Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Můj otec Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař, který se narodil na jihu Ruska v bohaté kozácké rodině ve stanici Kletskaja, okres Usť-Medvedický Vševelikého vojska donského. Nejprve studoval na Imperátorském lesnickém institutu v Sankt-Petěrburgu, z něhož po vypuknutí Velké války odešel roku 1914 do ruské armády. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci tzv. Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jako lékař působil v Hradci Králové, Hořepníku a Želivě. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v květnu 1945 jen zázrakem unikl sovětským oddílům SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji želivskou kapitolu o létech 1945–1946.
Úděs vystřídala jakási otupělost. O svůj nešťastný život jsem se tak nebál, ale bylo mi nesnesitelně líto malého tříletého Aljošky, dobrosrdečného Jurky, který ještě studoval a mé mimořádně dobré manželky, která nebyla absolutně přizpůsobena k samostatnému praktickému životu. Zdálo se mi, že beze mě nenávratně zahynou. Na přemýšlení bylo spousta času – ještě mě nevzali na nové výslechy.
A tak jsem seděl v pološeru na mokré cementové podlaze a přemýšlel o celé plejádě osvícených encyklopedistů, o komunistické literatuře, o vlasti, kterou nesmírně miluji, o kohortách politických vyhnanců vězněných carskou vládou a o živé, hmatatelné praxi, kterou lidé mé generace změnili sen o svobodě a bratrství. Jako biolog jsem nikdy nevěřil v rovnost, protože každodenní pozorování procesů probíhajících v přírodě mi potvrdilo, že rovnost prostě neexistuje a existovat nemůže.
Rovnost v právech? Možná. Ale i zde můžete dodat desítky notoricky známých „ale“… Všichni to máme těžké, velmi těžce snášíme dlouhá léta vynuceného odloučení od vlasti, krásného a jedinečného ruského jazyka a od našeho výjimečně laskavého a srdečného národa. Vždycky jsem snil o tom, že ten okamžik přijde, a já se vrátím domů, do našeho Ruska, půjdu tam třeba pěšky, po pražcích a zanechám zde svůj umělý blahobyt a místa, na kterých jsem nevyrůstal.
A nyní se sen stal skutečností, nastal okamžik dlouho očekávaného setkání s mým národem. Jak to ale všechno dopadlo? Výsledek je zřejmý – tmavý, vlhký sklep a pak budu pravděpodobně zastřelen. Jak jsem řekl, bolestivé a zdlouhavé výslechy začaly druhý nebo třetí den. Byl jsem odveden někam nahoru do útulné místnosti, kde mne vyslýchal Jusuf-Zade, který ležel na gauči poblíž rádia. Vyslýchal mne pečlivě, nekonečně, možná proto, že to byla provinční pobočka „Smerše“ a pravděpodobně neměl co dělat. Do rukou mu padla zajímavá kořist – lékař, kozácký důstojník, bělogvardějec. Poručík se samozřejmě narodil po občanské válce a viděl ve mně učebnicového, hrozného bílého banditu – obecně nebezpečného člověka a nic horšího, než on na světě není.
Nikdy nepřestal pátrat, ke které politické straně patřím, zkoumal mé přesvědčení, hrabal se ve všech zákoutích mého života. Bylo zřejmé, že výslechy jej baví. Když se unavil, odešel do vedlejší místnosti a občerstvil se, kouřil a někdy zapnul rádio. Sklíčeně jsem seděl uprostřed místnosti na vídeňské židli a odpovídal na jeho nespočetné a často nepříjemné otázky. Nakonec se vyšetřovatel rozzuřil, zrudl a vykřikl: „Vím, že jsi buržoazní nacionalista!!“
„Ale už jsem vám mockrát řekl, že nechápu, o co jde; že jsem nikdy nebyl členem žádné politické strany v zahraničí ani v Rusku. Nevím ani jaký je rozdíl mezi Okťabristy a Kadety. Vím, že existuje pravice a levice, ale já jsem lékař, a jsem povinen léčit všechny. Trápím se jen touhou po vlasti a politika mě nezajímá.“ Jusuf-Zade, vyveden z míry, křičí: „Nesmysl! Já vím, že jsi buržoazní nacionalista!! Zapíšu to do protokolu!“
„Můžete psát, co chcete, ale opakuji, že vám nemohu říci nic jiného, že jsem jen ruský vlastenec a miluji svou vlast!“ Poručík čas od času horečně něco píše na listy papíru a, nějaký den, už si nepamatuji kolikátý, si mne nechal předvést, položil přede mne spoustu papírů a řekl: „Podepište, doktore, každý papír tady dole – je jich jedenáct a tím skončíme.“
„Ale poslouchejte, soudruhu poručíku, nemám tušení, co se tam píše. Možná podepíšu svůj rozsudek smrti?“ – „To je jedno… už mě tenhle cirkus unavil… Podepište se!“ Rozhodně odmítám.
