Rudá armáda - ilustrační foto FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Můj otec Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař, který se narodil na jihu Ruska v bohaté kozácké rodině ve stanici Kletskaja, okres Usť-Medvedický Vševelikého vojska donského. Nejprve studoval na Imperátorském lesnickém institutu v Sankt-Petěrburgu, z něhož po vypuknutí Velké války odešel roku 1914 do ruské armády. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci tzv. Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jako lékař působil v Hradci Králové, Hořepníku a Želivě. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v květnu 1945 jen zázrakem unikl sovětským oddílům SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji želivskou kapitolu o létech 1945–1946.
„Jsme děti strašných Ruska let.
Nic nedokážem zapomenout…“ (A. Blok)
Navzdory tomu, že nemám moc rád Alexandra Bloka jako autora, snad proto, že jsem nedospěl k jeho kultuře, a proto mu nerozumím, přesto používám jako epigraf k těmto poznámkám dva výše uvedené řádky z jeho krátké básně, napsané, pokud se nemýlím, v roce 1908 nebo 1910. Ačkoli v jednom z posledních vydání Bloka byla tato báseň datována rokem 1914. Ale o to nejde. Alexandr Blok se mně, Rusovi do morku kostí, vždycky jevil jako něco Rusku cizího. Nějaký druh bledě zelené nemocné rostliny bez kořenů nebo tvaru.
Ruská inteligence, postižená mesianismem, poznamenaná jakousi separovaností, jestli chcete, vesmírností (celosvětový stesk, přesvědčení, že světlo pro celý svět bude přicházet od nás nebo skrze nás) Bloka zbožňovala a možná ho zrodila, tuto nemocnou květinu, pěstovanou na nemocné půdě. Blok je mi cizí, protože mne nezatěžuje ani složitá dědičnost jeho předků, ani její úzké tradice, protože jsem vyrostl v pologramotné rodině a jako první v rodině jsem vystudoval univerzitu. To je bezpochyby důvod, proč jsou moje pojmy elementárnější a primitivnější než koncepty dědičné ruské inteligence.
Nikdy jsem nemiloval ani Blokovy „tajemné cizinky“, ani jeho mlhavé představy o naší krásné vlasti představené ve verších. Zdá se mi, že Blok i velká dědičná ruská inteligence znali ruský lid, a spolu s ním i naše Rusko z nevětraných, zakouřených místností svých bytů nebo mansard, kde se schovávali věční studenti, snící o tom, jak udělat svět šťastným, přestože jej znali jen z knih. Jejich představy o rolnících nebo lidu nebyly bezprostřední, jako ty moje.
Fotografie Nikolaje Kelina na potvrzení Ruské akademické skupiny v Konstantinopoli (1921) FOTO: Archiv Nové Orientace
FOTO: Archiv Nové Orientace
Já jsem neznal západoevropská politická a ekonomická pojednání, z nichž vycházela jejich představa o velmi zvláštním typu člověka, ruském rolníkovi. Tuto představu si vytvořili prizmatem právě těchto západoevropských učení, bez ohledu na místo, čas a zvláštní podmínky, v něž formovaly charakter ruského člověka. Jsme Eurasie, směs bohaté a pyšné Byzance a chudobných Slovanů. Rjazaňsko-mongolský amalgám zcela zvláštního typu, a proto na nás neplatí ani teorie Rousseaua, ani Roberta Owena, ani půvabného Montesquieu. Máme Lomonosova a Rasputina. Jsme polární. V nás se snoubí přísná askeze Skytů s bezuzdnou zuřivostí Kudějarů.
Ťutčev měl samozřejmě pravdu, když [roku 1866] řekl, že: „Rozumem Rusko nelze pochopit a běžná měřítka nelze použít. Má zvláštní vlastnosti. V Rusko můžete pouze věřit.“ Ale s Ťutčevovým posledním veršem: „V Rusko můžete pouze věřit“ nelze žádným způsobem souhlasit. Jak můžete věřit v to, co neznáte? A teprve nyní, po mnoha letech, docházím k závěru, potvrzenému mými velkými životními zkušenostmi, že ani Rusko, ani jeho základ, ruského rolníka, neznala ani západní inteligence, ale co je nejpřekvapivější ze všeho, neznala jej ani inteligence ruská, jejímž představitelem a prorokem byl Alexandr Blok, zeť slavného Mendělejeva, syn prominentních rodičů. Blok netrpělivě očekával revoluci a předvídal ji. Očekávali jsme ji i my a lidé z mého prostředí. Ale všichni jsme se mýlili, a když přišla, nepoznali jsme její tvář. To lze odpustit mně, ale Blokovi a ruské inteligenci, která ji připravovala, ne!
