Hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil. FOTO: Vít Hradil / se svolením
FOTO: Vít Hradil / se svolením
Deficity státního rozpočtu jsou neudržitelné. Pokud máme na příští rok plánovaný deficit 300 miliard korun, tak dvě třetiny z něj jsou strukturální deficit, který se netýká energetické krize, pandemické krize, netýká se ničeho z toho. Je to obraz toho, že budeme utrácet nad svoje možnosti, říká hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje také to, jak dobré řešení aktuální situace je takzvaná windfall tax a které daně by se měly zvýšit.
Vláda rozhodla, že od ledna uvalí na banky, velké energetické firmy a rafinerie takzvanou windfall tax, tedy daň z mimořádného zisku, a to ve výši 60 procent. Je to podle vás dobré řešení současné ekonomické situace?
My jako ekonomové u každé daně posuzujeme hlavně to, do jaké míry pokřivuje trh nebo do jaké míry mění chování tržních aktérů. S trochou zjednodušení se dá říct, že kdykoliv jakákoliv daň, což většinou daně dělají, mění jakýmkoliv způsobem rozhodování tržních aktérů, což typicky znamená, že to, co je zdaňováno, od toho se odklání, to, co zdaňováno není, k tomu se přiklání, tak v podstatě vždy mění jejich chování k horšímu. Daně mívají tyto nežádoucí efekty. To, jestli jsou spravedlivé, ekonomové vůbec neposuzují.
Když se na to podívám z tohoto úhlu pohledu, tak windfall tax je velice elegantní způsob zdanění, protože z definice zdaňuje druh zisků, se kterým tržní aktér nemohl nikdy počítat. Proto se mu ostatně říká neočekávatelný zisk. Pokud zdaňujete něco, s čím ten subjekt nemohl počítat, tak podle toho nemohl uzpůsobovat své chování. To znamená, že vy to jeho chování touto daní neměníte. To je ekonomická teorie. Z jejího pohledu je to jeden z nejelegantnějších způsobů zdanění.
Když to řeknu trochu s nadsázkou, kdyby to šlo, tak windfall daně jsou ty nejlepší daně a bylo by nejlepší používat jenom je, protože by nezpůsobovaly žádné distorze.
Potom samozřejmě závisí na implementaci v praxi. Tady se trochu obávám, že to dopadlo tak jako vždy. Dalo se to udělat poměrně jednoduše a elegantně. Vypadá to, že se to udělá jinak. Už teď je zřejmé, že jen z informačního šumu vyplývají náklady, které to s sebou nemuselo vůbec přinést.
Takže souhlasíte se slovy ekonoma Štěpána Křečka, že daň je příliš vysoká a že se jedná o paskvil, který se během legislativního procesu může stát ještě větším paskvilem?
Asi bych podepsal, že myšlenka je bohulibá, ale implementace vypadá zatím nešťastně. Pokud správně rozumím legislativnímu procesu, tak se parametry dají ještě upravit. Ještě to není ztraceno.
Výroky kolegy Křečka jsem zaznamenal, a pokud jsem je správně pochopil, tak kritizoval tu samotnou 60% sazbu. Ta vypadá, že je poměrně vysoká. Je pravda, že se asi dalo namixovat zacílení daně a její sazbu o něco lépe v tom smyslu, že byste pravděpodobně dosáhl podobného výnosu i jiným a šťastnějším způsobem.
Do očí bijící je třeba to, proč je to cíleno jen na šest největších bank. Kritérium je tam podle úrokových výnosů. Není mi úplně zřejmé, proč z toho byly vypuštěny všechny ostatní subjekty. Nezaznamenal jsem rozumné vysvětlení. Pokud byste zahrnul je, tak se výnos zvyšuje. Zároveň tam není zahrnut rok 2022, přitom to nečekané obohacení se nejvíce odehrálo v roce 2022, a přesto je z toho vyňatý. Nejsem právník, ale byly tam argumenty o retroaktivitě, která obecně bývá právně problematická, ale co já jsem pochopil z komentářů právníků, tak by tam ten rok zahrnout pravděpodobně šel. Nevím, proč tyto dvě výjimky, a naproti tomu velká sazba, jestli by nebývalo bylo elegantnější mít tu samotnou sazbu, nemít tak výjimky, a tudíž ani neohrozit výnos.