Opět jsem odveden do sklepa, a tak to pokračuje každý den. Jednou mne předvedli nahoru ve dne a Jusuf-Zade mne znovu začal nutit, abych podepsal protokol. Znovu jsem odmítl s odkazem na skutečnost, že nemohu podepsat text, který jsem nečetl. Vyšetřovateli došla trpělivost, mávl rukou a řekl: „Čert aby tě vzal – tak jo, přečtu to… Vy jste ale tvrdohlavý! Upozorňuji vás ale, že vůbec nezáleží na tom, zda vám ten protokol přečtu nebo ne. Poslouchejte,“ a začal: „Já, níže podepsaný, atd., přiznávám, že jsem přesvědčený buržoazní nacionalista a že jsem se celý svůj život věnoval podvratné práci proti Sovětskému svazu…, publikoval v tisku poezii a prózu… cestoval jsem po republice s přednáškami proti Sovětskému svazu, vystupoval na jevišti a v rozhlase… atd.“ Užasle jsem otevřel ústa a přerušil ho: „Ale poslouchejte, soudruhu, nadporučíku, toto je úmyslná lež… toto je můj rozsudek smrti… Nemohu to podepsat. Pochopte mě konečně!“
„Ano, vím to… Ale stejně protokol podepíšete – to nemá na nic vliv. V tom lesíku vás stejně zastřelíme – podívejte se z okna – tam je…“
Zcela zničený a depresivní jsem stále odmítal podepsat tuto fikci. Znovu mě odvedli do sklepa.
Jak jsem řekl, zatkli mě přímo v ordinaci. Byl horký letní den. Měl jsem na sobě lehké spodky, letní kalhoty a košili. Když mě odvezli, z nějakého důvodu jsem si vzal na hlavu svůj nejlepší anglický klobouk, i když téměř nikdy klobouky nenosím. Teď jsem v tomto vlhkém sklepě, na mokrém betonu prostě mrzl. Cvičil jsem a běhal jsem po sklepě, abych se zahřál. Přemýšlel jsem o tom, jak sehnat nějaké oblečení, alespoň punčochy, abych se zahřál. A pak jsem dostal nápad. Kromě výslechů, které obvykle začaly v noci a často trvaly až do rána, pravděpodobně na základě zásady, že psychika člověka je v noci labilnější, jsem byl ráno, jednou denně, odveden na dvůr, kde pochodoval strážný, na záchod a mohl jsem se umýt vodou z konve.
Na dvoře si často hrály děti majitele, Čecha, jak jsem později zjistil četníka, dvanáctiletá dívka a chlapec. A tak jsem se rozhodl obrátit se na ně o pomoc. Ale jak? To za přítomnosti strážného nebylo možné. Vězeň nesměl mluvit s cizími lidmi. A tak jsem se rozhodl navázat spojení s dětmi, aniž bych opustil sklep, a pokud je to možné, písemně. Začal jsem hlasitě zpívat ruské a české písně v době, kdy si děti hrály na zahradě. Zpíval jsem „Stěnku Razina“, „Kozák šel daleko do cizí země“, aby si hlídka na zpívání zvykla. Zpívání ve sklepě zakázáno nebylo.
