Šedá zóna z "prognosťáku": V. Dlouhý a V. Klaus na sněmu OF v Praze (1991) FOTO: ČTK (Michal Doležal)
FOTO: ČTK (Michal Doležal)
Pojem „šedá zóna“ představuje doširoka rozevřenou paletu významů, takže už to ani není žádný pojem. Jsme svědky jeho zneužívání a zároveň jistých neblahých významových posunů.
Spojením „šedá zóna“ se v našich souvislostech běžně myslí lidé, kteří nebyli ani kolaboranti s komunistickým režimem, ani disidenti, kteří se vůči němu vymezili. Ani bílí, ani černí (nebo spíš rudí), ani ryba, ani rak. Rozbředlost a vágnost tohoto termínu je nasnadě, pod jeho křídla se vejde vskutku hodně, a proto je také příznačně matoucí; jako by jeho invalidita spočívala již v symbolu šedé barvy, která poukazuje na bezbarvost, mlhavost, beztvarost: Ten termín předestírá jakési neutrální zařazení lidí ve společnosti, jež vylučuje kolaboraci s režimem, anebo ji připouští jen ve velmi nepatrné a neškodné formě. Ve výsledku ten „pojem“ skýtá laskavé příšeří, do nějž se nejeden přisluhovač minulého režimu rád uchýlí.
„Byl jsem vlastně taková šedá zóna, říká Vladimír Dlouhý. K hodnocení své role za komunistického režimu se tehdejší předseda komunistické buňky v Prognostickém ústavu dostává dříve, než se na ni stihneme zeptat. Jako člověk, který ‚nemá rád nálepky‘, ví, že nejjistější je, když si co nejlichotivější nálepku předem přidělí sám,“ píší novináři Honzejk a Klimeš na úvod rozhovoru v Hospodářských novinách v roce 2014: „‚Šedá zóna‘ ale v jeho případě působí trochu komicky. Prognostici mohli cestovat, těšili se relativní myšlenkové svobodě, výhodám, o kterých se 15 milionům obyvatel Československé socialistické republiky ani nezdálo.“
O uvedení „pojmu“ šedá zóna do české veřejné debaty se nade vši pochybnost zasloužila Jiřina Šiklová svým článkem, který dokončila vpředvečer převratu v roce 1989 a který vykazuje místy až prorocké rysy. Ten článek se přímo jmenuje Šedá zóna. Ba dokonce je jí někdy přičítáno autorství tohoto sousloví, ačkoli ona sama vypovídá, že jej poprvé použili nějací historici k označení těch, kteří působili v oficiálních strukturách a zároveň „hrdinsky“ zůstali ve spojení se svými bývalými kolegy, vyloučenými z akademických pozic. Podle Jiřiny Šiklové jsou lidé ze šedé zóny spíše jen pasivními diváky, vykazují tu a tam drobnou kolaboraci, ale v zásadě vyčkávají a dávají si pozor, aby se nikde příliš nenamočili, jenom váhavě a neradi spolupracují s komunistickým režimem a zároveň někteří dokonce skrytě fandí disidentům.
Svým způsobem v tom článku vystavila „šedé zóně“ bianco šek pro nastávající období a předem její příslušníky celoplošně rehabilitovala. Leckoho ze široce pojaté šedé zóny nejenom omilostnilo, ale bohužel pro další vývoj v našem státě i obdařilo významnými posty Občanské fórum v čele s Václavem Havlem, přesně v duchu toho, co Jiřina Šiklová ve své úvaze postulovala: „Lidé ze ‚šedé zóny‘ totiž jsou a mohou být partnerem nejen disidentů (tedy opozice), ale dle mého názoru i tím, kdo převezme vedení této společnosti.“ A ruku v ruce s tímto tvrzením, aniž by se snažila jednotlivé odstíny šedi rozlišovat, ještě víc je rozmazala a kontury oné pofidérní zóny totálně rozostřila: „Z důvodů čistě politicko-taktických považuji za vhodné umožnit i těm, kteří ve skutečnosti stáli až skoro na hranici kolaborace s establishmentem, dodatečně se k ‚šedé zóně‘ připojit a dodatečně za ni schovat svoji minulost. Raději ať se rozšíří ex post ‚šedá zóna‘, než aby se rozšířily naše vzájemné rekriminace.“
