Rusko jako hrozba pro Evropu (britská karikatura z roku 1899) FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
Polsko-americký vědec Zbigniew Brzeziński (pozdější poradce pro národní bezpečnost v administrativě Jimmyho Cartera) vydal v roce 1967 svůj klasický text o studené válce Sovětský blok (The Soviet Bloc), jehož název shrnoval, jak byla tehdy východní Evropa na Západě vnímána – tedy jako uskupení evropských komunistických států.
Dětská kniha z roku 1966 nazvaná Poznáváme východní Evropu (Getting to Know Eastern Europe) amerického novináře Paula Underwooda na zcela jiné intelektuální úrovni také zdůrazňovala komunismus jako jednotící rys definující celý region: na obálce bylo vyobrazeno americké dítě ve skautském stejnokroji, které ukazuje země východní Evropy na mapě – jako by tím chtěl autor vyjádřit, že „východní Evropu“ pozná i dítě. V době studené války se to zdálo jasné a jednoznačné, a to dítě jsem klidně mohl být já, jelikož mi v roce 1966 bylo devět let.
Myšlenka „střední Evropy“ vstoupila do mého akademického života mnohem později, během doktorského studia počátkem osmdesátých let, když český spisovatel Milan Kundera publikoval nejprve v Paříži (1983) a posléze v New Yorku (1984) svůj manifest Tragédie střední Evropy (jíž mínil Polsko, Československo a Maďarsko), kterou popisoval jako „Západ unesený Sovětským svazem“. Kundera tvrdí, že definující vlastností střední Evropy je její někdejší vztah k rakousko-uherské monarchii (ačkoli v případě Polska to platí pouze o Haliči), a vysvětluje, že zdejší společnosti se vyvíjely v blízkém vztahu k Vídni, zatímco do Moskvy měly vždy kulturně daleko.
Ve svých knihách Vynalezení východní Evropy (Inventing Eastern Europe) a Idea Haliče (The Idea of Galicia) jsem představil tezi, že pojmy jako „východní Evropa“ a „střední Evropa“ (či dokonce „středovýchodní Evropa“) bychom měli psát v uvozovkách a podrobit je kritickému přezkoumání z historické perspektivy, abychom pochopili, co znamenaly v moderních dějinách a jak se tyto významy měnily. Například v období renesance se Evropa dělila zásadně podél Alp na sever a jih, přičemž jih reprezentovala renesanční Itálie, zatímco Polsko a Rusko byly země severní spíše než východní. Tato orientace se změnila v osmnáctém století, kdy rozvinuté ekonomiky Francie a Anglie poprvé redefinovaly kontinent a samy sebe prohlásily za „západní Evropu“ ve vztahu k nově vymyšlené a ekonomicky méně rozvinuté „východní Evropě“. Připojení Haliče k habsburské monarchii po rozdělení Polska umožnilo císaři ve Vídni prohlásit, že habsburská správa zaostalou oblast civilizuje.
Na počátku nové dekády, dvacátých let jedenadvacátého století, bychom se měli zamyslet nad tím, zda pojmy jako „východní Evropa“ či „střední Evropa“ ještě reálně slouží k vymezení regionů v rámci Evropy a zda se tyto významy vyvíjejí. Železná opona je rozhodně pryč, ve východní Evropě již nenajdeme žádné komunistické státy a zásadní organizace vzešlé ze studené války – především NATO a Evropská unie – se významně rozrostly. Zdá se proto oprávněné tvrdit, že od rozšíření EU v letech 2004 a 2007 přestala východní Evropa coby samostatný region existovat a převážně se stala součástí Evropy jako celku, jehož další rozšiřování je stále na obzoru. Je pravda, že v roce 1989, kdy došlo k pádu komunismu (nejdříve v Polsku po únorových jednáních u kulatého stolu následovaných červnovými volbami), existovaly mezi východní a západní Evropou významné ekonomické rozdíly. V roce 1989 by ekonomové mohli jako důkaz, že mezi evropským východem a západem existuje reálná a významná propast, předložit statistiky HDP na obyvatele. Od té doby se však evropské ekonomiky signifikantně přiblížily jedna druhé a trvat na tom, že data ukazují na jasné západo-východní regionální rozdělení Evropy, je čím dále obtížnější.
Generalizace ohledně „východní Evropy“, „střední Evropy“, „západní Evropy“ a „jihovýchodní Evropy“ (známé také jako „Balkán“) jsou chronicky nepřesné, částečně proto, že jsou také prošpikované předsudky a různými představami. Společné historické dědictví nicméně někdy vede ke vzniku podobností v kultuře a společnosti. Pakliže východní Evropa z doby mého vlastního dětství za studené války jaksi reálně existovala jako „sovětský blok“ komunistických států, tyto státy v roce 1989 upadly a dnes můžeme maximálně říct, že některé z těchto zemí stále vnímají společné postkomunistické dědictví studené války.
V právě začínající dekádě je však toto dědictví více než třicet let staré; mladí lidé si komunismus ve svých zemích vůbec nepamatují a žádný společný „blok“ z oněch dob pro ně neexistuje. Stejně tak pokud bychom „střední Evropu“ chtěli částečně chápat jako produkt habsburského odkazu, je třeba si uvědomit, že tento odkaz je nyní již více než sto let starý. Jakékoliv kulturní spojitosti mezi někdejšími zeměmi habsburské monarchie jsou velice slabé: nadále snad existují v zástavbě, například v podobě více než stoleté habsburské secesní architektury. V Polsku však dnes už nežije nikdo, kdo by si skutečně pamatoval život v habsburské Haliči. Setkáváme se také se „severovýchodní Evropou“, kterou bychom mohli definovat jako země někdejší Rzeczpospolité – jenže ty se vyvíjely každá svým směrem již od rozdělení Polska v osmnáctém století.
Ze všech těchto důvodů si budou v nové dekádě tohoto století země střední a východní Evropy méně a méně podobné s tím, jak se postkomunistické dědictví „východní Evropy“ více a více vzdaluje v čase, zatímco habsburská monarchie už je tak odlehlá, že se změnila takřka v mýtus. Země východní Evropy se budou jedna od druhé jasně odlišovat, každá bude mít vlastní národní identitu, zároveň je však bude znovu spojovat širší kontext definovaný Evropskou unií. Myšlenka „východní Evropy“ byla vždy těžko uchopitelná představa, byl to vždy jen konstruovaný vztah mezi zeměmi onoho regionu. Ve dvacátých letech jedenadvacátého století z ní však patrně zbude jen historický přízrak.
Larry Wolff je profesor evropské historie na Newyorské univerzitě, výkonný ředitel NYU Remarque Institute a spoluředitel NYU Florence. K jeho nejznámějším dílům patří knihy „Inventing Eastern Europe“ (1994) a „The Idea of Galicia“ (2012). Naposledy publikoval monografii nazvanou „Woodrow Wilson and the Reimagining of Eastern Europe“ (2020).
Esej vychází ve spolupráci s polskou revue Wszystko, co najważniejsze. Z angličtiny jej přeložila Anna Šašková Plasová.