Pak jsem začal zpívat populární české písničky, které děti určitě znaly. Zpíval jsem celý čas, kdy jsem nebyl u výslechů. Stráže si na to zvykly. Potom jsem zazpíval českou píseň, změnil jsem slova textu a zazpíval jsem to, co jsem potřeboval dětem sdělit. Například jsem zpíval: „Jsem do-o-oktor Ke-e-elin ze Želiva… napište mé ženě, kde sedím, moje rodina o mně nic neví. Já z-a-a mrzá-á-m. Řekněte místnímu lékaři – to je můj přítel, aby mi poslal teplé kalhoty a ponožky… Já z-a-a mrzá-á-m.“
Hlídka, zvyklá na mé vytí, nerozuměla češtině a děti, které slyšely svou vlastní řeč, poslouchaly podivné vězeňské písně. Takto to pokračovalo několik dní. A pak jednoho krásného rána jsem zaslechl tiché zaklepání oblázku na okraj zamřížovaného okna. Při pohledu ve směru zvuku jsem byl ohromený. Na okraj okna vytrvale klepal oblázek přivázaný k tenké niti a kolem něj byl srolovaný papírek. Vyskočil jsem k oknu, utrhl jsem nit a rozvinul papír, uviděl tužku a krátký dopis napsaný dětskou rukou: „Doktore, napište dopis vaší ženě – pošlu jej do Želiva. Zítra počkejte na nitku.“
Zdálo se mi, že to byl jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života, navzdory neobvykle obtížné situaci. A za oknem stále pochodovaly nohy strážného. Ukázalo se, že hbitá holčička vylezla do podkroví, kde měli pokoj s oknem přímo nad sklepem, kde jsem seděl, a nenápadně spustila moták podél zdi na provázku, tak aby jej strážce neviděl. Zdálo se mi, že spojení s vnějším světem bylo navázáno. Nyní, když jsem psal dopis domů, jsem celou dobu zíral na okno, na které jsem dosáhl jen rukama, když jsem stál na špičkách. Druhý den večer jsem znova zaslechl jemné zaťukání kamínku. Přivázal jsem bleskurychle moták. Po několika vteřinách se oblázek vznesl do podkroví k mému andělu strážnému.
Výslechy pokračovaly. Nervy byly napjaté na maximum. A pak jednu noc, již k ránu, když jsem viděl beznaděj své situace, řekl jsem Jusuf-Zadeovi: „Proč mám podepisovat tento nesmysl, který jste do toho napsal, nepravdivý od začátku do konce, když mě stejně zastřelíte? Střílejte bez mého podpisu!“ Na to mi vyšetřovatel přistrčil hromádku papírů s mým nešťastným protokolem a podrážděně řekl: „Vy, doktore, jste mne unavil až k smrti. Samozřejmě vás stejně zastřelíme, ale bez této formality, tedy vašeho podpisu, to zatím ještě nemůžeme udělat. Pamatujte, že vám nedám pokoj, dokud nepodepíšete protokol.“ Lehl si na gauč, zapálil si cigaretu a zapnul rádio. Najednou mi začalo být všechno jedno. Šel jsem ke stolu a podepsal 11 listů svého rozsudku smrti. Na každém listu dole byl můj podpis – potvrdil jsem zločin, kterého jsem se nedopustil.
„Teď můžete jít do svého sklepa,“ nařídil mi kat spokojený se svou prací. Ale byl jsem úplně vyčerpaný a nemohl jsem ani chodit – nedržely mne nohy. Kymácel jsem se, odlepil jsem se od židle a plazil se po čtyřech do své kamenné sklepní sluje. Když se za mnou zabouchly dveře, já, ležící na mokrém betonu, jsem si uvědomil, že jsem udělal něco úplně nenapravitelného. „Neměl jsem to podepisovat… Neměl… za žádných okolností…“ bušilo mi v hlavě.
Nějakou dobu jsem ležel v naprosté otupělosti a slzy mi stékaly po tvářích… Nakonec jsem se doplazil ke dveřím a začal na ně z posledních sil klepat a křičet, abych byl znovu odveden k vyšetřovateli, že jsem mu zapomněl říct něco velmi důležitého. Ale kolem bylo hrobové ticho. Nikdo nepřišel a já jsem seděl omámeně v rohu suterénu. Potom jsem poklekl a začal se tak horečně modlit jako nikdy v životě. Požádal jsem svého patrona, svatého Nikolaje, aby udělal zázrak a zachránil mi život pro malého bezmocného Aljošku, pro Jurku, který potřeboval dokončit studium, pro manželku. Stále nevím, jestli moje modlitba byla vyslyšena, ale každopádně, co se stalo brzy, nemohu nazvat jinak než zázrak. Povím o tom trochu později, ale teď se vraťme do mého temného vězení.
