Slavnostní nástup a pieta za kolegy padlé v Afghánistánu za účasti vojenského kaplana Petra Hašky (Tábor, 5. 8. 2019) FOTO: ČTK / Václav Pancer
FOTO: ČTK / Václav Pancer
„Když jsem přijel z výcvikového tábora, hned první den jsem šel do holičství, které patřilo starému příteli mého papá. Příslušníci námořní pěchoty musí mít krátké vlasy a já jsem nechtěl porušovat kázeň jen proto, že se nikdo nedívá. Po ostříhání si ode mně holič odmítl vzít peníze a přál mi, aby se mi nic nestalo. Stříhal mě už předtím a kolem jeho oficíny jsem chodil téměř denně osmnáct let. Ale bylo to poprvé, kdy mi potřásl rukou a jednal se mnou jako se sobě rovným.“
Tak líčil svůj dočasný návrat z výcvikového tábora námořní pěchoty domů do ohijského městečka Middletown J. D. Vance, autor memoárů Hillbilly Elegy, jedné z těch knih, které umožňují pochopit dnešní situaci v USA. Krátce poté, v lednu 2005, už byl zpět u své jednotky a odjel na misi do Iráku. Syn narkomanky, „obtloustlý mladík“, který prožil bezvýchodné dětství v prostředí bílé chudiny v „rezavém pásu“ Ameriky, našel v armádě vše, co jeho životu dosud chybělo – sebekázeň, řád, podporu starších a zkušenějších kolegů, sebedůvěru. V neposlední řadě i uznání společnosti – ten holič z úvodní citace byl sice sám veterán z války v Koreji, avšak byli to především civilisté, kteří dávali mladému mariňákovi najevo úctu a respekt.
Po návratu do civilu absolvoval J. D. Vance Ohijskou státní univerzitu a práva na Yale, dnes působí v Silicon Valley. Bez formativní zkušenosti z armády by nejspíš nikdy nenašel odvahu vymanit se z „naučené bezmocnosti“ a opustit bezútěšný svět, ve kterém vyrostl. Vztah k armádě se přirozeně stal trvalou konstantou jeho života. „Jsem takový vlastenec, jakým se smějí lidé na chodbičce luxusního super-expresu. Když slyším nasládlou píseň Lee Greenwooda Jsem hrdý Američan, tají se mi dech. V šestnácti jsem si přísahal, že kdykoli potkám válečného veterána nebo veteránku, půjdu jim podat ruku, i kdybych se jim měl trapně vnutit. Dodnes se dokážu dívat na film Zachraňte vojína Ryana jen ve společnosti nejbližších přátel, protože se během poslední scény vždycky rozpláču.“
Vojáci a „žoldáci“
Kontrast se situací českých veteránů by nemohl být větší. Když jsem loni připravovala pro cyklus České televize Historie.cs pořad o účastnících zahraničních misí Armády ČR po roce 1989 a o jejich životech po návratu do civilu, opakovaně jsem narážela na stále stejnou zkušenost – nesdělitelnost prožitků z mise civilistům včetně těch nejbližších – přátel, příbuzných, partnerek – a na roztrpčenost veteránů z převažujícího nepochopení až despektu velké části české společnosti vůči profesionálním vojákům. Nesdělitelnost toho, čím voják prochází na misi v oblastech typu bývalé Jugoslávie, Iráku či Afghánistánu, je univerzální a zažívá ji nepochybně každý bez ohledu na národnost. Stačí připomenout třeba film American Sniper, který tento pocit dokázal srozumitelně zprostředkovat, a který si oblíbili všichni moji respondenti z řad novodobých veteránů, jichž jsem se na něj zeptala.
Averze vůči účastníkům zahraničních misí je naproti tomu české specifikum. Nadávky do žoldáků, kteří se údajně jezdí na mise „napakovat“, se často nezastaví ani tváří v tvář smrti. Když v listopadu 2020 zahynula během mise na Sinajském poloostrově v Egyptě česká vojačka Michaela Tichá, objevil se pod jedním z článků i tento komentář: „Česká vojačka, nebo žoldačka? Pokud je mi známo, šla do toho dobrovolně, ba přímo se o ten post bila, aby se napakovala mrzkým žoldem stejně jako Jidáš. Moc dobře věděla, do čeho leze, a byla za to dostatečně finančně ohodnocena. Takže jakékoli další výlevy, které v nás mají vyvolat emoce smutku a strašlivé tragédie, považuji za hysterické.“ Autor se zjevně smyšleným jménem, bezpečně ukrytý v anonymitě internetu, vyjádřil totéž, k čemu se zhusta hlásí mainstreamové veřejné mínění – neúctu k vojenské profesi, neochotu zabývat se čímkoli, co přesahuje hranice České republiky, neschopnost akceptovat patos, který s sebou obětování života ve státním či národním zájmu vždy přináší, ať už k němu dojde v boji či za jakýchkoli jiných okolností. „V těch zemích nemáme co dělat!“, shrnul to ještě lapidárněji jiný internetový diskutér.
