Zářící český ježek připomíná význam hranice i její problematičnost FOTO: Michal HōR (se svolením autora)
FOTO: Michal HōR (se svolením autora)
S kolegou režisérem a světelným designerem Michalem HōR Horáčkem jsme vyrazili do Norska připravovat světelnou instalaci složenou z objektů připomínajících jeden z nejvýznamnějších českých vynálezů 20. století – z protitankových ježků. Překvapil nás obrovský zájem Norů o dění na Ukrajině i jejich angažovanost. Norská veřejnost byla naopak překvapená, že čeští ježci jsou skutečně z Česka. Instalace přitáhla pozornost studentů zdejší umělecké školy i starší ročníky účastnící se večerní školy v městečku Surnadal nedaleko třetího největšího norského města Trondheimu. Mezigenerační diskuse „nad ježky“ byla plná emocí, naslouchání a otevřenosti.
Zabývám se participativním uměním a spolu s intermediálním umělcem Michalem HōR Horáčkem jsme se vydali na sever, abychom zkoumali hraniční pohyb, a především hledali způsob, jak by téma překračování hranic zprostředkovala návštěvníkům umělecká instalace. Směřujeme k vizuální i obsahové čistotě, kromě tří dvoumetrových ježků neboli rozsocháčů z ocelových drátů, které půlí prostor instalace, návštěvníky na výstavě hned po vstupu osloví několik článků z historie hranic. Pak už jsou účastníci ponecháni cestě na hranici, na jejíž druhé straně naleznou prostor pro intimní zpracování vlastních emocí spojených se setkáním s ježkem (rozsocháčem).
Zveme návštěvníky k setkání s objekty, které jsou parafrází českých ježků, s jejichž pomocí už více než dva měsíce brzdí ukrajinská armáda postup ruských vojsk. V uměleckém prostoru otevírají dnes tak ožehavé téma hranic a pocity spojené s jejich překračováním, posouváním či bořením. Naše intermediální participativní instalace nazvaná „re_MIND_er“ vzniká v rámci třítýdenní rezidence v norském městečku Surnadalsora, aby posléze zamířila zpět do České republiky, s plánovaným uvedením na mezinárodním festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. Instalace byla pro norskou veřejnost přístupná od 26. do 28. dubna vždy mezi šestnáctou až jednadvacátou hodinou Místní obyvatelé tak byli přizváni, aby svou účastí přispěli k výsledné podobě instalace.
Hranice – kde je třeba je bránit a kde bořit? To téma je nesmírně obsáhlé, první týden tady jsem jen shromažďovala materiály a hledala vhodný způsob, jak to téma uchopit. Potom jsme s Michalem vybrali několik klíčových momentů, kdy překročení nějaké hranice rozpoznatelně proměnilo svět. Ještě zajímavější ale pro mě bylo zaměřit se na dějinné uzly, kdy vytvoření hranice určilo další směřování západní civilizace.
Například hranice karteziánské. Vnímání člověka jako něčeho fundamentálně odlišného od zbytku světa je samozřejmě v západní kultuře mnohem starší, ale ten řez Reného Descarta byl pro naše současné myšlení naprosto zásadní, pro naše vztahování se k sobě samým a k sobě navzájem, ke zvířatům, k přírodě… S tímhle vědomím potom vykročit do prostoru, to je úplně jiný zážitek.
„Říkám jim kovoví Gándhíové. Prostě tam jsou, pasivně, neútočí, jenom na druhou stranu nepustí těžkou vojenskou techniku. Když jsi člověk, projdeš,“ říká k tomu Michal HōR. Ježci jsou pasivní, ale jen do té doby, než se k nim někdo přiblíží. Díky arduinům, naprogramovaným pro každého ježka, návštěvník s objektem přímo komunikuje. Jazykem ježků je světlo zářivek a zvuk. „Chceme umožnit lidem, aby si třeba sami překročili nějakou vlastní vnitřní hranici,“ dodávám.
Shodli jsme se, že v diskusích, které nad ježky probíhají, se téma Ukrajiny i tady v Norsku objevuje nejčastěji. Spousta místních pamatuje vpád Rusů do Československa v roce 1968 a záběry z Ukrajiny vyvolávají pocity, které cítili, když se dozvěděli o invazi tenkrát. Zájem Norů o dění na Ukrajině, ale i o to, jak se Česká republika vypořádává s přílivem válečných běženců, je překvapivě velký. Stejně jako solidarita, která zde má především podobu vyvěšených ukrajinských vlajek, ale také velkého množství norských korun poslaných na humanitární pomoc.
Norsko na severu sdílí několik desítek kilometrů dlouhou hranici s Ruskou federací a problematika hranic je tudíž pro místní velmi emocionální záležitostí, se kterou se potřebují vypořádat. V tuto chvíli je pro ně totiž mnohem aktuálnější chránit geopolitické hranice, abychom se o posouvání těch myšlenkových mohli vůbec svobodně bavit.
„Byl jsem na Ukrajině mockrát, i v Rusku, dělal jsem tam telekomunikační sítě. Ti lidé tam jsou hrozně přímí, v Norsku se o všem dlouho diskutuje, na Ukrajině prostě udělali, co jsem jim řekl. Ale my jsme tady zvyklí všechno nejdřív probrat ze všech stran a pak teprve začít něco dělat, jednáme až na základě konsensu,“ říká čtyřiasedmdesátiletý spolumajitel výstavního prostoru Martinus. „Vůbec jsem nevěděl, že tohle je český vynález. Přitom je to tak zásadní objekt. Viděl jsem je betonové, jako vlnolamy,“ dodává Martinus.
„Pro nás je to téma hodně důležité. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg je koneckonců Nor a také máme s Ruskem hranici,“ říká jedna z účastnic. „Jsme tady zvyklí držet spolu, to vás tahle příroda naučí, máme to v genech. Proto je pro nás úplně přirozené držet pohromadě i v rámci Evropy. Když nebudete držet pohromadě, nepřežijete,“ zakončuje diskusi další z účastnic.
Mgr. Aneta Fodorová je divadelnice a autorka zaměřující se na participativní umění, aktuálně se angažuje v multižánrové umělecké platformě Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filosofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
