Čtvrteční tisková konference tria Babiš–Hamáček–Kulhánek ke kauze Vrbětice působila poněkud silácky, byť nejistota vládních představitelů byla evidentní a snad i proto se vzájemně tolik chválili. Z úst novopečeného ministra zahraničních věcí Jakuba Kulhánka zazněla též neustále opakovaná floskule, že jsme suverénní a sebevědomá země. Stejně jako podivná poznámka, která měla ospravedlnit náš „tvrdý“ postoj vůči Ruské federaci kvůli její zpravodajsko-teroristické akci na území České republiky: „Není to namířeno proti Rusům nebo ruskému národu.“
Poněvadž Putinův kremelský gang neustále blouzní o údajné rusofobii v západních zemích, přestože dnešní Rusko je přece tak mírumilovné a stále se jen brání, zaznívá z úst řady západních státníků, především těch evropských, jakési humanistické ujištění, že samozřejmě rozlišujeme ruský autoritářský režim a tzv. „obyčejné Rusy“, protože ti za agresivitu Ruské federace nemohou.
Omlouvám se, ale považuji to za jalový kulturně-politický kýč, a tudíž i velmi nebezpečnou výmluvu. Princip kolektivní viny je samozřejmě odsouzeníhodná hloupost, jenže občas se objevuje i v podivně pervertované podobě jako princip „kolektivní neviny“. Nelze jen tak mávnout rukou nad tím, že mnohé diktátorské a totalitní režimy vznikají a fungují s podporou velké části veřejnosti, ať už jsou její motivace jakékoliv.
Rusové již po staletí žijí v režimech, které souběžně vykazovaly autokratické i genocidní rysy. Nejprve to byla takřka třísetletá nadvláda mongolské Zlaté hordy, jejímž dědicem se stal expanzivní moskevský stát, praktikující agresivní tzv. sbírání ruských zemí, který se nakonec proměnil v Ruské impérium, jak zněl i oficiální název státu v letech 1721–1917. Už od 15. století si ruští carové a následně i ruští imperátoři nárokovali titul „samoděržec“, což byl vlastně překlad řeckého slova „autokrator“ z titulatury byzantských císařů, za jejichž pokračovatele se kremelští vládci považovali.
Brutální ruské samoděržaví, poněkud „kultivované“ reformami z 19. a počátku 20. století, se zhroutilo během první světové války. Pokus o specifickou formu parlamentní demokracie, započatý tzv. prozatímní vládou v roce 1917, trval jen několik měsíců a byl záhy bolševickou revolucí a občanskou válkou utopen v krvi. V letech 1922–1991 pak existoval Sovětský svaz, jenž se po jistých peripetiích vrátil k tradičnímu ruskému imperialismu, halícímu se tehdy do sovětského převlečníku a marx-leninského blábolu. Gruzínec Stalin a Ukrajinec Brežněv byli autentičtí Velkorusové, pro něž imperiální expanze vždy znamenala více než mrtvá litera komunistického náboženství.
Ruská federace, vzniklá roku 1991 na troskách sovětsko-ruského impéria, ať už její politická a intelektuální elita nebo velká část obyvatelstva masírovaná státními médii, aktuálně konzumuje toxický ideový amalgám, jehož ingredience tvoří fragmenty tradice ruského pravoslaví, carsko-imperátorského samoděržaví, bolševismu a sovětsko-ruského imperialismu, stejně jako postsovětské kleptokracie…
Dnešní Rusko je agresivní revizionistická mocnost, která ústy Putina a Lavrova vyhlíží vznik postzápadního světa a obnovu ruské velikosti… Evropa, zejména bývalé sovětsko-ruské gubernie a satelity ve východní a střední Evropě, by se dle Putinových představ měly vrátit do široké ruské náruče, aby tak byla odčiněna „největší geopolitická katastrofa 20. století“, totiž rozpad Sovětského svazu. S tím ostatně úzce souvisí i ruské vojenské ingerence a agrese vůči Ukrajině, Gruzii, Moldavsku… I proto je třeba připomínat, že Rusko se soustavně chová jako státní terorista, neboť vědomě chce u svých sousedů a ve světě budit děs a hrůzu (latinsky: terror)!