Bylo by příliš zjednodušené vysvětlovat tento přístup k zahraničním misím, kde čeští vojáci, ale také policisté, nasazují své zdraví a životy, jakousi domácí švejkovskou tradicí, popřípadě nechutí vůči armádě, kterou bylo před rokem 1989 obtížné vnímat jako smysluplnou instituci – jednak proto, že v kritických chvílích dějin Československa nebojovala, jednak proto, že významná část jejího velitelského sboru zvláště mezi léty 1948 a 1989 opravdu nevzbuzovala přirozenou autoritu. Máme však za sebou více než třicet let života v demokracii, která – přes veškeré výkyvy domácí politické scény – zatím trvá, stejně jako naše pevné ukotvení v západních bezpečnostních strukturách. A posun v reakcích veřejnosti na zapojení příslušníků ozbrojených sil do zahraničních misí je patrný – zatímco jejich účastníci z devadesátých let minulého století takřka bez výjimky vzpomínají na nadávky do „žoldáků“, nultá léta a především zkušenosti z poslední doby už přece jen nabízejí trochu jiný obraz.
Krvavý Bagrám
V srpnu 2018 zahynuli v Afghánistánu tři čeští vojáci: Martin Marcin, Patrik Štěpánek a Kamil Beneš. Všechna významnější česká média tehdy převzala nesmírně silnou fotografii rakve nakládané do letadla a zahalené českou vlajkou, s níž se posledními dotyky loučí kolegové mrtvých vojáků. Když se z letiště v Ruzyni blížil konvoj vezoucí rakve s těly padlých, přišly na pražské Vítězné náměstí, kde sídlí Generální štáb Armády ČR, uctít jejich památku davy lidí. Česká televize věnovala události mimořádný prostor, opětovně ji připomínala v souvislosti s premiérou dokumentárního filmu Krvavý Bagrám redaktora Karla Rožánka a režiséra Davida Slabého, v reportážích se vracela i k osudu Filipa Štěpánka, který navzdory tragickému konci svého bratra Patrika vstoupil do armády rovněž a dostál tak slibu, který dal sourozenci.
Významnou roli – jak směrem k veřejnosti, tak ve smyslu stmelení jednotky, u níž tři výše jmenovaní sloužili – pak sehrály rodiny padlých a jejich reakce na tragickou událost. Rozhodnutí přijmout nabídku armády na uspořádání vojenského pohřbu, ochota mluvit s médii, vůle podporovat se navzájem, to vše přispělo k lepšímu povědomí české veřejnosti nejen o smyslu misí, ale také o tom, že s životním příběhem každého vojáka nasazeného v zahraničí přímo souvisí osudy mnoha dalších lidí – jeho rodičů, sourozenců, partnerek, dětí, příbuzných, přátel.
Vojáků a vojákyň, kteří svou účast na zahraničních misích zaplatili životem, je k dnešnímu dni třicet – devětadvacet mužů a jedna žena. I přes jiné medializované případy především z Afghánistánu (David Beneš, Ivo Klusák, Libor Ligač a Jan Šenkýř zahynuli v červenci 2014 v důsledku útoku sebevražedného atentátníka, přičemž pátý zraněný, Jaroslav Lieskovan, zemřel později po převozu do Česka; psovod Tomáš Procházka byl zabit při útoku na vozidlo v říjnu 2018 atd.) to byla právě trojice padlých z Bagrámu, která přitáhla největší pozornost veřejnosti.
Zásadně k tomu přispělo zpolitizování celé události – tehdejší předseda sněmovního zahraničního výboru, sociální demokrat Lubomír Zaorálek, totiž v reakci na tragédii prohlásil, že v Afghánistánu „jsme vnímáni jako okupanti“, a že by odtud Česko spolu s NATO mělo odejít. „Mluvčí Tálibánu by to neřekl lépe než pan Zaorálek“, napsal na svém soukromém facebookovém profilu brigádní generál Karel Řehka, tehdy zástupce velitele Mnohonárodní divize NATO severovýchod, dnes ředitel NÚKIB. „Začít vykřikovat o stahování, chybách, okupaci a špatné strategii v době, kdy utržíme ztráty na bojišti, není jen plivnutí do tváře vojáků, které jsme tam poslali. To je podkopávání naší obranyschopnosti a bezpečnosti! Tálibánu říkáme, že je třeba ještě chvíli vydržet a útočit dále a že Češi jsou to správné slabé místo“, pokračoval Řehka, jehož expresivní vyjádření se z jeho soukromého profilu rychle rozšířilo a na veřejnosti rezonovalo ještě dlouhé týdny.
