Protesty proti policejnímu násilí v USA často argumentují rasou (San Francisco, 2016) FOTO: Wikimedia Commons (Pax Ahimsa Gethen)
FOTO: Wikimedia Commons (Pax Ahimsa Gethen)
Ve svém slavném projevu na schodech památníku Abrahama Lincolna ve Washingtonu, 28. srpna 1963, se Martin Luther King neobracel k zástupům jen s připomínkou spravedlnosti a zásad americké ústavní tradice, ale také výmluvně vyzdvihl potřebu slušného lidského chování.
Nezapomínejme, že kazatel promlouval po staletích otrokářství a po sto letech diskriminace. Černoši byli stále druhořadými občany, mnohé jižanské státy ještě nevyškrtly rasistické segregační zákony ze svých statutárních knih a pro mnohé zamilované páry platil ponižující zákaz smíšeného manželství.
Snad nejdůležitější z Kingova projevu jsou slova naděje na společnou budoucnost Američanů, „sním o době, kdy budou mé děti žít v národě, kde nikdo nehodnotí člověka podle barvy pokožky, nýbrž podle charakteru“. Nepochybně se o to lidé pokoušeli a mnohým se to podařilo, avšak v posledních letech se i v hlavním politickém proudu objevil záludný názor, že morální charakter v porovnání s rasou nic neznamená. Barva pleti určuje všechno.
Poslední dobou si svět uvědomil, že dodnes v Americe někde na okraji společnosti ostatně tak jako v Evropě se nacházejí malé skupiny, které rozehrávají tu starou nebezpečnou hru. Po amerických volbách roku 2016 se novináři na nepatrné zbytky bělošského nacionalismu a supremacismu zaměřili s nebývalým úsilím. Prakticky žádná podpora lidem, kteří si pohrávají s temnou stránkou dějin, neexistuje a téměř veškerá média společně s politiky zprava i zleva etnonacionalismus jednomyslně odsuzují.
Odmítnutí kazatelova snu ale nepřišlo z této bezvýznamné strany. Paradoxně se objevilo u lidí, kteří se domnívají, že v jeho slavnostně vytýčené cestě pokračují. Ve svém zápalu proti rasistické diskriminaci učinili z rasy nejvyšší hodnotu. Když už se zdálo, že přestane být důležitá a konečně zmizí, vytvořili z rasy nejdůležitější věc na světě.
Akademie
Nové zájmové obory humanitních věd se rozvíjejí už od šedesátých let a jedním z nich jsou černošská studia na amerických univerzitách. Jejich cílem, tak jako u ostatních identitárních kurzů, je výchova k odstranění stigmatu menšiny a vzdělávání studentů v důležité oblasti dějinného vývoje. Podobně jako ženská nebo queer studia propagují své menšiny, i výuka o dějinách amerických černochů a jejich přínosu politice, kultuře a literatuře měla za úkol zvýšit jejich prestiž.
Literární kurzy měly doplnit chybějící spisovatele ve výuce amerického písemnictví a studenty poučit o politických a literárních osobnostech, o nichž se jinde moc nemluvilo. Když se ale mezera v osnovách ostatních předmětů zaplnila, měl tento vývoj v době, kdy se rasové rozdíly stávaly pomalu bezvýznamné, neblahý vliv. Přehnaný důraz na černošskou literaturu, podobně jako u feministické a homosexuální produkce, změnil obecné hodnocení a v knihovnách i knihkupectvích vznikly speciální oddělené sekce.
Tak jako v případě feminismu, černošská studia získala na důležitosti, jako by se jednalo o nějaké vítězství, a nadšená rétorika vyučujících vyzdvihovala skupinovou odlišnost, kdy už to vypadalo, že Amerika dosáhla rasové rovnosti. Podobně jako jeden směr feminismu, který se z oslavy žen přerodil v očerňování mužů, tak i tady se to zvrtlo v útočnou rétoriku na nečernochy. Ze snahy zvýšit význam menšiny a oslabit její stigmatizaci se stala stigmatizace ostatních.