Rád bych viděl, jak se Blok tvářil, když dostal zprávu, že jeho obrovská a vzácná knihovna v matčině statku v Šachmatově byla ruskými rolníky vypálena na samém počátku revoluce. Je opravdu velká škoda, že v té době již nežil zběsilý Vissarion Belinský, který měl ve svém nemocném těle zřejmě nemocnou duši. Není divu, že celý svůj krátký život strávil na všech čtyřech před krásnou Evropou a plival na všechno skutečně ruské, i když stále hrubé, nezformované, ale skrývající v sobě nevyčerpatelné zdroje ruské svébytnosti. I on by tedy měl vidět, jak se nádherné svazky objemné Blokovy knihovny svíjely v plamenech nerozumné a hloupé ruské vzpoury.
A nejen on. Seřadil bych je všechny vedle sebe, tyto „rozsévače rozumného, laskavého, věčného“, před apokalyptickým ohněm ruského šílenství. Všechny, snad s výjimkou nejmoudřejšího Fjodora Michajloviče Dostojevského, který spolu s Puškinem pochopil podstatu naší „nesmyslné a kruté vzpoury“. Poté, co prošel hrůzou popravčího lešení a nesnesitelně tvrdým carským vězením, přežil spalující atmosféru „Mrtvého domu“ – byl jedním z mála, kdo rozluštil vražednou esenci Ščigalevščiny, veškerou ohavnost Karamazovščiny, pro všechny Evropany nepochopitelnou, s jejím Smerďakovem a Stavroginem. Byl první, kdo o nás řekl: „Ruský charakter je široký – zúžil bych jej.“
Všichni se od nepaměti pohybujeme ve vesmíru, ve světových problémech, ve všeobecném zármutku pro utlačované a znevýhodněné celého světa, ztělesněném deliriu apokalypsy a věčné nespokojenosti. U nás vždy máme volbu: buď loupežník – nebo poustevník. Někdy, jak se říká, „neuměli rozdělit žrádlo pro dvě prasata“, ale v každém okamžiku byli připraveni realizovat svou věčnou touhu – udělat celé lidstvo šťastným a ozářit ho „Světlem z východu“. Koneckonců, ruský rolník, možná nejchytřejší ze všech rolníků na světě, měl být především vyučován, vzděláván, vychováván a měly pro něj být vytvořeny lidské podmínky k životu. Pak by strašlivá ruská revoluce měla jinou tvář.
***
Nacistická fronta byla definitivně zlomena. Zemí se neslo dunění sovětských tanků. Obvykle skoupé české slunce dopadalo na oživlou zemi horkými pichlavými paprsky. Končily poslední dny českého dubna, kdy si nejste jisti, zda je to neútulný podzim nebo zakrnělé místní jaro. Ale v tomto roce bylo jaro mimořádné a připomínalo to naše ruské. Kaštany začaly kvést, ulice byly plné lidí. Všude na Českomoravské vrchovině se šeptem mluvilo o blížící se ruské lavině. Ráno bylo možné zaslechnout vzdálené hřmění děl. Všichni jsou slavnostně naladěni a šťastní.
Jen v naší rodině [v Želivě] se těžko dýchá z pocitu dusivého neovladatelného strachu. Nemohu si nikde najít místo. Jak jsem již říkal, k odjezdu na západ mám všechno připraveno. V garáži je nová Praga Piccolo, v klášterní stodole vedle pily stojí menší Praga Baby. Mám připraven benzín a olej. Ve stájích klášterního panství čeká nádherný jezdecký kůň „Siegr“, kterého jsem koupil, i se sedlem, od německého důstojníka za 10 litrů lihu a několik lahví koňaku a Boonekampu. Pokud k tomu přidáme vozík, upevněný mezi dva bicykly, o kterém jsem již mluvil, je doprava technicky zajištěna. Ale, Bože, jak jsem nechtěl opustit těžce získaný nový domov a vydat se do strašného neznáma, do nové emigrace.