Bylo to poprvé, kdy téma zahraničních misí rozvířilo veřejný prostor tak dramaticky. Zatímco nevýrazní politici typu Lubomíra Zaorálka, komunisté a populisté z řad SPD zavětřili příležitost svézt se na vlně českého antimilitarismu, obrovská spontánní podpora, které se Řehkovi dostalo především na sociálních sítích, svědčila o zájmu, který téma zahraničních misí a ztrát na životech českých vojáků dokázalo vzbudit u široké veřejnosti. Celá kauza však měla ještě jeden dopad – některé známé osobnosti spjaté s armádou, které se dříve objevovaly v médiích jen příležitostně, se nyní proměnily ve skutečné stálice mediálního prostoru.
Nejen brigádní generál Karel Řehka, ale také armádní generál a bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel, podplukovník Generálního štábu AČR Otakar Foltýn či nejznámější český výsadkář podplukovník Ivo Zelinka se stali žádanými respondenty napříč mediálním spektrem. Nikoli náhodou jde o vojáky, schopné sdělně a srozumitelně komunikovat téma zahraničních misí i jasnou západní orientaci České republiky a její zakotvení v euroatlantických strukturách, ale i vědomí, že svoboda není zadarmo, a že za její udržení je nutné přinášet oběti včetně těch nejvyšších.
„Veteran friendly“ svět
K takovému vnímání vojáků a válečných veteránů, které je běžné v tradičních západních demokraciích, má však česká společnost stále velmi daleko. „Nechápali jsme, co po nás chtějí“, vyprávěl mi loni v létě Tomáš Sláma, veterán se zkušenostmi z bývalé Jugoslávie, který v posledních letech společně s dalšími kolegy jezdí na vlastní náklady vždy v listopadu na Remembrance Day do Londýna. Místní je totiž na londýnských ulicích zastavovali se slovy „Thank you for your service“ – „Děkujeme za vaši službu“. Ani Tomáš Sláma, ani jeho kolegové se doma s něčím podobným nikdy nesetkali. Spontánní projevy vděku a sympatií vůči válečným veteránům, spjaté zcela samozřejmě s uctěním památky padlých, tradičně připadající na listopad, překonaly všechna očekávání českých účastníků, v jejichž řadách se objevily i příbuzné Martina Marcina padlého v srpnu 2018 – totiž jeho maminka Jitka Marcinová a teta Martina Horová. A také Laďka Štěpánková, maminka Patrika Štěpánka.
Všichni sice dodnes vzpomínají na vstřícné Londýňany a ulice vyzdobené záplavou vlčích máků, jenže Londýn jim především připomněl kontrast s českou realitou. I u nás si přinejmenším 11. listopadu připínají politici, televizní moderátoři i zainteresovaná veřejnost na klopu vlčí mák, aby jej den poté odložili a vzpomněli si na něj zpravidla až po roce. Přitom způsobů, jak lze vyjádřit respekt k veteránům celoročně, je podstatně více. V západní Evropě a v USA rozšířený koncept „veteran friendly“ firem stojí na jednoduchém principu – poskytovat válečným veteránům zajímavou procentuální slevu z cen obvyklých pro běžné zákazníky, a současně to prezentovat jako součást image dané firmy. Jde o jasné poselství – úspěch v podnikání závisí mimo jiné i na politické a společenské stabilitě, k níž významnou měrou přispívají právě vojáci či policisté nasazující své zdraví a životy na zahraničních misích. Svou přítomností v destabilizovaných oblastech světa brání rozšíření chaosu mimo kritické regiony, a v optimálním případě tam přispívají k uklidnění situace. Zajišťují tak relativně stabilní, předvídatelný, a tudíž pro podnikání příznivý vývoj ve své vlasti.
U nás se jako „veteran friendly“ občas prezentují i velké firmy, typicky třeba někteří výrobci automobilů, ale když jsem loni shromažďovala podklady pro pořad o válečných veteránech, reagovali prakticky všichni respondenti na tento typ podpory se značným rozčarováním. „Většinou jde o slevu v takové výši, kterou dostane při koupi auta kterýkoli zákazník“, shodli se. První skutečné „veteran friendly“ firmy tak nakonec v Česku rozjeli sami veteráni, kteří se po odchodu do civilu pustili do podnikání.