Čtvrtá vlna feminismu se zřejmě paušálním odsudkem bělochů inspirovala a zavedla podobný obor o bíle rase nazvaný studium běloby (whiteness studies). V Americe se vyučuje dokonce i na všech osmi prestižních univerzitách Ivy League (břečťanové ligy) a tudíž nevyhnutelně i v Anglii, Kanadě a Austrálii. Tento výhonek kritické teorie rasy nabízí wisconsinská univerzita v Madisonu pod názvem „Problém běloby“ a na australské univerzitě v Melbourne žádají akademici, aby se kurzu povinně účastnili studenti všech programů. Kdo měl to štěstí zúčastnit se povinného školení intersekcionality, jistě bude vědět, o co jde.
Oxfordská encyklopedie výzkumných projektů popisuje studia běloby následovně: „Nová forma vzdělání si klade za cíl odhalovat neviditelné struktury bělošské nadřazenosti a výsad. Kritická studia běloby určitý rasismus u bělochů předpokládají.“ To zcela jistě, ale autorka hesla, Barbara Applebaumová ze syracusské univerzity tak jako mnoho jiných se tím předpokladem živí. V roce 2011 ve své knize Being White, Being Good: White Complicity, White Moral Responsibility and Social Justice Pedagogy, 2011, (Být bělochem, být dobrým: bělošská spoluvina, bílá morální zodpovědnost a pedagogie sociální spravedlnosti) vysvětluje, proč běloši otevřeně odmítající rasismus mu sami mnohdy podléhají a neuvědomují si, jak jsou jím nakaženi. Jejich rasismus je totiž nevědomý.
Vedle různých rad navrhuje, aby studenti bedlivě naslouchali, jak se kdo o černoších vyjadřuje, naučili se spoluvinu za rasismus přiznat a začít „organizovat spojenectví“. Na akademickou studii tahle kniha nevypadá a jak vidno z jejího příspěvku do encyklopedie, nijak jí to nepřekáží, evidentně považuje svůj obor za otevřenou politickou kampaň. Tak jako test nevědomého předsudku obsahuje také všechny rysy ideologické převýchovy, kdy je o vaší vině předem rozhodnuto.
Applebaumová píše, že dnes „vznikla velká potřeba ostražitosti a bělochům nutno vysvětlovat význam „jejich výsad a vinu za rasismus“. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, jsme svědky „rozbujelého rasismu a jeho krutých důsledků“ a poněkud neurčitě odkazuje „na mnohé případy násilí známé z médií“. Ale oxfordská encyklopedie o smyslu téhle výuky nepochybuje. Zatímco černošská studia oslavují černošské spisovatele a homosexuální studia význam homosexuálních osobností a jejich dějinný význam, „studia běloby“, pokud lze vůbec mluvit o studijním oboru, žádný oslavný cíl nemají. Jak hrdě vyhlašuje Applebaumová, smysl studia je jednoduchý: „rozvrátit rasistickou společnost problematizováním“ bělochů. Je to „nápravné cvičení“ a na rozdíl od oslavných rasových studií má znejistit existenci sta a sta milionů lidí.
Applebaumová odkazuje na definiční charakteristiku americké společnosti, kterou „dělí hranice barvy“, jak už v roce 1903 postuloval W. E. B. Du Bois, a dodává, „Dokud běloši neuznávají nebo popírají svou účast na rasismu a dokud si neuvědomují svou vinu a kriticky neprozkoumají svou koncepci „pravdy“ a „dobra“, bude postřeh Du Bois stále platit.“
Snadno lze namítnout, že hodnocení postoje, chyb a morálních představ podle rasových odlišností je nesporný úkaz rasistického myšlení. Jsou-li běloši problém, tak se to musí prokázat nikoli na spekulativní abstraktní úrovni akademie, ale v každodenní praxi. Je smutné, že i v tomto případě akademická teze nakazila veřejný prostor a nápadně se projevuje ve světě celebrit, pomíjení rasy změnila v rasovou posedlost.