Němci odjíždějí. Na klášterním náměstí pálí vojenský materiál, pneumatiky, jízdní kola, kladivy rozbíjejí zcela nové akumulátory a další vzácný materiál.
Češi, shromáždění po okrajích náměstí, zlomyslně sledují horečnatou činnost nepřátel, kteří se chystají k ústupu. Na schodech, vedoucích z kláštera do zahrady, vyzdobených nádherným barokem, chlapci z Hitlerjugend lámou a rozbijí své pušky. Všichni jsou ponuří, nepřátelští a soustředění. Jejich konec je ostudný a definitivní. Před našima očima se zavírá opona na scéně obrovské tragédie národa, který neodhadl své síly a shořel na popel v bezedných rozlehlých prostorách mé obrovské vlasti.
Nepochopili její nejniternější duši, její nevyhnutelnou tragédii. Pokud by to pochopili, mapa nejen Evropy, této staré spekulantky a bezohledné intrikánky, ale možná celého světa, by byla nakreslena znovu. Osudy lidstva by se ubíraly jiným směrem – pochybuji ale, zda lepším.
I v následující horečnaté době dál léčím nejen své spoluobčany, ale také německé chlapce – Hitlerjugend. Navštívil mne soustředěný a jako vždy vzorně upravený „Leiter“, ředitel německého gymnázia, které se nachází v klášteře, a nabízí nám, abychom se spolu s nimi evakuovali do Německa. Dobře ví, že bolševiků se k smrti bojím. Situace je velice vážná. Nyní se znovu rozhoduje o mém osudu a osudu mé rodiny. Doktor Ivan Kamyšanský [předseda Svazu ruských lékařů] zatelefonoval z Prahy a nabídl nám, že pro nás a naše věci pošle kamion. Slibuje, že dostaneme vagon. Nereaguji. Volá kmotr, náš kozák, doktor Ivan Petrovič Vichljancev ze Stupčic u Tábora. Je tam sanatorium, kde pracuje jako vedoucí lékař. Je připraven k evakuaci se svou manželkou a dcerou. Nedávno věnoval německé posádce v Táboře pár ovcí, polštářů a teplé oblečení, což u Čechů vyvolalo hluboké nepochopení a znechucení. Nyní, jak vyprávěli, si obul vysoké boty a vzal si na záda batoh, zamával holí českým pacientům, kteří se vyhrnuli z budovy sanatoria, pokřižoval se a zavolal: „No, mějte se tu! Odcházím s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. A vy, drazí, si tady budujte socialismus. Ale beze mne. Přeji vám hodně štěstí v sovětském ráji!“.
Později, jak jsem zjistil, se vynořil někde v New Yorku, kde pracoval jako chirurg v jedné z největších nemocnic ve městě. Telefonuji se svým spolužákem a krajanem, doktorem Fjodorem Gavrilovičem Čekunovem, a ptám se, co a jak? Jak je na tom? Opustí svůj nový domov nebo zůstává? Kategoricky prohlašuje, že zůstává, nikam nejde. Pak se definitivně rozhoduji i já. Ať se stane co se stát má. Také nechci zahájit novou emigrantskou anabázi. Hlavně se bojím ztratit na cestách svého mazlíčka Aljošu. Koneckonců mu nejsou ani tři roky. Kam s ním, s takovým vrabčátkem? A dokonce na kolech…
Rozhodli jsme se zůstat. Ať mně zastřelí nebo zavřou do GULAGu, ale moje rodina bude nějak žít. Dobře znám způsoby a zvyky vojáků, kteří prošli ohněm a vodou, a tak zakopáváme cenné věci na dvoře a něco schováváme v podkroví. Některé věci odvážíme do vesnic: do Poříčí ke Krausům bedny s oblečením, dva velké balíky s nejcennějšími obrazy ke správci sedlické elektrárny Krátkému. Část literatury k učiteli Novákovi. A začínáme čekat. Nálada je vražedná. Z východu proudí uprchlíci jako stěhovaví ptáci.