Nedočkal jsem se nového setkání s Jusufem-Zade. Noc uběhla jako noční můra. Kolem sedmé hodiny ráno bylo po kamenném schodišti vedoucím do sklepa slyšet rychlé kroky. Klíč se otočil, dveře se otevřely a voják rudoarmějec mne odvedl nahoru. Před domem stál vůz, s párem huňatých rumunských koní. Na dně vozíku bylo seno a muž se samopalem mi nařídil, abych seděl vzadu, on sám seděl na kozlíku, vedle kočího. Nebyla tam žádná lavička, opřel jsem se o postranici a čekal, kam mě odvezou. Jusufa-Zade jsem už nikdy neviděl. Rudoarmějec hvízdl a hnal koně po ulici. Nevím, kam mne vezou. Je zbytečné se ptát – neřeknou nic. V této instituci (státní bezpečnosti) se jen ptají, ale na otázky neodpovídají.
Léto roku 1945 je mimořádně teplé. Slunce svítí na tuto neútulnou zemi po celé dny svými jemnými paprsky. Ve vyčerpané hlavě mi běhaly myšlenky jedna za druhou. Necítím žádnou vinu. Miluji vlast, možná víc než tito ruští kluci, kteří mě pravděpodobně zastřelí v nějaké odlehlé rokli. Koneckonců, po této hrozné válce život člověka nestojí za zlámaný groš.
Později mi Češi jednou vyprávěli, že v Německém Brodě se při koupání v řece začal topit voják Rudé armády. Na mostě stálo mnoho vojáků a Čechů a dívali se na topícího se muže. Ale nikomu z nich se nechtělo vlézt do vody. Když se Češi rozmysleli a chtěli mu pomoci, jeden z rudoarmějců řekl: „Nechte ho – třeba vyplave… nás je hodně!“ Možná je to anekdota, ale často se Češi zasmáli, když si vzpomněli na Rusy – „Je nás mnoho!“ Co by potom mohl můj malý, bezvýznamný život znamenat pro tyto lidi, kteří právě prošli pekelnou válkou, která v historii nemá obdoby. Podle jejich názoru jsem navíc byl nepřítel.
Několik kilometrů za Žďárem, odkud mne vezli, nás dojel vůz tažený koňmi, s ojí. Na kozlíku seděl rudoarmějec a jednou rukou objímal ženu. Povídali si, žena čas od času pištěla. Jeli jsme tiše. A tak někde cestou z kopce voják, zjevně zaujatý sousedkou, neudržel koně, narazil do našeho vozíku a já byl zasažen ojí do zadní části hlavy, takže jsem na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probudil, uslyšel jsem křik a strašně sprosté nadávky mého samopalníka, který namířil hlaveň na nešťastného kočího zadního vozu, zuřivě koulel očima a řval: „Ty parchante, slintáš tam s tou svojí kurvou a málem jsi zabil vězně! Nevidíš, že vezu zatčeného? Jsem za něj zodpovědný a ty jsi ho téměř zabil, ty idiote… Naperu do tebe dávku!“
Ale navzdory mlze a bolesti v hlavě mi z nějakého důvodu probleskla myšlenka, že když se za mě někdo ještě přimlouvá, že není všechno ztraceno, a to znamená, že nebudu cestou zabit. Že mne nejspíš vezou na nějakou vyšší instanci. Nechtělo se mi uvěřit, že Jusuf-Zade, pouhý nadporučík, mne mohl nechat popravit. A jsem přece československým občanem… Ale to byla slabá útěcha. Jak se ukázalo později, mnoho mých známých a přátel, také občanů Československé republiky, bylo odvezeno na 10 let tvrdých prací na Sibiř a několik bylo údajně zastřeleno někde poblíž Prahy.