Pitomí nadšenci
Jako mnohá hnutí, i v tomto případě šlo o dobrý úmysl odčinit nepopiratelné chyby minulosti. Pokusy o nápravu ale vypadají, jako by nás měly znovu nakazit. Jistě by málokdo ani v nejmenším nepodezříval časopis National Geographic z rasismu, ale komu snad přece jen nepříjemná minulost unikla, měl v roce 2018 možnost se o tom poučit. Redaktoři pocítili potřebu se formálně omluvit a v editorialu pod titulkem „Celá desetiletí byl náš magazín rasistický“ vysvětluje šéfredaktorka Susan Goldbergová, že „je nejvyšší čas chybu uznat a napravit, abychom se pozvedli nad svou minulost“.
Omluva se týkala mnoha věcí a historických prohřešků, vždyť časopis vznikl v roce 1888. Goldbergová čtenářům sděluje, že někoho najala, aby prověřil minulá čísla magazínu a „nevěřícně zírala na to všechno, co se našlo“. Bylo toho opravdu neuvěřitelné množství. Tak například až do sedmdesátých let dvacátého století časopis „zcela pomíjel existenci barevných ve Spojených státech“. Publikované fotografie domorodců z celého světa je „představovaly jako nějaké exoty, většinou nahé, takové ty šťastné lovce a noblesní divochy – prostě typické rasistické klišé“. Krátce řečeno, časopis nic pro své čtenáře neudělal, aby je zbavil stereotypů zakořeněných v bělošské americké kultuře.
Zejména jeden článek z roku 1916 o australských domorodcích šéfredaktorku nepříjemně překvapil. A snad aby si získala sympatie čtenářů, má potřebu je informovat o svém židovském původu a k tomu zdůraznit, že je žena.
Upozorňovat na věci, které si nikdo nemůže pamatovat, opravdu nedává valný smysl, ale zaráží tu ještě něco. Angličtí studenti historie si možná připomenou slavnou otvírací větu z novely L. P. Hartleyho The Go Between (Zprostředkovatel): „Minulost je cizí země, kde dělají všechno jinak.“ Je poněkud prostoduché požadovat, aby článek z roku 1916 vyhovoval společenským požadavkům o sto let později. V té době ženy v Británii a v Americe neměly právo volit, homosexuál mohl být odsouzen k těžkému žaláři na nucené práce a celou generaci mladých mužů nechali tenkrát postřílet, vybombardovat a zaplynovat na flanderských polích a ve Francii. Svět byl tenkrát jiný.
Šéfredaktorka si neuvědomila, že se omluvy za minulost nepřijímají a National Geographic dostal okamžitě za vyučenou. Historik David Olusoga v deníku The Guardian ironicky poznamenal, že „je omluva dobře míněná, ale přichází trochu pozdě“. Jak si může někdo myslet, že čištění dějin pomáhá kritické reflexi? Vždyť vede jen k neurotickým obavám, co se smí nebo nesmí říkat. Jestliže v minulosti lidé nadělali tolik strašlivých chyb, jakou máme jistotu, že se v současnosti my chováme správně?
Krátce před omluvou časopisu se v distribuci objevil film Black Panther (Černý panter), mluvilo se o něm hodně už před jeho uvedením a komentátoři si pochvalovali převážně černošské obsazení herců a viděli v tom naději společenského vzestupu Afroameričanů. Mnozí oslavovatelé se ovšem vezli na komerčním úspěchu. Hlavní redaktorka jakési „Planetární společnosti“, Emily Lakdawallaová, se naivně zeptala na twitteru, zda ještě není příliš brzy jít do kina. Jako běloška se obávala, že by svou přítomností v kině „vysála veškerou radost černochů“ v sále. Mlhavý příměr s upírem není jistě náhodný, vnucuje představu, že jsou běloši nejen potvory a rasisti, ale snad ještě něco horšího.
Na první pohled to vypadá, jako by ta žena byla nepříčetná, cožpak přítomnost jedné osoby bílé pleti by mohla ostatním „vysát radost“? Ačkoli chudinku na twitteru mnoho lidí parodovalo, nelze se její výstřednosti nijak divit, vstřebala názory ve svém společenském prostředí naprosto běžné. Její přehnané extempore bylo jen variací na téma.