Avšak zdaleka ne každý veterán, který by si mohl nárokovat tento typ slevy na zboží či službách, takovou slevu využije. Často ji ani nepotřebuje – muži, kteří obstáli ve válečných zónách, zpravidla obstojí i doma a etablovat se jako úspěšný podnikatel, obchodník či řemeslník pro ně není obtížné. U „veteran friendly“ firem tak primárně nejde o finanční profit, ale opět hlavně o pocit ocenění a respektu, o touhu – jakkoli občas skrývanou či alespoň zlehčovanou – zažívat totéž, co onen americký mariňák citovaný v úvodu zažil u svého holiče.
O životě a přežití
Návrat z mise do všedního života může představovat náraz, který ne každý unese. „Zajímavý bylo, že mě trvalo několik týdnů naskočit do běžného života“, vzpomíná jeden z veteránů, jejichž vzpomínky shromáždil v knize Já, voják v Afghánistánu historik Pavel Stehlík, sám válečný veterán. „Takový typický vynes koš, proč bych ho vynášel, když není plnej, nepřetýká tak co. Běž koupit pečivo, proč bych chodil, když je tam ještě chleba, je sice starej, ale je to chleba. Takže dostat se do toho, že rodina žije v normálním prostředí, kdy řeší normální, banální věci, které jsem řešit nemusel. Najíst ses šel, někdo ti vypral, uvařil, dělal sis svoji práci a bylo to v zásadě velmi jednoduchý. Život v misi je fakt jednoduchý jako facka.“
„Složitá“ realita ale přináší i podstatně vypjatější situace. „Odjíždím na dovolenou k rodině a mým přátelům, kterých kvapem ubývá, poněvadž si s nimi nemám co říct, jejich problémy jsou pro mě nepochopitelné a směšné“, píše ve své vzpomínkové knize Čest, hrdost, statečnost veterán z bývalé Jugoslávie Ladislav Páteček. „Žiji v úplně jinačím světě, ve kterém jde o život a přežití. Tak chodím od baru k baru a opíjím se jak zvíře, abych vymlátil z hlavy předsudky a stal se zase na chvíli normálním člověkem. Jde to velmi těžko a sotva na tom něco změním. Jsem v tom až po uši a hned tak se toho nezbavím, neustále se mně vracejí myšlenky, pocity z toho, co jsem měl, nebo mohl udělat ve svém životě lépe a i když jsem na začátku, připadám si jako bych byl na jeho konci. Na ženský nemám ani pomyšlení, protože jsem furt v lihu a sotva by se mi postavil. Neustále se někdo ptá, jestli to stojí za to, a já jim neustále s vožralým úsměvem opakuji, že by to stejně nepochopili, a že o prachy rozhodně nejde. Vracím se po deseti dnech na základnu v Podlapači a zjišťuji, že tady je mi asi nejlíp.“
Pointa stejně předvídatelná jako v kultovním snímku American Sniper – návrat zpět na misi – ale nenásleduje vždy. Veteráni, které dohánějí jejich vnitřní běsi, jsou v nerovném boji často sami. PTSD (posttraumatický stresový syndrom) není téma, které by v rámci pomoci veteránům v českém prostředí patřilo k frekventovaným. Přiznání, že voják potřebuje psychologickou či psychiatrickou pomoc, se v rámci veteránské komunity vnímá jako slabost. U vojáků v činné službě se s tím pojí obava, že kupříkladu záznam o léčbě antidepresivy bude mít dotyčný už natrvalo „v papírech“, a že to v lepším případě zbrzdí či zastaví jeho kariéru, v horším případě vyústí v jeho nedobrovolný odchod z armády.
Když loni v prosinci zemřel veterán Filip Tirpák, sešla se na jeho pohřbu veteránská komunita včetně náčelníka Generálního štábu Aleše Opaty. Tirpák před lety působil jako jeho řidič, absolvoval misi v Kosovu, sloužil u výsadkářů v Chrudimi. Když někdejší elitní příslušník armády skončil jako bezdomovec na pražském Hlavním nádraží, opakovaně upadal do problémů a pokoušel se z nich dostat, nezůstal bez pomoci. Organizací a spolků zaměřených na pomoc veteránům je celá řada a nadšenci, kteří se v nich angažují, nelitují času ani úsilí, které jen někdy přinese úspěch. Zde však jejich entuziasmus narazil na vnitřní limity člověka, o jehož záchranu se snažili. Smrt veterána, který v šestačtyřiceti letech umrzl na železniční zastávce, provázela pachuť z názorové přestřelky na Facebooku, jejíž aktéři se mezi sebou dohadovali, kdo mu více a efektivněji pomáhal.