Nakonec v poledne vůz vjel do malého okresního města, kde byl okresní soud, a nacházelo se tam sídlo politického oddělení ukrajinského frontu. Zde působil hlavní politický komisař všech ozbrojených sil Sovětského svazu, generálplukovník Mechlis, který byl prý dříve pobočníkem samotného Stalina. Tehdy jsem to samozřejmě nemohl vědět. Toto město, Nové Město na Moravě, bylo přeplněné vojáky a bylo to do něj ze Želiva asi 200 kilometrů. Vzdálenost pro Československo docela slušná. Vůz se zastavil ve stínu kostela. Nedaleko odtud byla vícepodlažní budova okresního soudu. U vchodu byli strážní. Tady tlouklo srdce „SMERŠ“… Filiálka Lubjanky – blesklo mi hlavou…. Co mne čeká?
Jeden z mých průvodců předložil strážným nějaké dokumenty a zmizel ve vchodu. Trvalo to dlouho. Možná o dvě hodiny později opustil soudní budovu, hádal se s nějakým seržantem a přistoupili k vozíku. Seržant se hněval, že mě k nim přivezli, vysvětlil, že tu mají i beze mne všechno nacpané zatčenými osobami a že tu pro mne není místo. Ale můj průvodce – tvrdý chlap – se nevzdal a řekl: „Ber si ho! Přece ho nepovezu zpátky… do Boha… do duše… někam ho nacpeš“ – Seržant se vzdal a já jsem ho následoval do nového neznáma. Nemám skoro žádné věci: malý polštář a plátěnou tašku s kouskem ztvrdlého chleba, pár hrudek cukru a kousek zatuchlého salámu. To je vše. Ale po celou dobu mého zatčení jsem skoro nic nejedl a za tři týdny jsem zhubl o 14 kilo. Seržantovi byl předán malý kufřík s několika mými knihami a několika doprovodnými dokumenty.
Vešel jsem do obrovské staré soudní budovy a rozhlédl jsem se. Všude jsou schody, které utíkají někam do vyšších pater. Spousta dveří. Pobíhá tu mnoho vojáků. Navzdory konci války zde bije nervózní a napjatý puls obrovské armády. Seržant mě vzal do třetího patra. Minuli jsme malou místnost, kde u stolu seděl znuděný voják ve službě. Napravo proti zdi je řada skříněk. Sundali mi klobouk a položili ho na jednu ze skříní. V jedné ze stěn je vodovodní kohoutek s umyvadlem, pod kterým je odpadkový koš. Naproti jsou prosklené dveře do další místnosti, ale jsou zatlučeny prkny, mezi nimiž jsou malé mezery. Dozorčí otevřel dveře a já jsem se ocitl ve velké místnosti, asi 10×10 metrů, přeplněné lidmi. Všichni to byli vojáci a důstojníci Rudé armády, většinou bývalí váleční zajatci, které sem nahnali z německých zajateckých táborů.
Vedle je podlouhlá místnost s jedním oknem, také plná lidí. Později sem přivezli studenty pražského gymnázia – bratry Čerkesovy, kteří byli aktivními členy emigrantské vlastenecké organizace „Ruský Viťaz“. Neznám a neznal jsem program této organizace. Bylo známo pouze to, že se jednalo o čistě vlasteneckou společnost ruské mládeže, absolutně neslučitelnou s bolševiky. Trochu to připomínalo ruské skauty. Bylo s nimi několik dalších podobných mladých lidí. Všichni později beze stopy zmizeli. Říkalo se, že byli zastřeleni. Místnost, ve které jsem se ocitl, neměla žádné vybavení. V rohu byl páchnoucí kbelík, kam bylo povoleno pouze močit, dvě okna do dvora byla zatlučena prkny. Bylo přísně zakázáno se k nim přibližovat. Varovali, že hlídka bude bez varování střílet na každého, kdo se přiblíží k oknu.