Den díkůvzdání je v Americe rodinný svátek a příležitost setkat se s příbuznými a přáteli, ale jak víme, dnes už lze dát všemu rasový punc. V roce 2018 vyrazil časopis The Root do útoku: „Milí běloši,“ kazatelsky se obrací ke svým přívržencům, „chystáte-li se oslavovat s černošskými rodinami, mějte na paměti, že náš svátek nemá s kolonizací a genocidou domorodých Američanů nic společného, pro nás to je jen takový kvazináboženský rodinný rituál společné hostiny s batátovým koláčem.”
Po několika týdnech časopis Vice uveřejnil video o bezva nové možnosti, jak slavit. Pod titulkem „Jaké to je na dovolené bez bělochů“ se skupinka žen, která „si od nich potřebovala oddychnout“, svěřuje se svými výbornými zážitky. Účastnice zájezdu vysvětlují, jak je pro barevné ženy důležité udělat si čas a být jen mezi svými a co by na tom mělo být špatného. Výhrady by mohl mít jen nějaký šílený rasista.
Za severní hranicí USA se ukázalo, že Kanaďané už nemohou zemřít, aniž by nespáchali systémový rasismus. V dubnu 2018 zahynulo při autobusové nehodě v Saskatchewanu šestnáct mladíků a třináct utrpělo zranění. Autobus vezl hráče junior klubu Humboltd Broncos a tragédie otřásla hokejovým národem. Byl vyhlášen den národního smutku a Kanaďané na počest mrtvých teenagerů vystavovali přede dveře hokejky. Sbírka na stavbu památníku vynesla rekordní sumu. Ale ani tak tragické události se neobešly bez komentáře o rasovém významu národní reakce.
Okamžitě po události si spisovatelka a aktivistka z Quebeck City Nora Loretová postěžovala na sociálních sítích na spontánní oslavu mrtvých hokejistů: „Je příznačné, jakou významnou roli přisuzují lidé mužství, mládí a bělošské rase obětí.“ Zdá se, že je úplně jedno, o co se jedná, ať už se to týká minulosti nebo budoucnosti, tragédie nebo komedie vždycky se najdou nějací lidé posedlí rasou, kteří na všechno zaměří svůj objektiv.
Během téhož roku uvedla společnost The Walt Disney Company v kinech remake svého slavného filmu Dumbo – příběh mladého slona. Magazín Vice popsal klasický originál jako „jeden z nejděsivějších filmů, jaké kdy americký filmový průmysl vyprodukoval“, hemží se to v něm samými pochybnými postavami alkoholiků, z nichž čiší hrůza a všichni jsou rasisti. „Navzdory tomu celé generace dětí tenhle kreslený film zbožňovaly, nebo se ho bály.“ Naštěstí to filmaři napravili a máme aktualizovanou verzi. Redaktorům stačila ukázka (trailer), aby oznámili svým dospělým čtenářům, jak je teď snímek „roztomilý a dojemný, zbavený rasistických odkazů a strašidelných scén“.
Proč si tohle vůbec myslí? V jakém to světě žijí, že mají potřebu upozorňovat, že kreslený film o létajícím slonovi pro děti neohrožuje zdraví? Inu v našem světě potrefeném rasou. A přestože má rodokmen současných rasových teorií svůj počátek v akademické líhni, nikde nejsou tak nápadné a vlivné jako v nejmocnějším veřejném médiu. A tak stamiliony lidí považují nedávno vzkříšenou posedlost rasou za absolutně normální.
Kulturní přivlastnění
Jeden způsob, jak zastavit věčné hloubání nad rasovými charakteristikami, by měla být možnost zpřístupnit širší veřejnosti poznatky obdivuhodných kulturních rysů různých etnik. Jistě by to vedlo k lepšímu pochopení napříč rozdělenou společností. Je smutné, že naději na soužití ras znovu zničila akademická spekulace a z univerzit se rozšířila do reálného světa teorie pod názvem „kulturní přivlastnění“.