Ekonomové varují, že by si stát mohl na tyto mimořádné daně zvyknout a využívat je i v době, kdy nebudou nutné. Opravdu něco takového hrozí?
Tohle hrozí vždy. Stát má tendenci zvykat si na všechno, co se mu hodí. Hrozí to. Na druhou stranu, jak jsem zaznamenal tu debatu, tak mi přijde, že opozice byla proti tomuto nápadu docela silná. Co jsem pochopil, tak i například zevnitř koalice, takže že by se z toho stal standard, si neumím představit.
Chápu tu obavu a sdílím ten názor, že stát je jeskyňka, které podáte prst a ona si vezme celou ruku, myslím si, že to obecně platí, ale u windfallu si to představit neumím. Kdyby ta situace nebyla mimořádná a šoková, tak by nepřicházel v úvahu. Vymyslet si ho za pět let v momentě, kdy nebude probíhat něco tak dramatického, jako jsou dozvuky pandemie a válka, si neumím představit. Asi bych tuto obavu nesdílel.
Já bych se toho bál u něčeho, jako je stropování cen energií. Tam se obávám, že jakmile jsme státu jednou povolili, aby diktoval, kolik mají lidé na složenkách, tak si myslím, že motivace si tuto pravomoc udržet a ovlivňovat tím veřejné mínění před volbami je podstatně silnější.
Nabízí se nějaký lepší krok? Někteří ekonomové mluví o tom, že se jedná o nejlepší ze špatných řešení.
Tohle bych podepsal. Vzhledem k tomu, že situace je dramatická, šoková, neopakovatelná, není to změna systému, je to jeden jednorázový otřes, tak v podstatě i v normálním účetnictví platí poučky, že si krátkodobé výdaje je nejlepší financovat krátkodobými příjmy a dlouhodobé dlouhodobými. Pokud to vezmeme takhle a budeme předpokládat, že krize je dočasná v horizontu dvou tří let, tak financovat ji něčím, co má trvání tři roky, není v principu špatné řešení. Teoreticky je ta daň velice neškodná a elegantní. To tvrzení, že je to v rámci špatných řešení jedno z těch lepších, bych podepsal.
Druhá věc je to, co už jsme diskutovali, že to nastavení implementace a informační šum, který kolem toho vznikl, i když mám pocit, že první náznaky jsme zaznamenali čtyři měsíce zpátky a mezitím se jednotlivé parametry kupily na sebe, navzájem si protiřečily, je nešťastné. Idea, myslím si, nijak závadná není.
Další věc je, že bychom se do tohoto stavu ani nemuseli dostat, kdybychom nedělali nekoncepční řešení během pandemie, kdy jsme si podsekávali trvale daňové příjmy, zvedali naopak státní výdaje a dostali jsme se do momentu, kdy máme strukturální deficit přes 200 miliard korun. Stát je neufinancovatelný i v běžné situaci. Kdyby to tak nebylo, tak bychom měli rozpočet o třeba 150 miliard korun lepší, než ho reálně máme, ale v takové situaci by přicházelo v úvahu, že by stát o tyto výdaje zvýšil deficit a mohl by to utáhnout standardně. Ve dvou letech by si půjčil na finančním trhu o něco více. Bohužel máme skutečně veřejné finance v rozvratu a potom musíme hledat dočasná řešení na dočasné problémy. To ale není problém windfall tax, to je problém populismu, který tady panoval už v roce 2020.
Ministerstvo financí očekává z této daně mimořádné příjmy až 85 miliard korun. Je reálné, že se tyto předpoklady naplní a stát tyto peníze opravdu získá?
Hospodaření bank a firem do detailu nesleduji, takže musím vycházet z informací z druhé ruky. Panuje poměrně výrazná skepse, že se tolik peněz povede vybrat. Tím, že to není úplně můj obor, tak to nedokážu potvrdit ani vyvrátit, ale umím si představit, že právě to, že je z toho rok 2022 vyňatý a do roku 2023 budou subjekty, kterých se to má týkat, účetnictvím, nebo vlastními hospodářskými rozhodnutími si ten zisk snížily do maxima možného, aby se jich ta windfall tax netýkala. Už jenom z tohoto titulu bych očekával, že si ten výběr lze představit nižší, než jak ho plánuje ministerstvo financí.