Najednou, z ničeho nic, se u nás objevil skvělý donský básník Pavel Sergejevič Poljakov. Uprchl z Bělehradu. Někde se trápil a přežíval, a teď se konečně ocitl u nás. Neměl vůbec nic. Žil u nás několik dní, obul jsem ho a oblékl, zásobil jsem ho penězi a on zase pokračoval dál na západ. Nedávno mi B. A. Bogaevskij z Paříže řekl, že se Pavel usadil v Mnichově. A kde jen ti naši chlapci nejsou? Přesvědčili jsme se o tom, jak jsem již napsal, když jsme se v roce 1937 s Olgou potulovali po Evropě. Zastavte se v jakémkoli hlavním městě světa, jděte na ulici a zakřičte: „kozáci, ozvěte se!“ A kozáci se seběhnou, jako tomu bylo v Paříži, Nice, Monte Carlu, Římě i na Balkáně.
Ale teď cítím, že se k nám blíží něco nevyslovitelně hrozného. Zdá se, že neexistuje žádná cesta ven, žádná záchrana – existuje jen malá naděje, že nějakým způsobem proklouzneme.
Není to poprvé, co jsme se ocitli ve zdánlivě beznadějné situaci. Olinka je navenek klidná, jako vždy, a já si pro sebe nemohu najít nikde klidné místo. 30. dubna hlásí rozhlas Hitlerovu smrt. Nastává hromadný ústup Němců. Všechny silnice jsou ucpané tanky, kamiony, vozy s uprchlíky a ustupující jednotky se pohybují nepřetržitým proudem z Humpolce přes Želiv.
Někde v polovině cesty mezi Želiví a Humpolcem, u Petrovic z lesíka Koutské boroví, jakýsi nezodpovědný a nažhavený pitomec, z řad takzvaných vlastenců, kteří umí mávat pěstmi až po boji, střílel z brokovnice na tankovou kolonu „SS“ ustupující na západ. Výsledkem bylo, že se Němci naježili, byli ve střehu a těsně před místem kde silnice klesá do Želiva, u odbočky do Vitic, zastřelili z kulometů devět civilistů. Muži si lehli ze zvědavosti do příkopů u silnice a sledovali ustupující Němce. Němci, znepokojeni neznámým bláznem poblíž Petrovic, se s největší pravděpodobností rozhodli, že v příkopu na ně čekají ozbrojení útočníci. Důsledkem bylo devět mrtvých. Jako územně příslušný obvodní lékař jsem šel pěšky ohledat zabité ve vesnicích, kde leželi u svých příbuzných. Po ohledání jsem se zastavil před hospodou U Holendů, kde se shromáždil dav zvědavců. Nějací opozdilí němečtí vojáci stáli u plotu a převlékali se. Po silnici v panice uháněla spřežení s civilním německým obyvatelstvem. Najednou uprostřed davu zabrzdil velký vojenský motocykl s přívěsným vozíkem a ocelovým štítem. Podíval jsem se na něj a ztuhl: dva mladí kluci se samopaly, šílené oči, pokrytí vrstvou prachu. Pěticípé hvězdy na čepicích…
Moje srdce kleslo někam do žaludku, ústa mi vyschla a já, stěží pohybujíc svým ztuhlým jazykem, jsem zavolal na Želiváky stojící kolem: „Rusové!“
Dav byl ohromený stejně jako já. To byly první okamžiky svobody. Češi obstoupili motocykl, prohlíželi si vojáky Rudé armády a plácali je po ramenou. Někteří z „hrdinů“ spěchali, aby zmlátili vzdávající se Němce, kteří stáli se zvednutýma rukama. Když uviděl tuto odpornou scénku rudoarmějec s kulometem, otočil se, roztáhl nohy doširoka, zařval na Čechy a namířil na ně: „Co to děláte! Neopovažujte se je zabít, vy parchanti. Vždyť to jsou zajatci! Proč jste je nezabíjeli, když byla válka?“
Ohromený dav „hrdinů“ se rozprchl. „Co se děje? Vždyť to jsou Němci!“ Vysvětlil jsem zmateným vlastencům: Rusové nezabíjí neozbrojené ani zajatce! Zklamaní obyvatelé Želiva se začali pomalu rozcházet. Já jsem se na nejistých nohách plahočil domů, abych své ženě řekl, co se přihodilo.