Všechno to začalo nevinnou myšlenkou, která se vylíhla v oboru postkoloniálních studií. Je známo, že imperiální mocnosti vnucovaly svou kulturu podřízeným národům, ale v menší míře také přijímaly některé rysy jejich kultury. Pokud bychom se na takovou výměnu dívali vlídným okem, mohli bychom považovat napodobování za upřímný kompliment. Nevím, co je známo o profesorech postkoloniálních studií, ale vlídný postoj to jistě nebude. Místo gratulace považují každé kulturní přisvojení za krádež a poslední urážku, jaké se odcházející kolonisté dopustili na bezbranných domorodcích. Jako by nestačilo, že vyrabovali přírodní bohatství podmaněných národů, nenechali na pokoji ani jejich kulturu.
Největší opozice proti „kulturnímu přivlastňování“, celkem pochopitelně vzhledem k akademickému zrodu myšlenky, vznikla v univerzitních městech. První nařčení reagovala na nevhodné maškarní kostýmy a převleky, tak jak to před oslavami Halloween předvedli studenti Yaleské univerzity.
Tenkrát se obávali, že by se snad někdo mohl přestrojit za domorodého Američana a na hlavu si nasadit čelenku z peří. Vznikla móda předem se urážet a protestovat bylo OK, jak se říká lidově. Zato Portland (Oregon) se může chlubit slávou jako testovací laboratoř bláznivých nápadů. V posledních letech si městská správa dělala ohromné starosti s projevy kulturního přivlastnění, jež jeden místní spisovatel nazval „přerodem kulinářského ráje na válečnou zónu“.
V roce 2016 jedna podnikatelka otevřela bistro a nazvala je Šafránový koloniál. Okamžitě se před ním srotily davy, obvinily ji z rasismu a oslavy kolonialismu. Webové stránky Yelpu, který recenzuje restaurace, se plnily negativními komentáři a někdo ji napadl, že založila podnik kvůli tomu, aby zadními vrátky vrátila do hry imperialismus. Majitelka nakonec zápas vzdala a název restaurace změnila. Ještě nehoráznější případy se týkají lidí, kteří si troufli připravovat pokrmy, na něž nemají správný etnický původ.
V roce 2017 to byl případ jednoho manželského páru, který z dodávky prodával mexické kukuřičné placky burrito, což podle nových místních pravidel stanovilo kulturní přivlastnění a majitelé se provinili krádeží mexické kultury. Došlo to tak daleko, že dostávali výhružky smrtí, museli zrušit své účty na sociálních sítích, a nakonec uzavřít i podnik. Konstatovat, že taková pochybená vítězství mnohé lidi povzbuzují, by byl eufemismus. Po burritovém vítězství vydali oregonští aktivisté seznam pod názvem „Bojkot restaurací přivlastněné kultury v Portlandu“. Podle ideologie rasy smějí hospody neamerické kuchyně vlastnit pouze „barevní“.
Tak jako studentské bouře na univerzitách, tak i události v Portlandu je možné považovat za exotické výjimky a myslet si, že tam zůstanou. Avšak stejně jako v případě univerzit narůstá riziko, že v dnešním provázaném světě se brzy ocitneme v Portlandu všichni. V létě roku 2018, kdy je většina lidí na dovolené, vypukla v Británii kulinářská válka. Černošská poslankyně Dawn Butlerová napadla známého televizního kuchaře Jamie Olivera, že si dovolil uvést na trh pokrm, který nazval „Pikantní škubnutá rýže“ podle podobného názvu marinovaného kuřete, ale bez některých tradičních ingrediencí marinády. Butlerová se rozhořčila a neodpustila si poznámku na twitteru, jak se jí Oliver hnusí a zda má vůbec ponětí, jak škubnuté kuře z Jamajky opravdu vypadá. Aby ho mohla zdiskreditovat, naznačila rasový podtext a z bezvýznamného sporu o recept vznikl problém rasy. „Ta tvoje škubnutá rýže není OK“, napsala, „Přivlastnění z Jamajky musíme zastavit“. Naštěstí je Oliver Ital a jeho řetězec italských restaurací radaru Butlerové unikl.
