tzv. Bukurešťské devítky.
Společným zájem V4 je také zvýšení tzv. úrovně evropských ambicí v rámci NATO. Jedině to zajistí dlouhodobou relevanci NATO pro USA. Dnes je situace taková, že většina aliančních bojových brigád je evropských, nikoliv amerických. Ovšem bez americké bojové podpory (Combat support) a zejména bojového zabezpečení (Combat support service – logistika, vojenské zdravotnictví) nejsou Evropané schopni vyslat v rámci aliančních misí svá vojska do bojových oblastí a také je tam udržet. Těžko se americké administrativě divit, že ji tato neschopnost bohaté Evropy přinejmenším irituje.
V řešení tohoto problému by měly země V4 spojit síly s Německem, které má peníze i zdroje. Německem podporovaný alianční koncept „rámcových zemí“ (Framework Nation Concept/FNC) má dva hlavní cíle: Předně jde o vybudování tzv. následných sil ve formě robustních uskupení větších než divize čili sborových uskupení. Druhým cílem je garantování až 1/3 bojových ambicí NATO! A právě na tento aspekt by se měla zaměřit spolupráce zemí Visegrádské skupiny s Německem. Společně bychom měli ve formátu V4-Německo usilovat o to, aby investice v rámci FNC tekly do bojové podpory a bojového zabezpečení tak, aby se zvýšila nastavitelnost evropských armád. Němci dnes vedou vojensko-zdravotnické projekty v rámci unijního konceptu PESCO. Evropská úroveň ambicí v rámci NATO je ale pro bezpečnost visegrádského regionu důležitější.
Ad hoc spolupráce v partikulárních záležitostech
I bez bezpečnostně-vojenské strategie může V4 postupovat na ad hoc principu vždy, když se k tomu naskytne příležitost. Nyní se taková příležitost přímo nabízela. V době, kdy Rusko navyšovalo enormně svou přítomnost na hranicích s Ukrajinou, bylo třeba jednat. Země V4 měly jedinečnou příležitost vyslat tréninkové specialisty do vojenského výcvikového centra vybudovaného na Ukrajině (Joint Multinational Training Group Ukraine) ke zvýšení taktických a operačních schopností ukrajinských ozbrojených sil. Když už máme instruktory všude po světě, proč je nevyslat na Ukrajinu čelící hrozbě vojenské konfrontace?
Na Ukrajině by navíc své zkušenosti naši instruktoři nejen předávali, ale také je tam sbírali. Ukrajinská armáda je dnes díky bojovým zkušenostem s ruským vojenským vpádem na východě země celosvětově mimořádně ceněným a vyhledávaným partnerem.
Bohužel se nic v tomto směru nestalo. Potřeba konat ale nadále trvá. Na počátku května se sice část ruského kontingentu stáhla, ale všechna vojska neodešla. Například 41. armáda v oblasti Voroněže zůstává na místě až do podzimního cvičení Zapad 2021. Navíc jak zde, tak na Krymu nechávají Rusové velkou část techniky.
Další příležitostí je převedení jednotek certifikovaných pro „visegrádské“ bojové skupiny v rámci EU na dispoziční síly rychlé reakce NATO (NRF). Tyto visegrádské bojové skupiny byly sestaveny doposud tři, ale ani jednou nebyly kvůli nedostatkům unijního mechanismu nasazeny. Proč tedy investované peníze a úsilí nevyužít pro naše závazky v NATO? Polsko takový plán mělo. V roce 2020 plánovalo, že po ukončení rotace zmíněné bojové skupiny V4-EU poskytne tyto jednotky certifikované pro EU silám NATO nejvyšší pohotovosti (VJTF). Jednalo se o formaci pozemních sil o velikosti brigády s dobou nasazení v horizontu 5-7 dní. Ani tento plán ale nebyl realizován. Další příležitost bude po ukončení pohotovosti příští unijní V4 Battle Group v roce 2023.
Příkladem, kdy se země V4 aktivně chopily příležitosti, bylo vytvoření Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky (MLCC), jehož zadáním je zabezpečení efektivní logistické podpory pro operace NATO. Česko, Maďarsko, Slovensko a Polsko tvoří jádro tohoto centra, ve kterém jsou zapojeny i další alianční země.
