Ruský diktátor Vladimir Putin se nechystá zastavit válku proti Ukrajině. FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
V rusko-ukrajinské válce byla pro experty řada věcí překvapením (datum zahájení útoku, jeho rozsah, velmi slabá schopnost ruského velení a řízení operace). Další věci ovšem překvapením nebyly, naopak se jen potvrdilo to, co bylo o Kremlu a jeho armádě už známo.
Zaprvé ruská doktrína a strategické myšlení vycházely dlouhodobě z taktiky zasazení tzv. „strategického šoku“ nepříteli na samotném počátku konfliktu. O její uplatnění se ruská armáda snažila během prvních 48 hodin operace. Jenže to nevyšlo. Ukrajinci úvodní šok ustáli a nevzdali se.
Zadruhé ruská doktrína a strategické myšlení počítá s modalitou takzvaného „limitovaného válčení“. To znamená, že ruská armáda se nesoustředí na schopnost projekce síly na velkou vzdálenost, ale na intenzivní boj v sousedství Ruska. Také to znamená, že není schopna efektivně bojovat více než zhruba tři týdny bez toho, aby pak následovalo buď dosažení cíle, nebo provedení celkové mobilizace. Tento charakter ruského válčení se naplno projevil ve fázi války, kdy Rusové útočili z několika směrů, a jejich prioritou přitom byl Kyjev. Jakmile to během třech týdnů nevyšlo a přineslo jim to značné fyzické i materiální ztráty, začala se jejich strategie rozpadat. Museli svoje konání opět změnit. Zalhali o původním cíli – což pro ně není problém – a za svůj cíl prohlásili Donbas.
Zatřetí se ruská armáda už od druhé světové války spoléhá na značnou palebnou sílu. Dělostřeleckou a raketovou. Jenže když vystřílíte spoustu munice na města, místo toho, abyste co nejpřesněji zacílili na vojenské jednotky nepřítele, přinese to nesmírné utrpení civilistům, ale z hlediska takticko-vojenského to velký význam nemá. Mělo by, pokud by to přineslo zlomení morálky „obyčejných“ Ukrajinců, což by vyvolalo tlak na politické a vojenské vedení země. To se však nestalo.
Musíme si navíc uvědomit, že ruská armáda, na rozdíl od ukrajinské, střílí na nepřátelském území. Je proto pod neustálým dohledem statečného ukrajinského obyvatelstva, které ji natáčí a předává přehled ukrajinské armádě využívající ke sledování nepřítele i komerční drony. Jinými slovy, ukrajinské dělostřelectvo má mnohem nižší kapacitu, ale rozhodně na tom není hůře s targetingem – tedy zaměřováním.
I v probíhající „donbaské“ fázi války trpí ruská armáda tím, čím trpěla u Kyjeva. Bez mobilizace má nedostatečný počet vojáků. Základní formací, v níž útočí, jsou tzv. praporová úkolová uskupení (Battalion Tactical Groups – BTG). Dnes, po výprasku u Kyjeva, je ovšem ruská armáda může naplnit pouze ze 70 %. Odhaduje se, že dnes mají ruská BTG v průměru 600 vojáků místo předpokládaných až 900. Co jim zoufale chybí, je pěchota. Rusové zkrátka vtrhli do tak velké země, jakou je Ukrajina, s ohromným počtem tanků, bojových vozidel pěchoty a náklaďáků. Avšak s naprosto nedostatečným počtem pěšáků. Jejich kritický nedostatek jsme dennodenně viděli na fotkách s množstvím opuštěné ruské techniky. Vybavujete si obrázky desítek a stovek opuštěných ruských vojenských vozidel? Nebylo to jen kvůli nedostatku paliva. Jakmile Ukrajinci ruskou kolonu napadli, rozstříleli v ní první, nebo naopak poslední vozidla, Rusové neměli dost pěchoty, aby mohli útočníky zahnat, stojící kolonu vozidel pohlídat a počkat si na další techniku nebo na její opravu.