Davová mánie a moralistický furor nenapadá jen slavné a veřejné osoby, mnohdy se obrací i proti úplně neznámým lidem. V normální době by maturitní ples v Utahu nezpůsobil takový povyk jako potyčka mezí poslankyní a slavným kuchařem. Co se ale nestalo, když v roce 2018 osmnáctiletá gymnazistka Keziah uveřejnila online svou fotografii v šatech, ve kterých šla na ples. Jistě nepochybovala, že jí to v rudém hedvábí charakteristického čínského střihu docela sluší a doufala, že získá spoustu „likes“. Místo toho vypukla přímo světová bouře odporu a znechucení. „Konal se snad ples v duchu nahodilého rasismu?“ ptal se jeden uživatel twitteru. Většinou jí ale vynadali za něco, o čem neměla ponětí – za kulturní přivlastnění.Nemohla tušit, že se v dnešní době Nečíňanka nesmí chlubit šaty v čínském stylu.
V rozumném světě by se z takových absurdit radovali umělci a hlavně satirici, dnes ale každý pokus hodit na takové události kritické oko pouze vyvolá další vlnu nařčení z necitlivosti. V září 2016 přednesla prozaička a autorka novely Musíme si promluvit o Kevinovi Lionel Shriverová v australském Brisbane na festivalu spisovatelů projev na téma „kulturního přivlastnění“. Zvolila si je úmyslně, protože se už týdny poměrně často objevovalo v různém kontextu. Mluvilo se o tom, zda je vhodné, aby Nemexičané nosili sombréra, nebo lidé nepocházející z Thajska směli připravovat a konzumovat thajské pokrmy.
Protože představivost a schopnost vcítit se a chápat psychiku různých lidí je podstata literárního umění, Shriverová se obávala, že se útoky nepříjemně přibližují k jejímu území, a tak v Brisbane předvedla plnokrevnou obhajobu na obranu umělecké imaginace a práva spisovatelů psát, o čem se jim zlíbí. Uvedla příklad, jak se při přemítání o vlastnostech jedné ze svých postav rozhodla pro arménskou národnost, ta sice nemůže být osobní vlastností, ale příběhu skýtá užitečný význam a kulturní kolorit: „Být Arménem nebo Asiatem není lidská identita, tak jako jí není homosexualita, slepota, tělesné postižení nebo chudoba.“
Reakce se dala předvídat. Lovia Gyarkyeová z amerického magazínu New Republic napsala, „že by Shriverová rozhodně neměla psát o menšinách, z jejího projevu v Austrálii přímo čiší neschopnost rozlišovat a problému vyloučení vůbec nerozumí“ (…) „Mám k ní dotaz, jestliže gay nebo postižený člověk jsou jen pouhé nálepky a nikoli identita, tak proč je lidé po celém světě každodenně urážejí, ponižují a někdy i vraždí?“ (…) „Anglická spisovatelka nepochopila problém kulturního přivlastňování a jeho mocenskou povahu.“ Jaký jedinečný doklad katastrofismu a Foucaulta v jedné větě.
Podrážděnost Gyarkyeové ovšem hravě překonala Yassmin Abdel-Magiedová, která si šla spisovatelku v Brisbane vyslechnout. Její emocionální výlev přetiskl The Guardian: „Asi po dvaceti minutách jsem se obrátila k matce. ‚Mami, já už to fakt nevydržím, ústa se mi stahovala, tohle já přece nemohu legitimizovat…ʻ“ Čtenářům předkládá fascinující výpověď, jaké to je, vstát a na protest odejít. Její myšlenkový pochod, máme-li jí věřit, je opravdu pozoruhodný, jako by vůbec nepovažovala přednášku Shriverové za srozumitelný projev. Byl to „jedovatý balík slov zabalený do arogance a pohrdání“.
Abdel-Magiedová varuje před děsivým nebezpečím představovat někoho, kým spisovatel není: Já přece přece nemohu mluvit za komunitu LGBTQI nebo za neuro-odlišné osoby s postižením, a o to jde především, já je nemohu zastupovat a mám právo je pouze legitimizovat, aby se vyjadřovali sami za sebe. Do svého textu přimíchala něco o kolonialismu a na závěr přidala poučení z Austrálie: „Neúcta k lidem, jakou předvedla Lionel Shriverová, vysvětluje, proč lidé volí Pauline Hansonovou (Strana jediného národa), a je také příčinou, proč naše První národy (aboridžinci) stále zápasí o uznání a proč tolerujeme imigrační tábory mimo území Austrálie. Její postoj utvrzuje předsudky, vyvolává nenávist a vede ke genocidě.“
Nutno pochválit redakci deníku, že projev Shriverové v plném znění uveřejnila, aby měli čtenáři možnost sami posoudit a uvážit, zda představuje útok na módní výstřelek, nebo je opravdu obhajobou fašismu.