Bilaterální spolupráce jednotlivých visegrádských zemí
Nejenom čtyřstranná, ale též dvoustranná spolupráce mezi visegrádskými zeměmi přispívá k bezpečnosti širšího středoevropského regionu. Z hlediska geografických podmínek a kompatibility výzbroje ji lze realizovat snadněji než ve čtyřstranném formátu jako pivot k pozdějšímu regionálnímu řešení. Uveďme zde návrhy možné česko-polské spolupráce, které jsem publikoval již v dubnu 2020 (Bolstering the Czech-U.S. Strategic Partnership).
- Na základě zadání aliančního obranného plánování buduje Česká republika těžkou obrněnou brigádu (7. mechanizovaná brigáda). Má být bojeschopná v roce 2026. Už nyní jde ale o přijetí politického rozhodnutí, jak bude vypadat její používání a jak bude zajištěna její nasaditelnost. Navrhuji, aby jeden prapor této brigády trvale rotoval v oblasti, kterou pokrývá alianční divizní velitelství v Elblągu (MDNE) na severovýchodě Polska. Posílil by se tím počet jednotek v potenciálně ohrožené oblasti. Pravidelná rotace jednoho praporu by zvýšila povědomí o charakteru území a přístupových cestách. Tím by se zvýšil odstrašující potenciál NATO v dané oblasti, postavený na schopnosti rychlého posílení v případě konfliktu.
- Armáda ČR vybudovala výsadkový pluk, jednotku schopnou provádět úderné operace s nasaditelností v řádu hodin. Počátečních operačních schopností dosáhl pluk v říjnu 2020, postupně má disponovat více než 1200 vojáky a novou výzbrojí, například zhruba stovkou lehkých bojových vozidel, ručními zbraněmi či malými bezpilotními letouny. Oblast jeho nasazení je ovšem opět otázkou politického rozhodnutí, na které bude navazovat výcvikový program pluku. Z hlediska obrany východního křídla NATO by dávalo smysl, aby byl pluk trénován v oblasti severovýchodního Polska a pobaltských zemí, a ne kdesi v ostrém slunci písků Afriky či Blízkého východu.
- Na území našeho severního souseda vzniká výcviková báze pro americké a polské speciální sily. Tato tréninková báze ve městě Drawsko Pomorskie je nanejvýš relevantní pro českou armádu. Polsko i USA jsou otevřeny tomu, aby zde naše speciální jednotky trénovaly po jejich boku. To je příležitost, kterou bychom rozhodně měli využít. Speciální síly Armády ČR získávají bojové zkušenosti na různých místech světa a jedná se v zásadě o protiteroristické operace. Na této nově budované bázi mohou ovšem trénovat tzv. scénáře vysoké intenzity. Jinými slovy: mohou zde reálně nacvičovat obranu naší země.
- Společným zájmem V4 je posilování obranyschopnosti východního křídla NATO, kde jde o odstrašení silného a odhodlaného protivníka, jakým je Rusko. K odstrašení má přispět naše schopnost bleskově rozmístit akceschopné posily do ohrožené oblasti. Jednou z možností by v takovém případě bylo uvést do pohotovosti zmiňovanou 7. mechanizovanou brigádu a vyslat ji do Polska a Pobaltí automaticky, na základě naplnění určitých indikátorů. Mohla by k tomu být uzavřena dvoustranná obranná česko-polská dohoda, která by specifikovala události uvádějící naši obrněnou brigády do pohotovosti. Takovou událostí může být například mobilizace v ruském západním vojenském okruhu. V případě jakéhokoliv překročení hranic Pobaltí ruskými vojsky či „zelenými mužíky“ by pak měla vláda na základě dohody oprávnění brigádu do ohrožené oblasti okamžitě vyslat. Dohoda – ratifikovaná parlamentem – by tedy zajišťovala vládě dopředu potřebný mandát pro případ krize.
Závěr: V4 a české strategické zájmy
Bez společné strategie nemá smysl o systémovou visegrádskou bezpečnostně-obrannou politiku usilovat. Dnes pro ni ani není prostor, situace se od 90. let, kdy vznikl Visegrád, změnila. Jsme součástí NATO a musíme být schopni vytvářet širší ad hoc koalice a připívat k akceschopnosti Aliance.
Pokud však bude existovat politická vůle, může V4 postupovat společně v jednotlivých segmentech bezpečnostně-obranné politiky. Právě tak chápu pasáž programu koalice SPOLU hovořící o tom, že „Budeme pokračovat ve strategické spolupráci ve Visegrádské skupině.“ Neznamená to, že bychom chtěli utvářet blok. Znamená to postupovat společně a s rozmyslem tehdy, když to odpovídá našim strategickým zájmům.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