Olga je, jako vždy, navenek klidná, ale mně „kočky škrábou na duši“ a nikde pro sebe nenacházím místo. Češi vyrabovali zablokované vozy německých uprchlíků. Na levý rukáv jsem si dal pásku s červeným křížem a neklidně jsem se potuloval po Želivě na kole a čekal na zatčení a možná na svůj konec…
V Želivě brzy vytvořili takzvaný Národní výbor. Na základě doporučení plukovníka Františka Dasticha byl předsedou jmenován poněkud prostý a pomstychtivý Inocenc Zapletal, který se živil výrobou betonových odlitků. V noci Želivem projížděla kolona německých tanků a v ostré zatáčce u Topičů havaroval kamion. Obrovské tanky jej převálcovaly. Pod náklaďákem něco křupalo a ozývaly se srdceryvné výkřiky rozdrcených Němců. Nějakého nešťastníka, zoufale naříkajícího, zjevně s rozbitou pánví, vytáhli zpod trosek. Nařídil jsem ho přesunout do nejbližší místnosti na poště, kde jsem mu mohl poskytnout veškerou možnou pomoc, nebo alespoň dát injekci morfinu. Ale přiběhl listonoš, starý Prokůpek, nyní již zesnulý, začal na mě křičet a vyhazovat Němce z místnosti…
Nenávist místních vůči Němcům byla taková, že nedovolili ani ošetřit zraněné. Prokůpek měl na klopě bundy obrovskou rudou hvězdu o velikosti dlaně. Odkud ji vzal? Mimochodem, tento Prokůpek, který vstoupil mezi prvními do komunistické strany, poté co byl vyzván, aby vstoupil do JZD a odevzdal tam svá políčka, vrátil legitimaci a z KSČ vystoupil.
Ulice jsou plné lidí. Odpoledne se jednotky Rudé armády vydaly na cestu z Humpolce. Nekonečný proud archaických vozíků tažených dvojicemi huňatých koní. Zapřažení byli pod zde nevídanými ruskými oblouky.
Zamkli jsme dům a já jsem v podkroví nad garáží udělal spaní pro Olgu, naši služebnou Žofku a ženy z rodiny našeho nadlesního. Prořízl jsem střechu a pro každý případ, udělal únikový východ – průlez přímo na Ovčáckou stráň, k řece. Očekávali jsme násilí a všemožné incidenty, což se, mimochodem, později ukázalo jako oprávněné.
Celé odpoledne až do večera jsme s Olgou a Aljoškou, zabaleném do kožešinového pytle, seděli v křoví zahrady u nadlesního Šlechty a z výšky sledovali, jak se sunou vozy s lidmi, které tu nikdy předtím neviděli. Většina vozů byla poseta květinami. Tak osvoboditele vítali místní obyvatelé. Tady projíždí vůz, ve kterém Asijec, zjevně Kalmyk nebo Kazach, sedí na pytlích s kořistí a lhostejně mává větví šeříku. Jeho oči zasněně směřují někam mimo vítající dav. A jeho tvář vyjadřuje únavu a přesycení z příliš hojných ovací.
Jeho výraz: jsem vítěz a jsem unavený, jděte všichni k čertu. Je vidět, že tato prostá duše je opravdu unavená z množství poct, které velkoryse rozdávají lidé vítající armádu.
Jdu ke kaštanu – to je střed Želiva u rozcestí. Objevují se jednotliví jezdci. Rozvalený v sedle, jede asi sedmnáctiletý chlapec a já se ho ptám, která vojska ještě budou následovat. Zlověstně se usmívá a hodí: „To byly jen květinky. Teď přijdou jahůdky…. Počkejte, teď přijedou kozáci!“
„Kozáci?“ Zeptám se překvapeně. „Ano! Uvidíte.“ A tak přijela kavalérie. V kubankách, v beranicích a v brigadýrkách. Vypadali jako první jezdecká divize Buďonného z občanské války. Zastavil jsem jednoho – „Jaká stanica, jaké Vojsko? Donské, Kubáňské?“ Zmatený pohled a odpověď: „Žádná stanica. Orjol, Kursk…“ Podaření kozáci! [Jako „stanica“ se označovala středisková obec na kozáckých územích; pojmem „Vojsko“ bylo míněno jedno z 11 autonomních území obývaných kozáky.]