Shriverová vlnu zuřivých útoků ve zdraví přežila, protože má dobrou pověst spisovatelky, která klade pravdu na první místo a neohlíží se na důsledky. Nic to ale nemění na pokušení mnohých představit se jako její oběť. Kdyby Abdel-Magiedová (později se odstěhovala z Austrálie kvůli útokům za svou obhajobu islámu) napsala neosobní a promyšlenou kritiku jejího projevu, nevzbudila by pozornost a její článek by žádné významné noviny neuveřejnily.
Kdyby nepociťovala cukání úst a neřekla své matce, že její pouhá přítomnost v sále ospravedlňuje nenávist, nikoho by nezaujala. Když ale uvede, jak ji přednáška vyděsila a smrtelně zranila, získá si okamžitě mediální pozornost. Je to právě tenhle fígl, jaký podněcuje šílenství davů. Kdo se nevzteká, nikoho nezajímá. V éře emocionálních výkřiků odměňují sociální média rozhořčení. Shriverová se naštěstí zastrašit nedala. Od svého vystoupení v Brisbane veřejně kritizuje tlak na nakladatelskou ediční politiku, aby místo umělecké kvality uplatňovala rasové a sexuální kvóty.
Hlavní problém
Největší problém současného světa je přímo děsivý zmatek v myšlení a není to proto, že bychom si navzájem nerozuměli, snažíme se totiž o nemožné, zavádíme několik neslučitelných programů naráz. Na jedné straně tvrdíme, že je správné uznávat to nejlepší z každé kultury, na straně druhé povolujeme kulturní hranice překračovat pouze za jistých podmínek. Ten druhý program je ale nedokončený a vypadá, jakoby jej každý mohl dopsat. A pak tu máme další a ten sděluje, že rasa a kultura není totéž a současně běží ještě jeden program, podle něhož jsou neoddělitelné a vstoupit na území cizí kultury je rasistická agrese a „přivlastnění“.
A pod tím vším se skrývá nebezpečí výbuchu a není divu, když jsme se předem rozhodli, jaké odpovědi jsou nepatřičné, že se otázce raději vyhýbáme. Je problém rasy hardware nebo software? V minulosti, za kterou se National Geographic a některé instituce právem stydí, se Evropané domnívali, že původ každého člověka jej definuje na úkor všeho ostatního. Postupně se ale během dvacátého století prosadil osvícenější názor, že rasa možná není stoprocentně důležitá a její hranice se dají překonat. Lidé se mohou podle libosti stát součástí jiného národa nebo kultury, stačí si ji zamilovat a vyvinout značné úsilí.
Objevila se ale výstraha, že tato cesta vede pouze jedním směrem. Docela dobře se může Ind stát Britem, ale obráceně to nepřipadá v úvahu. Hranice dovoleného se stále posunují. Za posledních několik desítek let se kupříkladu změnil názor na adopci, nepovažuje se za přijatelné, aby rodiče jedné rasy vychovávali děti rasy odlišné. A problém hned tak nezmizí, na obzoru vyvstávají varovná mračna, že je všechno opět v pohybu a nabírá nejhorší myslitelný směr.
Douglas Murray je britský spisovatel, novinář a politický komentátor, editor konzervativního kulturně-politického magazínu The Spectator. Česky vyšla roku 2018 jeho kniha Podivná smrt Evropy (2017).
Text je redakčně zkrácenou verzí jedné z kapitol knihy Šílenství davů (2019), která v květnu 2021 vyjde v nakladatelství Leda. Z angličtiny do češtiny ji přeložil Alexander Tomský, s jehož laskavým svolením zde text publikujeme.