Takže existuje nějaká možnost, jak se tomu zdanění mohou společnosti vyhnout?
Jednoznačně. Není žádným tajemstvím, že například u bank poměrně běžně funguje praxe, protože mají typicky zahraniční vlastníky, že si česká dcera objedná u zahraniční matky nějaké služby, ať už konzultační, nebo v oblasti informačních technologií. Tím zaplatí své matce nějaké náklady, které se nebudou počítat do zisků dcery. To neříkám nic tajuplného. Je to známá praxe, která tady funguje už roky.
Určitě se dá očekávat, že banky se raději více rozdělí se svými klienty. Můžou zvýhodnit své spořicí účty, můžou zvýhodnit všechno, co poskytují, a tím se jim sníží jejich zisk a daňová povinnost. To nešířím nějaké konspirační teorie nebo je nechci z něčeho obviňovat. Toto je běžná praxe. Není na ní nic nelegálního a určitě se bude projevovat.
Odhad ministerstva je tedy asi trochu přeceněný. Zachrání tato mimořádná daň státní rozpočet před dalším zadlužováním?
Nezachrání. Pomůže to v tom smyslu, že to pravděpodobně nějaké desítky miliard budou, což nejsou malé peníze. Rozhodně to státnímu rozpočtu pomůže. Nemáme ale problém s nějakým jednorázovým velkým výdajem. To plyne už třeba z toho, že máme relativně nízké celkové zadlužení v poměru k velikosti ekonomiky. Náš problém je skutečný, je velký, ale není v tom smyslu, že by nás mohlo položit jednorázové velké vydání. S tím bychom se dokázali vyrovnat. Náš problém je, že máme drtivý nesoulad mezi strukturálními příjmy a výdaji. To znamená, že za normálního ekonomického vývoje bychom měli velký rozpočtový problém. To se tímhle nijak nemění.
Chápu to tak, že je to od vlády nějaký výraz vynucené solidarity, kdy řekne, že vzhledem k turbulentnímu období máme část ekonomiky, která generuje velké zisky, a část ekonomiky, která naopak trpí. Vláda říká, že nechce dopustit vlivem těchto v podstatě náhodných událostí takto velkou redistribuci z jedné strany ekonomiky do druhé a že chce zarazit tento jednorázový přesun. Dává mu do cesty tuto překážku, což je politické rozhodnutí. Ekonomicky by se to bývalo utáhlo i bez dodatečné daně.
Státní rozpočet na příští rok počítá se schodkem 295 miliard korun, letošní má být 330 miliard. Jak velký problém takové deficity jsou?
Obrovský, ale ne pokud by byly tlačeny jen tím, že se nacházíme v krizové situaci, což se nacházíme. Já si pamatuji, když začala pandemie a začali jsme se bavit o schodcích v úrovních 300, 400 až 500 miliard, tak to vypadalo jako příšerně vysoká čísla. Vzhledem k razanci té krize s tím měl málokterý ekonom problém.
Stát je dobrý aktér v tom smyslu, že když přijde otřes, který by konkrétní subjekty byly velice obtížně schopny ustát, protože málokterá banka je vám ochotná půjčit, když jste nuceni kvůli koronaviru uzavřít provozovnu. Jste malá ryba a banky se na vás podle toho dívají. Stát má v tu chvíli výhodu, že je to obrovská entita, od které se dá očekávat, že tady bude i za 20 let. Stát si v takových situacích může vypůjčit a ručí vahou lidí a desítkami let historie. Potom tímto způsobem přepumpuje peníze z finančního trhu jednotlivým subjektům. To je standardní role státu a je dobře, že ji dělá.
My ale neřešíme tento problém. Pokud máme na příští rok plánovaný deficit 300 miliard korun, tak dvě třetiny z něj jsou strukturální deficit, který se netýká energetické krize, pandemické krize, netýká se ničeho z toho. Je to obraz toho, že budeme utrácet nad svoje možnosti, a tam je obrovský problém. Kdyby nám energetická krize skončila a všechno se vrátilo do normálu, tak to nebude tak, že by nám deficit klesl na nulu, jak by to mělo za ideální konstelace vypadat. Klesne nám k 200 miliardám korun. To je neudržitelné. Můžeme to dělat jen několik let, a dřív než se nadějeme, tak se na nás finanční trh obrátí, jestli jsme dlouhodobě ufinancovatelní. Já s mnohem větší obavou než nějaké jednorázové výdaje sleduji to, že máme systematicky nastavený stomiliardový deficit vzhledem k naší legislativě. S tím se nikdo nechystá nic dělat, co jsem zaregistroval z vyjádření politiků.