Počet padlých ruských vojáků se odhaduje na 15 tisíc – více než SSSR ztratil v Afghánistánu. Stejně vysoký počet je vyřazen z boje zraněním, zajetím nebo dezercí. Kritický nedostatek lidské síly mohou Rusové zvrátit jediným způsobem – vyhlášením války a provedením mobilizace. To má ovšem tři velká úskalí:
Zaprvé, mobilizace a vyhlášení války znamenají, že proti sobě stavíte obyvatelstvo jedné země proti obyvatelstvu země druhé. Putin nemá jistotu, jak by na tento stav Rusové zareagovali. Jedna věc je podporovat ruskou armádu v jejím boji proti ukrajinským „nacistům“, čemuž Rusové věří, že se to děje. Druhá pak, když se válka skutečně dotkne všech.
Zadruhé, kdyby Rusové provedli mobilizaci, bude to trvat měsíc nebo možná dva, než mobilizovaní muži budou moci být nasazeni k bojovým jednotkám, vybaveni vším potřebným a než začnou efektivně bojovat. Bylo by to jasným časovým imperativem pro ukrajinskou armádu a pro Západ, který jí dodává zbraně. Násobně více by se zvýšilo tempo vojenských operací i dodávek tak, aby Ukrajina za tuto dobu dosáhla rozhodného vítězství a vyhnala Rusy ještě předtím, než na její území dorazí mobilizované rezervy.
Zatřetí, pokud vedete „speciální operaci“, můžete neustále deklarativně měnit její cíle podle toho, jestli se vám daří, nebo nikoli. Kolik už jich Putin vyhlásil? Rychlé svržení ukrajinské vlády, pak „denacifikace“, poté pád Kyjeva, odstřižení Ukrajiny od Černého moře, propojení Krymu a Donbasu, pak samotný Donbas. Jakmile ovšem vyhlásíte válku a povoláte do ní mobilizací celou společnost, berete na sebe závazek, že druhou zemi porazíte, obsadíte a ovládnete. Vše ostatní je porážka.
Ke všem těmto faktorům je nutné přičíst, že odhodlání těch nejsilnějších zemí Západu účinně pomoci Ukrajině bylo v posledních dnech násobně posíleno. Projevilo se to jak ve výši pomoci, tak, a to je možná ještě důležitější, ve formulaci cílů. Britská ministryně zahraničí Liz Trussová prohlásila, že strategickým cílem Spojeného království je dostat ruské síly z Ukrajiny. Včetně Krymu, čili před rok 2014. Americký ministr obrany Austin prohlásil za cíl USA to, aby ruská armáda prohrála natolik, že přestane být hrozbou pro své sousedy. Berou-li na sebe západní velmoci takové závazky, nemohou si dovolit neuspět.
Shrnuto a podtrženo: Putin se momentálně nachází v pasti. Může se z ní nicméně pokusit uniknout. Přes všechna výše uvedená rizika může přece jen k mobilizaci sáhnout. To by situaci změnilo, válku prodloužilo a její výsledek by byl nejasný. Nepovažuji pravděpodobnost této eventuality za příliš vysokou.
Rozhodně je to ale pro Ukrajinu reálnější riziko než mysteriózní a mediálně populární užití jaderných zbraní. Protože i zde se jen potvrzuje to, o čem se ví. Užití taktické jaderné zbraně pro tzv. deeskalační úder, což je to, s čím ruská doktrína i strategie počítají, má smysl jedině proti soupeři, který má ve svém držení rovněž jaderné zbraně.
Takový úder taktickou jadernou zbraní s mnohem nižší ničivější silou, než mají strategické jaderné zbraně, by byl veden proti vojenským zařízením. Má přimět veřejnost protivníka, aby vyvinula tlak na vlastní politické a vojenské vedení v tom smyslu, že bude lepší s Ruskem vyjednávat než se s ním pouštět do jaderné přestřelky. Jinými slovy, užití taktické jaderné zbraně proti bezjaderné Ukrajině nedává smysl.
Věřme, že to celé dopadne dobře. Že díky nesmírné obětavosti, statečnosti i kreativitě Ukrajinců a díky účinné pomoci Západu bude odstraněno ZLO, které pro svět představují Putin a jeho vraždící hordy, jež se na Ukrajině mnohdy chovají jako ve středověku Čingischán.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
