České bojové letouny JAS-39 Gripen se účastní ochrany vzdušného prostoru našich spojenců v Pobaltí FOTO: Ministerstvo obrany ČR
FOTO: Ministerstvo obrany ČR
Od svého obnovení v roce 1918 byl novodobý český stát bytostně závislý na příznivém mezinárodním kontextu. Dnes nám jej v bezpečnostní oblasti garantuje Severoatlantická aliance. I nejsilnější Aliance světa má ovšem svá slabá místa. Jedním z nich je lokální nevýhoda vůči protivníkovi na východním křídle NATO. Dalším je relativní politická křehkost, daná paradoxně demokratickou strukturou a kulturou uvnitř Aliance.
Obě slabiny jsou stejně závažné. Eventuálním cílem vojenského útoku Ruska na slabé místo Aliance by totiž nebyla okupace území pobaltských států ani vojenská porážka NATO. Cílem by bylo zničení politické soudržnosti Aliance.
Lokální nevýhoda
Severoatlantická aliance představuje sílu čítající více než tři miliony vojáků. Na svém východním křídle, tedy v pobaltských zemích a Polsku, disponuje ale jen 126 tisíci vojáky. Rusko oproti tomu soustřeďuje ve svém západním vojenském okruhu 40 % svých ozbrojených sil, tedy 400 tisíc vojáků. Ti jsou pravidelně cvičeni při rozsáhlých manévrech s útočným scénářem a udržováni ve stavu vysoké bojové připravenosti. Kvalifikované odhady ukazují, že ruské bojové jednotky u hranic s Pobaltím mohou být připraveny k boji do jednoho až dvou dnů od vyhlášení pohotovosti. Do tří až čtyř dnů jsou již schopné provádět v Pobaltí vojenské operace. To je rychlost, se níž NATO nemůže soutěžit. A to jak z hlediska času potřebného ke shromáždění dostatečné vojenské síly složené z národních kontingentů, tak ani z hlediska tempa politických rozhodovacích procesů.
Ruská strategie, vycházející z protivníkovy celkové převahy, soustředí veškerou pozornost na úplně počáteční fázi konfliktu. Cílem je způsobit soupeři strategický šok a pak mu nabízet „vyjednávání“.
Západ, reprezentovaný NATO, by byl v případě rychlého ruského vpádu do Pobaltí postaven před nutnost provést zde osvobozovací operaci. Ta by však byla nesmírně náročná a krvavá. Rusko by aplikovalo strategii bleskového roztažení protivzdušného a protiraketového deštníku nad dobytým územím, který by Alianci znemožnil získání vzdušné dominance. Na ni NATO doposud vždy spoléhalo. Rusko by také s běloruskou pomocí uzavřelo tzv. suvalský koridor. Tento úzký pruh země v okolí polského města Suwałki je totiž jedinou spojnicí tří pobaltských států s Polskem. Ve svých strategických úvahách a zbrojních programech Rusko dokonce kalkuluje s možností provedení limitovaného jaderného úderu. Jeho cílem by byla vojenská technika NATO (řídící centrum, loď, letadlo). Zní to jako strašidelný scénář z dob studené války, ale Rusko toto vše opravdu trénuje! Psal jsem o tom například v článku pro OnWar/OnPeace.
Případný útok na Pobaltí může také být záměrně kalibrován tak, aby Severoatlantické alianci zproblematizoval invokaci článku 5 Severoatlantické smlouvy. Může vypadat tak, že ruská armáda, s využitím enormní rychlosti elitních výsadkových jednotek dislokovaných kolem Pskova, provede v Estonsku či Lotyšsku krátkou „trestnou výpravu“ v reakci na „ohrožení života“ etnických Rusů, které předtím vlivovými operacemi sama zinscenuje. Z území Pobaltí se po jejím vykonání stáhne ještě dříve, než bude NATO schopno v plné síle zareagovat. Samozřejmě zároveň požádá Radu bezpečnosti OSN o vyšetření onoho „incidentu“. Podněcování srážek v ulicích cizích měst Rusko umí, předvádělo to na Krymu již před jeho anexí v roce 2014
V obou případech, ať již půjde o útok za či pod hranicí článku 5, bude Rusko ihned v počáteční fázi konfliktu nabízet Západu „rozumné politické řešení“. A to je právě to, oč tu běží.
Politická křehkost
Jak by se politické reprezentace Aliance zachovaly? Nezačaly by raději vyjednávat než riskovat hrozivé lidské ztráty? Zvláště, pokud by byly konfrontovány s eventualitou doprovodného limitovaného jaderného úderu? A nebo za situace, kdy již na území „potrestané“ země žádný ruský voják není?
Precedens reakce Západu vyjednáváním existuje. Když se v roce 2008 valily hordy ruských vojáků na Tbilisi a začaly narůstat civilní oběti, pustil se jménem Evropy „srdnatě“ do vyjednávání francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Výsledek? Tzv. šestibodová dohoda EU-Rusko není dodnes naplňována a dva okupované regiony na severu země jsou pro Gruzii zřejmě definitivně ztraceny. Členství země v NATO, slíbené Gruzii krátce předtím, je u ledu. Podobně dopadly tzv. Minské dohody, uzavřené po ruském útoku na Ukrajinu, garantované Německem a Francií. Ruská armáda je na východě Ukrajiny dodnes a její odstřelovači jenom od počátku tohoto roku zabili 12 ukrajinských vojáků.