V místnosti je tropické vedro z množství schoulených těl. Většina z nich má jen spodky. Lidé sedí podél zdí a leží vedle sebe na špinavé podlaze. Dali mi místo uprostřed levé zdi, kde jsem seděl opřený holými zády o zeď. Po odchodu Rudé armády z Československé republiky jsem vzal manželku na Moravu, abych jí ukázal tuto místnost, kde jsem seděl. Podél zdi, půl metru od podlahy, byly ještě skvrny od zpocených zad tehdejších vězňů tohoto dočasného vězení. Vedle mě byl vysoký, štíhlý nadporučík Sopotov. Přesvědčený komunista. Vzděláním strojní inženýr z továrny ve Stalingradu.
Byli tam také plukovníci a bývalí „kriminálníci“, jichž bylo v Malinovského armádě hodně. Jeden z nich, Kolja Orlov, asi třicetiletý, bývalé bezdomovecké dítě z Leningradu, byl obzvláště barvitou postavou. Vysoký, bezbarvý blondýn s kulatým, odulým a nezdravým obličejem. Jeho nohy byly oteklé až ke kolenům – důsledek nevyléčitelně nemocných ledvin. Neobvykle živý, pohotový a kluzký jako úhoř. Jeho životní univerzity byly nepochybně bohatší než univerzity Gorkého.
S partou zatčených každý den chodil do kuchyně loupat brambory a vykonávat pomocné práce. Když se vrátili z práce, strážci je zkoumali od hlavy po paty a prohmatávali všechny švy. Bylo přísně zakázáno přinést z kuchyně zápalky, tabák nebo cokoli jiného. A tak když seržant, spokojený s prohlídkou, nenašel nic, zavřel za sebou dveře, ještě pár minut tiše seděli na podlaze a lhostejně hleděli do prázdna. Potom klečíce v kruhu, s hlavami k sobě, se smíchem vytáhli z pouze jim známých míst kousky masa, chleba, a dokonce i tabák. Jako by čarovali, něco šeptali a všechno ukradené v kuchyni rozložili na několik hromádek. Potom Kolja vstal a slavnostně mi podával ty nejlepší kousky se slovy: „Vy, doktore, musíte jíst – máte strhaný obličej… Kromě toho si vás vážíme – jste stařec a vědec.“ Tehdy mi bylo pouhých 48 let.
Jak jsem řekl, po celou dobu svého uvěznění jsem nejedl téměř nic. Po jídle ubalili cigarety a způsobem, který jsem dosud neviděl, získávali oheň. Na podlahu položili třísku, z kapsy vyndali nějakou důmyslnou konstrukci – buď knoflík na provázku, nebo něco takového, a začaly rytmické pohyby doprovázené bzučením. O minutu později z třísky stoupal kouř, objevil se plamínek a cigareta byla zapálena. Jak tito ruští kluci, kteří prošli ohněm a vodou, propašovali všechny tyto vzácné věci do naší cely, stále nechápu.
Každý den bylo předvoláno k výslechu několik lidí. A když se vrátili, byli obklopeni davem, byli dotazováni na všechny podrobnosti výslechu. Poté byly odpovědi vyslýchaných pečlivě hodnoceny a kritizovány. Tady jsem se přesvědčil, kolik toho musel vydržet a zažít nevzdělaný ruský rolník, jakou školou života musel projít, aby dokázal tak jasně a nepochybně pochopit veškerou kazuistiku moderní jurisprudence. Zvláštním expertem byl jeden obyčejně vypadající voják, který znal všechny paragrafy a odstavce soudních kodexů a jejich nuance. Možná by mu mohl závidět kdysi slavný advokát Plevako.