Pod jednou z obrovských stoletých lip, které rostou naproti klášterní katedrále, jsou umístěny stoly. Vojáci se shlukli kolem. Říká se, že se zde usadil štáb maršála Malinovského. Místní ženy připravovaly důstojníkům jídlo. Prostírají ubrusy. Od nás si vypůjčili příbory a talíře. Obzvláště snaživá je manželka četníka Vosky, štíhlá dívčina, která si ještě nedávno s Němci plynule povídala německy. Má na sobě bílou krajkovou zástěru a čelenku. Někdo jí pomáhá.
Procházíme s manželkou klášterním náměstím a povídáme si s důstojníky. Kdosi, zřejmě politruk, nebo možná úředník Státní bezpečnosti, podezřívavý a ověšený fotoaparáty, se překvapeně ptá: „Kde jste se naučil tak dobře mluvit rusky?“ – „Ano, jsem Rus, válečný zajatec. Zůstal jsem zde po první světové válce, oženil se a teď…“ Lžu bez mrknutí oka a žádám jej, aby nás vyfotil. Přišel další důstojník, který uslyšel náš rozhovor a se smíchem řekl: „Raději od něj dál! Ten když Vás vyfotí, budete si to pamatovat po zbytek života.“
Olga spěšně odchází domů a já vedu kolo, na kterém teď jezdím, ke vchodu do kostela, kde je skupina důstojníků a nějakých žen v uniformě. Žádají mne, abych jim ukázal chrám. Souhlasím. Vcházíme do kostela. Většina vojáků tam kouří, a nenamáhají se smeknout čepice. Zastavím se a žádám je, aby uhasili cigarety a sundali si čepice, s vysvětlením, že takové chování bude negativně působit na věřící Čechy. Všichni tiše souhlasí. Jdeme kolem oltářů, prohlížíme malby, fresky, sochy, korouhve, dekorace. Slyšel jsem, jak jedna z dam Rudé armády se smíchem říká druhé: „Podívej, Máňo, na tyhle hlouposti! Zajímalo by mě, jak mohou kulturní lidé věřit takovým nesmyslům.“
Opustili jsme kostel a zastavili se na místě před vchodem do klauzury, tj. do části kláštera, kam mají ženy zákaz vstupu. Žije zde několik mnichů, opat, převor a provizor kláštera. Stojíme a povídáme si. Všechny moje krajany to zajímá a já se jim snažím představit zdejší život. Ale pak se ze dveří klauzury vynoří nějací dva důstojníci a rychlým krokem jdou ke stolu pod lipou. My jim nevěnujeme pozornost a pokračujeme v rozhovorech.
Najednou se dveře klauzury otevřou a vyběhne z nich, bledý jako přízrak, rozrušený starý opat Vavroušek se zkřiveným obličejem a šílenýma očima. Za ním následuje jeho osobní služebník Emil Melichar. Když mě opat spatřil, natáhl ruce, spěchal ke mně a křičel: „Pane doktore, co to je? Zachraňte nás proboha! Právě nás okradli. Zahnali nás do jedné místnosti konventu a odnesli si hodinky, kříže, prsteny a peníze!“ – „Víte, kdo to byl?“ Ptám se. „Ano, nějací dva důstojníci, kteří právě vyšli těmito dveřmi.“ Skupina nechápe, o co jde, a ptá se mě, co starého muže tak rozrušilo, kdo to je a co chce. Vysvětluji jim to. Důstojníci pokrčí rameny a v rozpacích prohlásí: „Vyloučeno! To jsou důstojníci našeho štábu.“
V tuto chvíli se od lípy, kde se nachází štáb, ozve výkřik: „Proč se tam shlukujete?! Okamžitě se rozejděte!“ Zdá se, že to křičí nějaká vysoká hodnost. Všichni se okamžitě rozešli a já zapomněl na kolo opřené o zeď kostela. Zmizel jsem a cítil jsem, že je zle. Den nebo více nejdu domů, obávám se, že pro mne přijdou a odvedou mne k výslechu. Noci trávím v Želivě, kdekoli to jde. Dva nebo tři dny po této události procházím klášterním náměstím a vidím velký dav lidí. Štáb rudých již odjel. Lidé jdou na pohřeb devíti rolníků, kteří byli během ústupu zastřeleni Němci. Dav spěchá do kostela. Zastavím se u schodů, které jsou střeženy dvěma kamennými sochami Cyrila a Metoděje, a vidím, jak z klauzury přímo ke mně jde rychlými stařeckými kroky opat Vavroušek. Zdravím a zeptám se, jak tehdy skončil případ loupeže. „Nijak“, říká opat, „pak se něco vrátilo, kromě samozřejmě peněz. Vzali více než sto tisíc… Ale právě teď znovu přišli nějací vojáci a vzali všechno, co nám zůstalo.“
Opat se s pokrčením ramen plahočí do kostela a já, jako Ahasver, znovu odcházím. Spěchám, rozhlížím se a očekávám zatčení každý okamžikem.