Jistě se můžeme dívat na Rusy s lítostí jako na ubohý zotročený národ, který je i v těchto časech deptán Putinem, tímto aktuálním kremelským autokratem. A stejně tak samozřejmě platí, že první obětí ruských autoritářských režimů vždy byli a jsou svobodomyslní Rusové a Rusky! Můžeme se dojímat nad velkou ruskou kulturou, včetně té současné, a oddělovat ji od gangsterů obývajících Kreml. Zároveň bychom však neměli zapomínat na to, že řadu velkých děl ruské literatury, výtvarného či hudebního umění vytvořili právě Rusové vyštvaní do emigrace nebo hynoucí v čekistických mučírnách a v obludném „souostroví Gulag“.
Ovšem zároveň přiznejme Rusům jakožto politickému národu, že nejsou jen v zajetí jakéhosi zločinného spiknutí, ale za svou mizérii nesou i velkou část odpovědnosti. Řečeno s Karlem Jaspersem, reflektujícím někdejší německou vinu za zločiny nacionálního socialismu, také pro dnešní Rusy, včetně oněch příslovečných „obyčejných lidí“, platí výzva k přemítání nad onou čtverou jaspersovskou vinou. Na prvním místě a zcela objektivně nad vinou kriminální, neboť současná kágébácko-oligarchická „elita“ v čele s V. V. Putinem vznikla kolosálním rozkradením postsovětského ruského státu. A poněvadž Rusové nejsou malé děti, nesou mnozí ruští občané i vinu politickou, protože svou podporou nynějšího režimu, který se evidentně dopouští pošlapávání občanských práv i mezinárodního právního řádu, mají za tento stav tíživou spoluodpovědnost.
A není třeba taktně pomíjet ani jaspersovský postulát viny morální a metafyzické, který se v nějaké míře dotýká každého z nás. Také Rusové by si mohli a měli, jakožto sebevědomý a kulturní národ, jenž se nyní nachází v hluboké krizi, každý sám za sebe klást otázku, jakou míru morální viny nesou za své konkrétní každodenní činy, případně za své nekonání. A poněvadž se řada občanů Ruské federace ráda zaklíná svým pravoslavným křesťanstvím, jistě lze vážně takto rozjímat i o vině metafyzické, tj. před Bohem.
Opravdu tu nejde o „hraběcí rady“ Rusům. Naopak, je to vážně míněná výzva k sebereflexi. A to přesto, že dnešní Rusko nás ve své oficiální doktríně považuje za nepřítele a jako nepřítel (takové dupající vzteklé děcko) se k nám a celému Západu též chová. Avšak pokud Rusové (tj. Rossijaně čili občané Ruské federace) chtějí, abychom je my Češi, národ západní tradice a s hořkou zkušeností na Východ „uneseného“ Západu, brali vážně, pak ani ve vztahu k Rusku nelze hrát onu infantilní hru na zlého ruského vládce, hodný ruský lid, který je věčnou obětí, a velkou ruskou kulturu, která vždy jen a pouze sloužila humanitě. Byla by to faleš a lež a z těch nikdy nic dobrého nevzejde.
Bude to dlouhá cesta, poněvadž Ruská federace je pohrobkem zaniklého koloniálního impéria, carsko-imperátorského a sovětského, které ovládalo většinu severní Asie a východní Evropy, a přitom s reflexí této své koloniální minulosti ještě ani nezačala. Nemluvě o takřka nepřítomném ruském volání po tzv. dekomunizaci…
Pokud tedy nechceme, aby výše zmíněné ubreptané prohlášení ministra Jakuba Kulhánka („Není to namířeno proti Rusům nebo ruskému národu.“) nebylo jen českým kulturně-politickým kýčem a hrou na „humanitu“, pak bychom konečně měli, my občané České republiky a naše státně-politická reprezentace, s plnou odpovědností a sebevědomím podporovat touhu a úsilí mnoha Rusů a dalších postsovětských národů po svobodě, občanské emancipaci, právním státě a demokracii. Nikoliv brát ohledy na jejich postimperiální a postkoloniální mindráky, projevující se mimo jiné bombastickou militarizací ruské společnosti. Blahosklonné přehlížení a omlouvání zřetelných patologických jevů v současném Rusku by totiž mohlo vyústit v nesmírnou tragédii pro Evropu a celý svět i pro samotné Rusko.
Naše zkušenost někdejšího satelitu sovětsko-ruského impéria, který se v letech 1989–1991 jen díky šťastné geopolitické konstelaci vymknul z kremelského sevření, nás k tomu zavazuje. Kauza Vrbětice je k tomu vlastně klíčovým impulsem, který bude možné rozvinout po podzimních parlamentních volbách s novou koaliční vládou a záhy i novým prezidentem, který by již nebyl ústavním ničitelem, ale úctyhodným hlasem České republiky mezi národy Západu a svobodného světa.