Muž se vrací z výslechu. Znalec se k němu přisunul a začal: „Kdo tě vyslýchal? Ten poďobaný? Sundej košili – s tím nejsou žádné žerty.“ Vyšetřovaný si vytáhl košili a my jsme byli zděšeni, když jsme viděli četné modřiny na zádech, pažích atd. „Gumovým obuškem mlátí ten zmetek,“ uzavřel zkušený voják. „Na co se ptal? A jak jsi odpověděl? Ach, Bože, ty jsi blbec – vždyť tohle je paragraf 58 a, s doplňky z takového a takového roku… Napálí ti nejméně 10–15 let… A kdybys to řekl takto, nebylo by to víc než osm!“
Poslouchal jsem tyto rozhovory a byl jsem zaskočen. Co museli v této hrozné éře prožít tito Platonové, Karatajevové – prostí ruští rolníci, že podrobně znali všechny paragrafy a jejich výklad z hrozného zákoníku trestných činů a „jiných“ zločinů. Já jsem je neznal. Věděl jsem o nich z doslechu a z emigrantské literatury, což samozřejmě nebylo vždy objektivní… Byl jsem rád, že jsem se ocitl v ruském prostředí, v jeho samotném středu, ale vyvolalo to ve mně hrůzu, protože světonázor těchto lidí byl katastroficky omezený a jednostranný. Mezi nimi bylo rovněž mnoho příslušníků inteligence. Složení se neustále měnilo: Jedny odváděli, jiné přiváděli. Celkem nás bylo v místnosti nejméně padesát. Dívali se na mne, jako kdybych spadl z měsíce a byli si jisti, že jsem alespoň profesor.
Celé dny a noci kolem mě ležely skupiny 6–8 lidí uspořádaní do hvězdice a žádaly mě, abych jim řekl o tisíci věcech: o Francouzské revoluci, o historii Ruska, carovi, Bismarckovi a cizích zemích. Kolem netrpělivě čekali další posluchači. Skupiny se neustále měnily. Mluvil jsem napůl šeptem, chraplavým hlasem. Kvůli těmto přednáškám jsem však hlas neztratil. V místnosti nebylo možné dýchat kvůli horku. Byl jsem sužován žízní a napít jsme se mohli jen jednou denně a ve spěchu. Obzvláště hrozný byl extrémně zlý seržant, mladý kluk, který ve stanovenou hodinu otevřel dveře do strážnice a před našima očima vyhodil hadr z kbelíku a naplnil jej ledovou vodou z vodovodu. Položil kbelík ke dveřím, stál se samopalem nad pijícími, nadával a spěchal, sliboval, že rozbije hlavu pažbou tomu, kdo pil z kbelíku příliš dlouho. Pili jsme jako uštvaní býci a chamtivě polykali ledovou vodu. Druhý nebo třetí den jsem začal chraptět a ztratil jsem hlas.
Nejvíc ze všeho jsem mluvil s poručíkem Sopotovem. Přes temeno hlavy měl bílý pruh bez vlasů. To byla stopa německé kulky, která mu sklouzla po lebce, způsobila mu otřes mozku a v bitvě ztratil vědomí. Znal dobře stalinské zvyklosti a bál se o život. Sopotov vyprávěl, že poté, co ztratil vědomí, se večer probudil na bojišti a neměl absolutně žádnou představu, kde leží – v německém nebo ruském sektoru. Zdravotníci se potulovali po poli a shromažďovali zraněné. Ke své hrůze zaslechl útržky cizího jazyka. Uvědomil si, že je na místě okupovaném nacisty, okamžitě snědl svou stranickou průkazku, zničil dokumenty potvrzující jeho vysokoškolské vzdělání a odtrhl výložky. To vše se mu podle jeho slov podařilo zahrabat do země a čekal na sanitáře. Na rozkaz Stalina se komunisté za žádných okolností nesměli vzdát.
Zeptal jsem se Sopotova, proč utajoval důstojnickou hodnost a titul inženýra. Odpověděl, že jako přesvědčený komunista a vlastenec by nebyl schopen pracovat pro obranu Německa. Jako inženýr by byl poslán do továrny. Důstojníci a pracovníci ve vojenském průmyslu měli nějaké výhody, ale Sopotov jako ideologický člověk je nechtěl využít. Díval se na mne smutnýma očima a opakovaně se mne ptal na můj názor na jeho osud. Jako lékaři a člověku, který vyrostl v jiném prostředí, a dokonce i na Západě, mi bylo zcela zřejmé, že Sopotova nelze odsoudit, protože byl zajat v bezvědomí.