Mohlo by se zdát, že kvazi-pojem „šedá zóna“ je nějaký náš vynález, tak jako je tomu třeba se slovy „robot“ nebo „semtex“. Není tomu tak. V roce 1986 publikoval svou zásadní knihu Potopení a zachránění Primo Levi. Kniha vychází z vlastní zkušenosti vězně v koncentračním táboře a precizně popisuje život, živoření i umírání v něm. Druhá kapitola knihy se jmenuje Šedá zóna. Je docela dobře možné, že svrchu uvedení historici uzmuli ten pojem právě Levimu. Jeho pojetí se ale zásadně liší od toho našeho krotkého a ochočeného, ba v něčem jsou si protichůdná. Šedá zóna (la zona grigia) není něco mezi, popřípadě něco na hranici kolaborace: šedá zóna znamená vždy kolaboraci. V širším kontextu se šedou zónou v Itálii označuje též sorta etablovaných lidí kolaborujících s mafií, v nacistickém koncentráku dle Prima Leviho to byla sféra aktivně spolupracujících vězňů s jeho esesáckým velením. Do šedé zóny patří kápové, velitelé bloků, příslušníci sonderkomand, pracovníci lágrových samospráv, písaři v táborových úřadech, vězni zaměstnaní v trestních celách, leckteří zdravotníci. Zkrátka privilegovaní majitelé funkcí. Do šedého území lze podle Leviho zahrnout také drobné pohůnky jako noční hlídky, vyrovnavače ustlaných postelí, zametače, tlumočníky, pomocníky tlumočníků, všelijaké poskoky. „Byli to obyčejně stejní ubožáci jako my, pracovali stejně dlouho jako všichni ostatní, ale byli za půl litru polévky navíc ochotní vykonávat tyto a další ‚terciární‘ funkce.“ Notabene Primo Levi nás upozorňuje, že zkušenost koncentračního tábora není výlučná a nepřenosná: „Omezme se na tábor, který (i ve své světské variantě) může sloužit jako pokusná laboratoř. Hybridní třída vězňů-majitelů funkcí tvoří jeho páteř a zároveň je i jeho nejznepokojivějším rysem. Je to šedá zóna s nezřetelnými obrysy, která zároveň odděluje i spojuje oba tábory – pány i otroky.“
Jsa poučen Primo Levim uvědomuji si, že není snadno a v mnoha případech je vyloučeno soudit chování lidí, kteří byli zajati v koncentračních táborech. V případě lágrových kolaborantů lze diskutovat o dobrovolnosti jejich paktu s mocí, zatímco v podmínkách, jaké panovaly u nás za vlády komunistů, je dobrovolnost v drtivé většině nabíledni. Každopádně je nutno rozlišovat, oddělovat a posuzovat, jestliže chceme popsat a pochopit historii těchto dob. A to je pohyb právě opačný vzhledem k tomu, jak se u nás rozlézá spojení „šedá zóna“, jak se ho nekriticky používá, jak je víc a víc zamlžován a slouží třeba takovému Dlouhému nebo Václavu Klausovi, aby se pod jeho již víceméně lichotivým zastřešením mohli pohodlně po celá léta rozvalovat. Neboť sotva by se pan Dlouhý přihlásil k šedé zóně v tom smyslu, jak ji chápe Primo Levi – pak by totiž musel „na férovku“ prohlásit: Byl jsem kolaborant. A on jím byl, ale je snazší splynout v šedé, velkoplošně definované a nicneříkající bezbarvé zóně. Stejně tak třeba taková prof. Helena Válková: kdybychom měli možnost se jí zeptat, jistě by dala přednost být vřazena mezi nenápadné šedé myšky šedé zóny než do kohorty zasloužilých kolaborantů. Četní kovaní straníci si lžou do kapsy, že jejich rudá legitimace, schovaná v kapse či vrácená po roce 1989, vybledla nebo dokonce pod tlustou vrstvou prachu zešedla.
Píšu o těchto otázkách kolaborace a její relativizace kvůli současnosti. Mnozí naši současníci podporují tuto vládu a vládní stranu a získávají odměnou za to nejrůznější privilegia, mnozí provozují korupci, někteří zastávají funkce v obludných firmách jako Agrofert, jiní pracují pro Kellnera, intelektuálové fungují ve zhůvěřilých médiích a think tancích, jmenovitě těch Babišových nebo Kellnerových, mnozí naši spoluobčané se podílejí na destrukci demokracie, pátá kolona spoluobčanů v čele s prezidentem napomáhá čínskému a ruskému vlivu v naší zemi…
Dozajista všichni ti lidé vědí, co činí, a konají tak čistě z prospěchu, jako k tomu docházelo za komunistů; někteří si možná uvědomují, že to není v pořádku, a asi by byli rádi, kdyby jejich angažmá bylo vnímáno jako přijatelné konání v rámci toho, co je podle nich nejspíš stejně neutrální jako ta stará dobrá šedá zóna předlistopadová. Vězte tedy, že tady nemůže být prvotně řeči o nějakých tmavších či světlejších odstínech šedi, tady jde o kolaboraci, a pokud bychom měli hovořit o „šedé zóně“, pak jedině ve svrchu naznačeném smyslu jako o oblasti spolupráce s mafiemi.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77