Jednoho dne, 15.–16. května, procházím Želivem a vidím před hasičskou zbrojnicí, na křižovatce u odbočky do Sedlice, velké auto, pravděpodobně zkonfiskované v klášteře. Řidičem je Jindra Rokoský, který pracuje jako řidič kamionu na statku. Kolem je spousta lidí. Ptám se, co se tady děje. Vysvětlují, že vzhledem ke skutečnosti, že autobusy mezi Humpolcem a Želivem nejezdí kvůli nedostatku paliva, a protože je nebezpečné se pohybovat po státní silnici, vozí klášterní auto cestující do Humpolce přes Sedlici a Kletečnou. Tato vedlejší silnice není tak nebezpečná. Auto je zaplněné obyvateli Želiva – má osm sedadel. Najednou někdo z hasičské zbrojnice vytáhl ruského asi osmnáctiletého chlapce v šedé německé uniformě. Je bez čepice. Jeho modré oči těkají hrůzou. Nějaký snaživý blb z davu křičí „tohle je vlasovec!“
Na výkřik z lihovaru, kde stojí malé sovětské tančíky, přiklusali dva rudoarmějci – jeden s revolverem, druhý se samopalem. Oči mají vypoulené, obličeje zkřivené. Doběhli k vyděšenému chlapci, chytili ho za ramena, nadávali a táhli ho po cestě nahoru na popravu. Křičím na ně: „Chlapi, nezabijte ho tady! Kdo ho pohřbí? Pošleme ho veliteli do Humpolce, tam to vyřeší!“ Někdo z davu mne podporuje a chlapec je přiveden k autu. Ale tam není žádné volné místo. Takže požádám Miladu Hnátovou, dívku z klášterního panství, která jede nakupovat do Humpolce, aby vystoupila z auta a uvolnila místo. Vylezla s velkou nechutí. Posadili jsme chlapce na prostřední sedadlo mezi dva cestující, a když jsem viděl napjatou atmosféru, žádám řidiče: „Jindro! Pospěšte si, jinak bude chlapec zabit!“ Milada Hnátová zapištěla a lezla zpět do auta pro zapomenutou tašku. Naléhám na řidiče, aby jel.
Mezitím voják Rudé armády přistoupí k otevřenému oknu na druhé straně vozu, ohání se revolverem a sprostě nadává takzvanému „vlasovci“; strká do něj hlavní revolveru. Chlapec se odtahuje a třese se mu hlava. Křičím na řidiče: „Jeď! Jeď! Zabije ho!“ Dívka popadla dveře auta a pokouší se nastoupit do auta. Rudoarmějec zuří, rozpřáhne se a hlavní revolveru udeří vlasovce do pravého spánku. Hlaveň proniká několik centimetrů do hlavy – lebka je proražená, krev stříká na sousedy a najednou je slyšet výstřel. Chlapec s proraženou hlavou se sesune jako pytel na sedadlo, a přímo na mne začíná padat Rudolf Červenka, místní dělník, stojící vedle mně. Zachytím jej a s něčí pomocí položím na zem. Z nohavice mu teče krev. Kulka prošla mezi mnou a jím, prošla jeho šourkem a zabořila se do země.