Přesto, že bylo přísně zakázáno přibližovat se k oknům, tlačili jsme se na zeď, abychom pozorovali, co se děje na dvoře. Viděli jsme, jak zatčení jednou denně běhali mezi řadami strážců „na bidýlko“ s rukama za zády. Abychom mohli vykonat naši přirozenou potřebu, nedávali nám strážní pro tento akt více než tři minuty. Zakazovali sebrat kousek papíru z hromady odpadu, poblíž kterého jsme běhali v řadě. Pamatuji si, jak jednou vstoupil do cely pohledný major s tváří úspěšného moskevského kupce, jak je na svých obrazech maloval Kustodiev. Nakrucoval svůj černý knír a řekl, že si přišel vyslechnout naše stížnosti. Major měl úžasnou náladu a veselé, ostré oči. Nebyly žádné stížnosti. Říkali jen, že v místnosti není co dýchat. Ale to se nedalo pomoci – okna na nádvoří musela být podle vězeňských předpisů zabedněna prkny.
Se mnou seděl zubař z Karlových Varů, Gončarenko, muž neurčené národnosti a mluvící nevalnou ruštinou. Obrátil se k majorovi a požádal ho, abychom si pro naši potřebu mohli vzít papíry z odpadkové jámy cestou na záchod. Major, který stál na špičkách, se najednou vesele zasmál a lusknutím prstů hravě zakřičel: „A ty … prstem … prstem… Pak to můžeš olíznout!“ Byl předsedou komise pro řešení stížnosti vězňů. Členové komise, kteří stáli kolem něj, se snaživě smáli vtipu svého velitele.
Byl jsem překvapen, jak tito ruští lidé žíznili po informacích, jak si mě vážili a starali se o mne, vězně, který byl ve stejné situaci jako oni. Nikdy mi nedovolili vynášet záchodový kbelík nebo mýt podlahu. Opravdu mě to dojalo k slzám a bylo mi nesnesitelně líto, že můj život probíhal daleko od nich, těchto spřízněných a blízkých lidí. Ale na druhou stranu jsem nemohl pochopit nepřátelství a krutost našich strážců. Byl jsem trochu krátkozraký. A pak jednoho dne, když jsme mezi řetězem strážců běželi na dvůr, abychom si ulevili „na bidýlku“, jsem si z nějakého důvodu nasadil brýle, které mimochodem nerad nosím a používám je hlavně při cestování autem. Ve strážní linii stáli zamračení kluci s puškami. Klusali jsme uličkou mezi jejich řadami. Když jsem běžel kolem jednoho ze strážců, podíval jsem se na něj skrz své prokleté brýle. Brutálně mávl pažbou pušky před mým nosem a zuřivě zakřičel: „Sundej, parchante, tyhle skla, nebo ti je zarazím do očí!“ Okamžitě jsem si strhl brýle z nosu.
Protože jsme neměli co dělat, někdy jsme, po večerech sledovali skulinou život v sousední strážní místnosti. Jednou jsem sledoval strážného, jak sedí u stolu, zívá a drží v rukou můj anglický klobouk – sundal ho ze skříňky. Klobouk drží v rukou, zkouší ho, hladí a najednou z nějakého důvodu rozzlobený přetrhne stužku a zuby roztrhne mašli. Poté, co ji rozškubal, hodí stuhu pod stůl a vytáhne z kapsy zlaté hodinky, podívá se na ně, zatřese s nimi, přiloží si je k uchu – zjevně nejdou. Otevře víko, vytáhne kapesní nůž a začne se šťourat ve strojku. Zřejmě se nudí. Kapesní hodinky mají dlouhý řetízek, na kterém visí několik zlatých přívěsků. Pečlivě je zkoumá, ohmatává, fouká na kameny.
Zdá se, že se mu jeden přívěsek nelíbí. Pomalu ho odšroubuje z řetězu, lhostejně si ho přehodí přes rameno a uklidní se. Potom jeden po druhém vyhrnul oba rukávy blůzy a já vidím, že má na rukách několik zlatých a dalších náramkových hodinek. Pravděpodobně ten chlap sbíral dárky pro rodinu a přátele, kteří na něj čekají v jeho rodné vesnici. Mnozí se chovali jako dospělé děti. Bylo však jasné, že se jedná o skutečné Rusko, které hladovělo po spotřebním zboží. A o několik let později bylo celé Československo plné nádherných hodinek sovětské výroby… (pokračování příště)
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
