Andrej Zubov FOTO: ČTK / Václav Šálek
FOTO: ČTK / Václav Šálek
Když je dnes za mřížemi mnoho ruských občanů, kteří před tím byli zmláceni obušky „Ruské gardy“, když jsou za vydávání studentského časopisu lidé vězněni a lídra politických protestů se snaží zavraždit a pak jej drží v koncentračním táboře, vzpomínám si na zcela jiné časy, které byly ve srovnání se současnými více „stravitelné“.
Ale právě v oněch časech byly položeny základy toho, co je teď krutým autoritářským státem, který se stal vyvrhelem a prodává se Číně. Zemí, ze které prchá každý, kdo může – bohatí i chudí. Zemí, která jako senilní stařec mává zvonečkem, mává před celým světem jadernými bombami, což demonstruje neschopnost tvořit, ale jen ničit to, co vytvořily jiné generace a jiné národy.
Vzpomínám si na květen 2011. Jedno uzavřené fórum v Moskevské oblasti na velmi vysoké úrovni, kde mimo jiné vystupoval i Sergej Lavrov. V kuloárech účastníci, lidé v té době v Rusku velmi známí, možná už zahřátí „whiskáčem“ podle sovětského zvyku vysoce postavených, diskutovali, jak žít dál. Mnozí doufali, že Medveděv bude prezidentem i v dalším volebním období, považovali ho za „osvíceného, moderního“, jiní však racionálně oponovali, že je to slaboch a je plně ovládaný Putinem. A my přece potřebujeme toho, kdo udělá Rusko opět velkým.
Tito lidé mají již vše – bohatství, nemovitosti a kapitál v zahraničí, solidní balíky akcií ziskových západních společností. Třpytili se bohatstvím, tito lidé, kteří před dvaceti lety byli mladými stranickými a kágébáckými zaměstnanci. Ale chtěli víc! Nechtěli jen banální rozsáhlou expanzi bohatství – další miliardy, nová bankovní aktiva. To vše už jejich ego nepotřebuje. Přáli si moc, vliv a úctu ve světě. Vadilo jim, že jejich Rusko přestalo být supervelmocí a zájem o něj ve světě téměř vyhasl. Rusko se stalo předvídatelnou, dobře se rozvíjející zemí, která se postupně integruje do západního světa. Jenom to. A oni chtěli víc, mnohem víc.
A tady, o přestávce mezi vystoupeními, u kávy s čokoládovými lanýži a při popíjení koňaku nebo whisky Glenfiddich, tito lidé diskutovali o tom, že je nutné tvrději kontrolovat postsovětský prostor, podřídit vlivu Ruska „pobaltské limitrofy“, vytvořit vojenské základny ve Středozemním moři a Indickém oceánu. Chtěli, jak kdysi řekl Majakovskij, aby jejich pasy brali zahraniční úředníci „s úctou“, aby se jim nevyhýbali lidé v dobrých domech v Londýně a New Yorku, ale naopak, aby byli středem pozornosti anglosaského světa, objektem nadšené pozornosti slavných evropských krasavic. Koneckonců, vždyť již nahradili červená saka nejlepšími obleky od Giorgia Armaniho. Nyní, pro získání úcty západní veřejnosti, kterou pohrdali a zbožňovali zároveň, potřebovali už jen pověst velké supervelmoci.
„Ne, Medveděv na to nemá“, řekl jeden z nich, který už na začátku perestrojky obdržel výložky generála SVR (Služba vnější rozvědky), „ale Putin, jak vidíme po jeho mnichovském projevu, je na to připraven. Musíme znovu zvolit Putina. Ukáže těm degradujícím evropským slimákům, co je Rusko. Máme dost našich lidí po celém světě, a tak budeme moci tento svět řídit.“
Za tím nebyl jen Putinův projev v Mnichově, ale také válka v Gruzii, kterou na Západě opravdu „spolkli“. Měla se jim z čeho točit hlava.
A tak v roce 2012 je Putin znovu prezidentem. A jsem si jistý, že tito milovníci dobré whisky mu dávali všemožně najevo: „Je na čase!“ A on sám nebyl proti. Vyhlídka na předehnání velkých vždy zamotá hlavy ambiciózním a nevzdělaným. Oni uvažují jako teenageři a myslí si, že každý odmítá krást a anektovat území pouze z plachosti a hlouposti, a nikoli kvůli dodržování zásad a chápání reality.
A pak následoval ukrajinský Majdan 2013–2014, který vyděsil a urazil čekisticko-bolševickou elitu Ruska. Ještě nám začnou zabavovat majetek! (Na Ukrajině, jak je známo, se majetku oligarchů nikdo nedotkl, ale tehdy, v zimě 2013/14, se to zdálo být pravděpodobné – co si ještě vymyslí ti západní Ukrajinci naštvaní na Janukovyče?)