Když kolega stoupl na minu
Pomoc může v podobných případech přijít i z oficiálních institucí. V Česku existují tři komunitní centra pro válečné veterány. Nejvýrazněji se dokázalo etablovat centrum v Brně, které vzniklo jako první už v roce 2016. V prosinci 2019 zahájilo činnost centrum v Olomouci, ale covidová pandemie, která vzápětí propukla, zbrzdila jeho rozjezd. V listopadu 2020 mělo být oficiálně otevřeno i centrum v Praze, které zatím funguje bez symbolického „přestřižení pásky“, protože covidový čas oficialitám nepřeje. Má jít o místa formálního i neformálního setkávání veteránů, o prostor pro přednášky, výstavy, kulturní akce, ale také o místa okamžité intervence. Především pražské centrum, které vzniklo jako poslední a mohlo už tedy čerpat ze zkušeností svých předchůdců, by mělo výhledově poskytovat právní, finanční a dluhové poradenství, stejně jako dočasné ubytování pro veterány, kteří se ocitli bez bydlení a bez prostředků.
Ministerstvo obrany ČR disponuje samostatným Odborem pro veterány, v jehož čele stál od dubna 2020 plukovník Karel Vávra. Kromě zkušenosti ze zahraniční mise, technického vzdělání i cenného přesahu v podobě absolvování teologického semináře nastoupil s extrémně těžkou startovní pozicí – střídal ve funkci mediálně proslulého a u zainteresované veřejnosti mimořádně oblíbeného vojenského historika Eduarda Stehlíka, který udělal zásadní kus práce na poli popularizace vojenských tradic od československých legií přes druhou světovou válku až po novodobé zahraniční mise. Vávra svou pozornost zacílil jinam. Několik měsíců po nástupu do funkce například veřejně prezentoval inovovaný veteránský průkaz, jehož předchozí podobu většina veteránů vnímala jako zcela nevyhovující. Vávrův upřímný zájem o současné veterány v kritických situacích – včetně těch ve výkonu trestu – naznačoval, že svou práci nebude brát formálně. Kam by jeho preference dále směřovaly, se už nedozvíme. V době dokončování tohoto textu zemřel ve věku pouhých padesáti let na covid.
Společnou řeč dokázal Karel Vávra najít i s jedním z nejkontroverznějších reprezentantů veteránské komunity u nás, policejním veteránem Martinem Foltýnem. Elitní brněnský policista, kterému v dobách jeho největší slávy dali novináři obdivnou přezdívku „moravský Cattani“, držitel mnoha domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání se zkušenostmi z misí v Kosovu a v Libérii, ale také člověk s diagnostikovaným PTSD, se po odchodu od policie dostal do střetu se zákonem a skončil na několik let ve vězení. Po návratu na svobodu začínal prakticky od nuly jako noční hlídač na benzínové pumpě. Dnes je jejím spolumajitelem, založil zde veteran friendly point, vystudoval obor sociální práce a obhájil diplomovou práci o reintegraci válečných veteránů do civilního života. Knihu na stejné téma nyní připravuje k odevzdání do tisku.
Foltýnova studie, založená na obsáhlém dotazníkovém šetření v rámci veteránské komunity, představuje unikátní vhled do světa, který nebude civilistům nikdy zcela otevřen. Podobně jako v případě zmíněné monografie válečného veterána Pavla Stehlíka, absolventa oboru orální historie, i při Foltýnově výzkumu mluvili respondenti s člověkem, který je jedním z nich. Insider v rámci jakékoli komunity vždy vzbuzuje větší důvěru než výzkumník, který není jejím členem. Mohl tak otevřít i extrémně citlivá témata, ptal se i na nejhorší zážitky z misí. „Pohled dalekohledem do optiky odstřelovače.“ „Smrt několika lidí, včetně dětí, přímo přede mnou.“ „Smrt lidí, kteří mi věřili, že je ochráním.“ „Patrola, při které kolega stoupl na protipěchotní minu.“ „Ústup vojáků Srbské Krajiny, kdy na traktorové vlečce zapojené za tankem vezli mrtvé a raněné a vahou těl tekla z vlečky krev a barvila komunikaci.“ Důvody nadstandardní péče o fyzické i duševní zdraví válečných veteránů, běžné v západních zemích, jsou po přečtení takových odpovědí hned jasnější.