Nastal rozruch, výkřiky. Rudoarmějec k nám přiběhl, a když na mně viděl pásku s červeným křížem, zařval: „Koukej vyléčit soudruha Čecha, nebo jinak…“ dodal výhružně. Uvolňujeme místo v autě pro Červinku. Bude převezen do nemocnice v Humpolci. Zabitý chlapec je hozen u silnice pod telefonní sloup a auto odjíždí. Dav se rozchází a zděšeně zírá na mrtvolu, kolem níž zuří dva naši rudoarmějci. Jeden z nich, jak jsem se dozvěděl později, asi pětadvacetiletý kluk Vaska Kobelev, nejprve na mrtvého muže zblízka vystřelil dávku ze samopalu, potom se na něj vrhl a začal ho trhat, nadával, prohledával kapsy, a nakonec podpatky rozbil obličej zavražděného napadrť. S hrůzou jsem sledoval, jak si strkal do kapes hřeben a drobnosti zavražděného. Potom oba „hrdinové“ někde zmizeli.
Zvědavci se rozešli a s obavami se ohlíželi. Sklíčený vším, co jsem viděl, vlekl jsem se domů, vešel jsem do čekárny své ambulance a s úžasem jsem viděl, že na lavičce sedí Vaska Kobelev a jeho přítel. Naskočila mi husí kůže. Co tady chtějí? „Co chcete, hoši? Jste nemocní, nebo co?“ ptám se, ostražitě. Vaska si strká špinavý prst do úst a zamumlá: „Zatracený zub, job tvoju mať… bolí … nevydržím to! Rychle ho vytáhni! Ale opatrně, hele – aby to nebolelo… Jsem nervózní a citlivý člověk! “ – „Ty jsi citlivý?“ Říkám. „Viděl jsem, jak jsi zmasakroval toho chlapce, citlivý…“ „Ano, to je přece vlasovec… kurva! S nimi se jinak nedá.“
Posadil jsem „hrdinu“ do zubařského křesla, píchl jsem mu injekci s anestetikem a po patnácti minutách opatrně a bezbolestně extrahuji stoličku. Otočím se zády k Vaskovi, položím kleště se zubem na stůl, a když vidím, že Vaska sedí s otevřenými ústy, říkám: „Zavři to! Hotovo – tady je, tvůj krasavec,“ a ukazuji mu zub. Vaska se na mě dívá zmateně a nevěřícně, pak zvedne ruku a sáhne prstem do úst, aby zkontroloval, co se stalo se zubem. Krvavé sliny mu stékají po bradě. Jeho tvář se náhle změnila, vyskočil z křesla, vrhl se mi na krk, líbal a křičel: „Ale jak je to možné? A nebolí to a zub vytrhl… jsi kouzelník? Ale jak je to možné? Podívej – my tě už nepustíme! Pojedeš s námi! Dáme ti auto a na obleky.“ Otřel jsem ho a vypakoval z ordinace. Není mi dobře… Je mi úzko… Pořád myslím na zatčení.
Teď, když vzpomínám s těžkým srdcem na minulost, probírám epizody roku 1945, což bylo pro mne a moji rodinu neobvykle obtížné období. Tehdy se zhroutily všechny naděje a zůstala jen hořkost a ponižující živočišný strach z bezuzdného davu, demoralizovaného hroznou válkou, který se na nás sesypal. Jak děsivé to bylo! Stav mysli lze srovnávat pouze s postavením bezmocné myši, nad kterou napřáhl tlapu obrovský kocour.
Jednou se vracím domů přes klášter. Nádvoří je plné vozů jakéhosi konvoje. Od jednoho se odlepil malý nevzhledný vojáček, zastavil mne a říká: „Poslouchejte, pane, máte hodinky? Nemůžu žádné sehnat. My jsme v týlu, a když někam dorazíme, už je všechno vyrabované. Asi se budu muset z války vrátit bez hodinek… Dejte, proboha, pokud nějaké máte. Já vám za to dám celý vůz konzerv… dejte prosím!“ Ale já teď nemám pomyšlení ani na hodinky, ani na konzervy. Říkám: „Nemám žádné hodinky navíc.“ Vojáček smutně pokrčil rameny a najednou mi jako dárek dal několik krabic konzerv. Je vidět, že ho tato válka už otravuje a vůz i konzervy by tato prostá duše vyměnila za mizerné hodinky.
Přišel jsem domů, otevřel jednu z plechovek – vepřové sádlo, slanina a jaká! Tehdy to byl velmi vzácný produkt. Zamýšlím se – to znamená, že za mizerné hodinky bych mohl mít celý vůz skvělého sádla. Skutečně je všechno na světě relativní a má pouze dočasnou hodnotu. (pokračování příště)
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