A Putin přešel od slov k činům. Ano, je jako skutečný císař, prohlíží si prezidentskou radu, která opatrně protestuje, že je nutné jednat na Ukrajině jemněji a pečlivěji. Nyní pronesl dobře známý výrok – „Moje práce je rozhodovat, vaše práce – minimalizovat rizika.“ A všichni se sklonili. Nikdo neodstoupil. Putinova síla spočívala v tom, že uskutečnil tajné sny elity. Měli strach, duše usedala, ale když se rozhodl ON, bylo nutné poslouchat a perfektně konat. A pak – Sýrie, Venezuela, Libye… zdá se, že se daří.
A jak to vždy bývá při velkém pokušení, nechtěli si všímat, že všechno nejde tak hladce, že se svět odvrací od Ruska, že sankce jsou stále citelnější, že se hroutí ekonomika, „obyvatelstvo“ chudne a kvalitní západní zboží je nahrazováno čínským šmejdem… To nic, to zvládne, vzal si rizika na sebe… ale zato – Krym, základny v Sýrii, a zlato z Caracasu se přestěhovalo do Moskvy. Zvedneme se z kolen. Brzy to všichni pochopí.
Ale nepochopili to ve světě ani v Rusku. Ale nyní, pánové bývalí kolegové, proberte se, polijte si hlavu studenou vodou a začněte myslet. O tomhle jste snili na jaře roku 2011? Nejen že jste se nestali středem společenského života Západu, byli jste vyhozeni s ostudou, jako lokaj, který se ožral u panského stolu. Vaše nemovitosti tam jsou stále méně jisté a brzy o ně přijdete. Už je nebudete moci používat, pokud se nebudete před tím Západem ponižovat, a nebudete si, po odchodu do penze, hrát na bojovníky s Putinovým režimem. A váš majetek v Rusku je pro všechny zjevně nelegální, všechny ty jachty a paláce, továrny a doly vás za pár let opustí.
Lidé Ruska již nejsou ti naivkové, kterým Jegor Gajdar vyprávěl v roce 1992 pohádky o nevyhnutelné krutosti raného kapitalismu a o tom, že při každém podnikání je první milion ukradený. Ukradené a přeukradené, všechny ty paláce v Gelendžiku, na Valdaji, Valaamu, vám ani vašim dětem nenechají. Pokud jste dali lidem možnost, aby cítili perspektivu stabilního dobrého života, možná by vám hodně odpustili. Ale vy jste měli zálusk na mezinárodní avantýry, vaše ješitnost vás zoufale svědila, a zničili jste všechno – jak zemi, tak sebe.
Nyní, drazí bývalí kolegové, jste ve slepé uličce. Samozřejmě můžete v této slepé uličce útočit na lidi a kousat – jako chycené krysy. Ale to rychle končí. Je lepší klidně všechno promyslet a najít ze slepé uličky cestu ven. A cesta je jen jedna – vrátit obsazená území na Ukrajině a v Gruzii, opustit Sýrii a Libyi, přestat harašit zbraněmi, umožnit mezinárodní kontroly bakteriologického a vojenského chemického průmyslu, předat mezinárodnímu tribunálu všem známé zločince a vrahy a svým občanům začít vracet majetek, který jim byl ukraden bolševiky za vaší revoluce.
Pokud sami zahájíte tento proces, máte větší šanci, že si zachováte svůj život a něco z majetku předáte svým dětem. Pokud jej nezahájíte, čeká vás velmi špatné stáří a vaše děti nešťastný život.
Tehdy, na jaře roku 2011, jste slovy vašeho idolu dostali „závratě z úspěchu“ a z vašeho nedostatku zkušeností potřebných pro život v civilizovaném světě. Nyní, po deseti letech, je čas přiznat chybu.
Vím, že ji nepřiznáte, a také Putin už je do značné míry obklopen jinými lidmi, kteří mnohem více připomínají spolupracovníky Abakumovova a Ježova [= přední sovětští čekisté stalinské éry]. I vy sami, kteří jste ještě neutekli, jste se stali jinými. Po hrané panské rozmařilosti nezůstala ani stopa. Teď jste lidé – „Co ráčíte?“ – bezvýznamní a šediví, tak, jak jste začínali před čtyřiceti lety. Ale mojí povinností je vás varovat. Vlezli jste do pasti na krysy, pánové.
Prof. Andrej Zubov je ruský historik, religionista a politolog, mimo jiné hlavní autor přelomových Dějin Ruska 20. století. Jako kritik putinovského režimu a ruské anexe Krymu byl propuštěn ze Státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) v Moskvě, angažuje se v opozičním hnutí.
Text je publikován s laskavým souhlasem autora v překladu Alexeje Kelina.