Hrozí České republice nějaký řecký scénář, pokud se něco nezmění?
Jednoznačně hrozí. Ne hned, ne za rok, ne za dva, pravděpodobně i kdyby bylo nejhůř, tak pět, možná deset let máme, ale už jsme si zvykli od roku 2020 na to, že si udržujeme stát a požadujeme od něj nějaké služby, ať už je to školství, zdravotnictví, důchody, ke kterým nemáme odpovídající daňové příjmy.
Teď jsme v situaci, kdy si na to společnost navykla. Když se v roce 2020 přišlo s tím, že se poměrně výrazně sníží například daň z příjmu fyzických osob, tak to vypadalo jako nějaká novinka, byly kolem toho velké dohady, a co si já vzpomínám, tak nikdo neměl pocit, že by ta daň byla nějak neúměrně vysoká. Prostě nás napadlo, proč ji nesnížit. V tu chvíli to ještě bylo téma, v momentě, kdy je to v běhu dva roky, tak si na to společnost navykla a narážíte na problém, že lidem jako politik musíte říct, že to tehdy byla chyba, že se to dělat nemělo a že se budou muset daně poměrně výrazně zvýšit nebo snížit výdaje. To, jak sleduji společenské reakce, je najednou absolutně nepřijatelné. Společnost si zvykla na to, že žije o 200 miliard bohatší život, než na kolik reálně vydělává. Najednou jakýkoliv návrh na to, že by se měla hledat rovnováha, že by se měly zvyšovat daně, způsobuje obrovskou nevoli. To je přesně ten problém, když si uděláte strukturální deficit, tak potřebujete strašně velkou politickou odvahu a bude vás to stát hodně politických bodů, abyste tu společnost zase narovnal, aby žila na své poměry.
Kdekoliv vidím nesmělý návrh na to, že by stát měl konsolidovat svoji rozpočtovou situaci, tak se strhne bouře. Jakmile chcete někde ušetřit 200 miliard, tak nevole přijde. Neumím si představit, když ani pravicová vláda, která je v podstatě na začátku svého volebního období, tak ani ona nepřipouští diskuzi o konsolidaci. Kdo to udělá? Udělá to levicová vláda nebo tato vláda na konci volebního období? To bych byl hodně překvapený. Nevím, kdo těch 200 miliard napraví, a pokud nenapraví, tak je to skutečně cesta do Řecka.
Na nutnost zvýšení daní upozorňuje i Národní rozpočtová rada. Které daně by mělo smysl zvýšit? A pomohlo by například opětovné zavedení superhrubé mzdy?
Myslím si, že to zdanění fyzických osob se pravděpodobně bude muset vrátit přibližně tam, kde bylo dříve. Není nutné to dělat znovuzavedením superhrubé mzdy. Mechanismů se dá vymyslet mnoho, třeba nějaký způsob progrese. Tohle je jedna z možností a myslím si, že na ni přijde. Nabízí se také majetkové daně, dá se teoreticky pohnout i se spotřebními daněmi.
V podstatě jsme byli do roku 2020 v rovnováze. Stačí se podívat, jak to bylo tehdy. Největším rozdílem je tam právě to zdanění příjmů fyzických osob. Tehdy společnost neměla pocit, že by stát nefungoval a zároveň byl dlouhodobě ufinancovatelný. Byl tam docela dobrý základ. My jsme od toho odešli, že jsme zhoršili příjmovou stranu a nepřišla opačná kompenzace. Přinejmenším ten návrat zpět do roku 2020 je žádoucí. Pokud se rozhodneme, že chceme štíhlejší stát, tak se to nedá dělat tak, že si jako první podseknete příjmy a divíte se, že máte obrovský strukturální deficit, a nevíte, co s ním. My jsme se bohužel, a to není chyba jen tehdejší vlády, rozhodli, že si podsekneme příjmy, a pak se uvidí. Tak už se vidí. Máme 200 miliard strukturální deficit, a nikdo s ním není schopný nic udělat.