Pokud by podobný scénář nastal v případě Pobaltí, lze si spočítat, že by vyjednané „rozumné řešení“ mohlo být pro země s postavením a polohou České republiky velmi nevýhodné. Rozhodně bychom jej nevyjednávali my, malé středoevropské státy. Smířili bychom se s tím, že o záležitosti týkající se naší bezpečnosti rozhodne třeba prezident Macron? Polsko a pobaltské státy tedy určitě ne. Politická soudržnost NATO by se v takovém případě mohla zcela zhroutit. Došlo by sice k zastavení bojů, ale ruský strategický cíl by byl splněn.
Co by nastalo v Česku?
Rusko buduje své partnerské sítě i proto, aby dokázalo vyvinout enormní tlak na politické rozhodovací procesy západních zemí v případě konfliktu. U NATO totiž i během probíhajícího konfliktu vyžaduje spuštění některých vojenských opatření politické rozhodnutí vlád, mnohdy i s nutností parlamentního mandátu.
Kdyby došlo k ruskému útoku na pobaltské země, zapojí se čeští vojáci sloužící v Litvě a Lotyšsku v předsunutých praporech NATO okamžitě do bojových operací pod velením místních aliančních velitelů. Další naše jednotky začleněné do Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force) se dostanou pod přímé velení nejvyššího velitele NATO a posléze se zapojí do bojových akcí také.
Avšak ani předsunuté prapory NATO v Pobaltí ani NATO Response Force by nepředstavovaly dostatečnou sílu k zastavení ruského útoku, pokud by k němu došlo s plnou intenzitou. Během několika dní by muselo dojít k nasazení hlavních sil Severoatlantické aliance. Jenomže vyslání 7. mechanizované brigády, kterou Česká republika pro takovou eventualitu buduje, vyžaduje rozhodnutí české vlády. To by navíc muselo být schváleno parlamentem, byť v případě války by k tomuto schválení mohlo dojít až ex post.
A právě v tento moment by byla aktivována ruská stání propaganda a zároveň také vlivová síť prokremelských trollů, proruských médií a dezinformačních serverů. Spustila by se nenávistná protialianční kampaň s cílem rozleptat schopnost vlády a parlamentu adekvátně reagovat. S takovou kampaní rády pomohou i některé české politické strany.
Na scénu přijdou i skupiny protestujících „pacifistů“, bránící vsedě kolem kasáren výjezdu 7. obrněné brigády do místa určení. To, že ruští zpravodajci umí taková „mírová hnutí“ ovládat, ukázali již v sovětských časech v západním Německu a později také u nás v protestech proti „americkému radaru“ v Brdech.
V okamžiku, kdy můžeme mít v předsunutých praporech a Silách rychlé reakce již první oběti mezi našimi vojáky, bude pro vládu nesmírně obtížné takové kampani čelit. Bude schopna přijmout politické rozhodnutí o vyslání dalších našich vojáků do místa konfliktu? Troufne si na použití policejní síly proti demonstrujícím? (Aby bylo jasné, pro použití síly proti demonstrantům nehoruji. Nejsem Paroubek. V případě válečného konfliktu ovšem nebude na dlouhé vyjednávání čas.)
Právě kvůli těmto scénářům si Rusové testují rozhodovací schopnosti aliančních administrativ. Nedávno si úspěšně otestovali i českou vládu. Bezpečnostní informační služba podala v kauze zpravodajce pohybujícího se na našem území s kufříkem ricinu trestní oznámení pro únik informace. Tím její pravdivost implicitně potvrdila. Tři čeští politici skončili pod policejní ochranou. A přesto vládě trvalo čtyři týdny (!), než zareagovala a vyhostila ruské zpravodajce s diplomatickým krytím. V době ozbrojeného konfliktu však nebude mít vláda na rozhodnutí čtyři týdny. Nebude mít ani čtyři dny. Vazbu mezi ruskými zpravodajci a jejich partnerskými sítěmi bude muset zlikvidovat okamžitě.
Závěr: kultivujme solidaritu se spojenci
Rusko v pravidelných cvičeních typu „Západ“ nenacvičuje schopnost zahájit vojenský konflikt. To už dávno umí. Rusko nacvičuje schopnost ukončit zahájený konflikt podle vlastních politických not. Je i na nás, občanech České republiky, abychom kultivovali silný pocit solidarity s ohroženými spojenci na východní hranici NATO. Média by měla pravidelně přinášet informace o našich vojácích v Litvě, Lotyšsku a na letecké základně v Estonsku. A veřejnost by měla přemýšlet o tom, proč je tam máme. Text Severoatlantické smlouvy by měl být součástí školních osnov. Platí totiž, že v Pobaltí se bojuje za Prahu! Uvidí-li Rusko, že sázka na politickou nesoudržnost Severoatlantické aliance je nereálná, bude svět bezpečnější. A nic z výše popsaného nenastane. Naopak rozpad politické soudržnosti NATO by byl pro náš stát stejně fatální, jako postupná eroze versailleského systému ve třicátých letech 20. století.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