Vojenská profese jako stigma
Stejně jako u nás probíhá letos sčítání lidu i ve Velké Británii. Tam je tentokrát přímo zaměřeno na veterány a vůbec na všechny, kdo sloužili v ozbrojených složkách. „Domníváme se, že až jeden z deseti lidí ve Velké Británii je součástí komunity ozbrojených sil, ale v současné době existuje jen velmi málo informací o tom, kde se nacházejí nebo jaké mohou být jejich potřeby. Toto sčítání bude mít obrovský dopad na servisní personál, veterány a jejich rodiny do budoucna, protože zajistí, že jim spolu s dalšími charitativními organizacemi a poskytovateli služeb můžeme poskytnout nejlepší možnou podporu a pomoc, kdykoli a kdekoli to bude nejvíce zapotřebí“, stojí na webových stránkách britského Úřadu pro národní statistiku. „To by se hodilo i u nás. Zrovinka když tu za týden máme sčítání lidu, co by se stalo, kdyby tam bylo o jednu kolonku víc? A byl by přehled, jaký tu desítky let chybí“, napsal v komentáři jeden z diskutujících, když informaci o britské evidenci veteránů sdílela jedna z českých facebookových veteránských skupin.
Podpora bývalých vojáků u nás totiž drhne už na tom, že není znám jejich přesný počet. Kdo se sám aktivně nepřihlásí o veteránský průkaz, není evidován. Oficiální odhady aktuálně mluví o patnácti tisících lidech, neoficiální odhady až o osmnácti tisících. Z nejstarších, jimž bylo v době prvních zahraničních misí počátkem devadesátých let kolem padesáti, jsou dnes osmdesátníci, nejmladším je přes dvacet. Každopádně počet veteránů bude narůstat a společnost by si měla vyjasnit své chování jak k nim, tak k armádě jako celku. Nedůstojné tahanice o krácení armádního rozpočtu a úhybné manévry, které předvádí Babišova vláda ve snaze udržet si podporu komunistů, bohužel hovoří za vše.
V západní Evropě jsou veteráni na pracovním trhu žádanou komoditou, mnoho těch českých má ale přesně opačnou zkušenost. „Mohl jsem nabídnout znalost jazyků, schopnost vést podřízené. Povolání vojáka však fungovalo jako stigma. Pochopení jsem našel až ve společnosti Lidl, kde si armády všeobecně váží. Němečtí majitelé považovali službu vlasti za plusový bod, ať už to byl jejich vlastní Bundeswehr nebo naše armáda. Nastoupil jsem na pozici manažera prodejny“, vypráví vysokoškolsky vzdělaný veterán z Afghánistánu, jeden z respondentů výzkumu provedeného v roce 2018, který po odchodu do civilu jen obtížně hledal práci. Mladí personalisté s veterány zkušenost neměli, ti starší, pamatující éru Varšavské smlouvy, se na armádu dívali skrz prsty. Až německý zaměstnavatel ocenil to, co zkušenost z mise přirozeně přináší – zodpovědnost za sebe i za jiné, schopnost přesně vykonávat pokyny, ale také si poradit v nestandardních či krizových situacích. Je příznačné, že po odchodu z Lidlu našel tento veterán další zaměstnání ve Škodovce, tedy součásti německého koncernu Volkswagen.
„Nemilitantní“ pomník veteránům
S rostoucím počtem regionů, kam čeští vojáci vyjíždějí, a s rostoucím počtem padlých je stále jasnější, že potřeba srozumitelně se vztahovat k válečným veteránům a k armádě vypovídá i o vztahu k hodnotám, o něž se opírá novodobá česká státnost. A zde narážíme na zásadní problém, který má česká společnost s fenoménem boje, hrdinství, sebeobětování. Na náměstí snad všech českých, moravských a slezských městeček nebo na takřka každé venkovské návsi najdeme památník padlým z první světové války, o nichž se ale takřka vždy hovoří jako o obětech, nikoli jako o bojovnících (s čestnou výjimkou příslušníků československých legií). Druhováleční veteráni jsou na tom lépe – ocenit jejich boj na západní či východní frontě i v řadách domácího odboje je už dnes přirozené. Jak ale sdělně vyjádřit, že je stále třeba, aby čeští vojáci se zbraní v ruce čelili aktuálním hrozbám, byť třeba v zemích vzdálených tisíce kilometrů od domova, a že si za to zaslouží respekt?
První oficiální památník novodobým veteránům se zřejmě objeví už letos v Ostravě. Moravskoslezský kraj se ostatně profiluje jako „veteran friendly“ už delší dobu – díky iniciativě předsedy tamějšího sdružení válečných veteránů Tomáše Gergišáka zde mají veteráni hromadnou dopravu zdarma (benefit se vztahuje i na bývalé politické vězně). Návrh plastiky, která měla dle zadání „oslavovat veteránství jako celek“, však vzbudil ve veteránské komunitě velké rozhořčení hned po zveřejnění výsledků výtvarně architektonické soutěže loni v prosinci. Abstraktní objekt, sestávající z pohyblivých geometrických motivů – stylizovaný jehlan z duralu opisující kruhovou dráhu v žulovém okruží, ve kterém by se měly objevovat „citace veteránských vzpomínek“, přičemž text by měl po setmění svítit – má podle autorky Pavly Scerankové odrážet nesdělitelnost specifické veteránské zkušenosti. V komisi, která vybrala vítězný návrh, byl zástupce armády, avšak s veteránskými organizacemi ho nikdo nekonzultoval, vše se dozvěděly ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto. Ani sama autorka nikoho z veteránů neoslovila, zpětně pak vysvětlovala, že to chtěla udělat až dodatečně.
Komise prý při svém výběru ocenila, že vítězný návrh „nepůsobí pejorativně symbolicky či zbytečně militantně“. Vzdávat úctu vojákům „nemilitantním“ pomníkem je ale protimluv. „Výtvor umělce, co armádu neviděl, zadání moderní doby, aby to hlavně nepřipomínalo násilí. Nic pro válečné veterány. Hnus“, napsal jeden z diskutujících v rámci uzavřené veteránské skupiny, kde se pod článkem informujícím o chystaném ostravském památníku objevilo přes dvě stě komentářů. „Ví vůbec ten, kdo to zadával o tom, jak je válka hnusná? Že tam ti vojáci umírají? Že památník by měl být vzkazem budoucím generacím?“, reagoval další diskutující.
Jiný z veteránů pozval do téže facebookové skupiny přímo autorku návrhu, ta však diskusi s veterány odmítla s tím, že nestojí o setkání, které bude „výčtem negativních až nenávistných komentářů“, a projevila ochotu komunikovat přes e-mail, ne na Facebooku. Další diskutující sdíleli fotografie zahraničních veteránských památníků, které by odpovídaly jejich vkusu. Často šlo o tradiční figurální pomníky, z diskuse však vyplynulo, že dostatečně sdělná symbolika, ať už národní či nadnárodní – česká vlajka, český lev, vlčí máky, „psí známky“ – by byla bez problémů přijatelná.
Převládající vkus veteránů se může v konfrontaci s moderním uměním jevit jako přehnaně konzervativní. Ke komu má však veteránský památník promlouvat především? K veteránům, kteří by se zde měli účastnit pietních akcí a budou mít zjevně problém přijmout abstraktní objekt za svůj? K veřejnosti, která má být volbou tohoto návrhu nejspíš chráněna před „zbytečnou militantností“? Neměla by být veřejnost naopak přiměřené míře „militantnosti“ cíleně vystavována, aby si zvykla na skutečnost, že i dnes čeští vojáci bojují se zbraní v ruce, nasazují životy, občas zabíjejí a občas jsou sami zabiti?
Výsledkem je hluboká deziluze ještě před tím, než byl památník realizován. Veteráni mají právem pocit, že se rozhodovalo „o nich bez nich“. Radost, že konečně někdo zvedl téma novodobých zahraničních misí a chce uctít jejich účastníky, je vzápětí devalvována trpkým dojmem, že veteráni jsou ti poslední, na jejichž názorech a pocitech při realizaci veteránského památníku záleží.
Děkujeme za vaši službu?
Ani české školství při vytváření povědomí nejmladší generace o smyslu zahraničních misí příliš nepomáhá. Aktuálně navržená redukce rámcových vzdělávacích programů chce omezit zbytečné „encyklopedické znalosti“ žáků. Doposud měli mimo jiné umět popsat „výhody spolupráce mezi státy, včetně zajišťování obrany státu a účasti v zahraničních misích.“ To má být nyní z „výchovy k občanství“ kompletně vypuštěno.
To, co by měl dělat stát, tak často nahrazují soukromé iniciativy nadšenců. Petr Něnička, který společně se svou ženou Andreou vybudoval ve Vlkoši u Kyjova Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra, nechtěl uctít jen slavného místního rodáka, ale také soustředit pozornost kromě druhoválečných veteránů i na ty novodobé, což se mu za vydatné pomoci spřátelených účastníků zahraničních misí podařilo. Stojí i za projektem „vzpomínkových laviček válečných veteránů“, které lze zakoupit a umístit kamkoli, kde chce majitel lavičky vyjádřit poděkování veteránům, od hřbitovů přes pietní místa či základny v místech misí až po soukromé prostory. Každý rok v listopadu Petr Něnička a jeho spolupracovníci podnikají „Cestu poděkování, úcty a pokory“, kdy navštěvují všechny dostupné hroby účastníků zahraničních misí padlých po roce 1990 a kladou tam věnce se siluetou klečícího vojáka a symbolem vlčího máku.
Na fasádě muzea ve Vlkoši stojí nápis „Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude skutečně potřebovat.“ Sám Něnička přitom není válečný veterán a k tématu ho přivedl obdiv k novodobým veteránům, s nímž se jako s čímsi samozřejmým setkával v Nizozemsku, kde pracoval. Díky spontánnímu nadšení lidí jeho druhu lze téma zahraničních misí představovat veřejnosti jako něco, co má smysl a cíl. Daří se to hlavně prostřednictvím příběhů konkrétních vojáků – Jiřího „Regiho“ Schamse, Lukáše „Hiro“ Hirky, Martina Marcina a řady dalších.
Podceňovat cit dnešních účastníků zahraničních misí pro vojenské tradice a pro sepětí s prvoválečnými a zvláště druhoválečnými bojovníky by však byl hluboký omyl. Pavel Brichta, kaplan české jednotky v afghánském Bagrámu, vyzdobil zeď na základně artworkem se jmény a stylizovanými portréty vykonavatelů atentátu na Reinharda Heydricha, datem 18. 6. 1942 a jejich slovy „Nevzdáme se. Nikdy! Jsme Češi.“ Tamtéž vytvořil i podobizny padlých, kteří nalezli v „krvavém“ Bagrámu smrt v roce 2018. Úcta dnešních vojáků k jejich předchůdcům, zvláště k aktérům operace Anthropoid, má mnoho podob – kupříkladu úspěšní absolventi elitního armádního kurzu Komando přebírají své certifikáty, odznaky a nášivky v kryptě kostela v pražské Resslově ulici, v níž parašutisté svedli svůj poslední boj.
„Byli jsme tam proto, aby svět, když už není rájem, se nestal peklem,“ napsal mi veterán Ladislav Páteček o svých zkušenostech z bývalé Jugoslávie před pár týdny – krátce předtím, než společně s dalším veteránem nastoupil jako dobrovolník na covidovou jednotku v liberecké nemocnici. Po několika dnech vysilující práce se nakazili oba, ale v době dokončování tohoto textu už byli z nejhoršího venku. S podobnou samozřejmostí přistoupilo k pomoci v covidáriích několik set dalších vojáků v činné službě, členů Aktivních záloh i veteránů, kteří již řady armády opustili.
Dobrý hrdina, mrtvý hrdina
Česká veřejnost takto konkrétní angažmá v krizových situacích oceňuje, ale s hrdinstvím v boji si stále neví rady. S patosem neumíme zacházet, cítíme se nepřípadně ve chvíli, kdy ho někdo projeví v běžném životě, snesitelný a všeobecně přijatelný je snad jen ve zcela extrémních a emočně vypjatých situacích. Český hrdina je většinou mrtvý hrdina; umíme se vztahovat k obětem, k mučedníkům a k padlým, ale ne k těm, kteří bojovali, uspěli a přežili, či dokonce zvítězili. Podplukovník Josef Mašín mučený a popravený nacisty ano, jeho synové Josef a Ctirad, kteří se postavili se zbraní v ruce proti komunistickému režimu a prostříleli si cestu na svobodu, ne.
Relativizace hrdinství kráčí ruku v ruce s naučenou bezmocností; stát neumí směrem k veřejnosti komunikovat pozitivní poselství zahraničních misí, ani cíleně posilovat pozitivní obraz vojáků a veteránů, protože názorově roztříštěná politická reprezentace se nedokáže shodnout ani v tak elementárních otázkách, jako je naše vojenské angažmá v krizových oblastech. Jistě – chybí zde dlouhá tradice, kterou ve vztahu ke svým vojákům mají USA či země západní Evropy. Každá mentálně dospělá společnost by však měla umět projevit respekt vůči lidem, ochotným za ni riskovat zdraví a životy; ta česká to přesvědčivě dovede hlavně ve chvílích, kdy se dotyční vracejí domů v rakvích. Zkusme vzdávat úctu i těm živým. Potřebujeme je víc, než jsme si ochotni přiznat.
doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D. je historička, scénáristka a moderátorka, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s Českou televizí, mimo jiné na pořadu Historie.cs, specializuje se na politické a vojenské dějiny a problematiku historické paměti
