Jeden spisovatel napsal na svém Facebooku něco, co bude asi u mnoha lidí rezonovat. Jenže je v tom nebezpečná zkratka. Ocituji:

„Je zábavné, kolik jinak rozumných lidí úplně vážně debatuje a rozebírá volební programy politických stran. Vy snad znáte stranu, která to, co napíše a řekne před volbami, myslí vážně? Fakt bych ocenil politika, který si tu omáčku kolem odpustí a řekne: „Volte mě protože:

a – potřebuju ten plat a nic jinýho neumím

b – mám tam nějakou práci pro firmu (firmy), co mě živí

c – mám to nařízené z Kremlu

d – spolužáci ve škole mě bili, tak si to musím vynahradit

e – jsem magor

f – kombinace předešlého

(nehodíci se škrtněte).“

Asi se nespleteme, když řekneme, že naprostá většina lidí, která volí nějakou stranu, za celý život nepřečetla z jejího programu ani odstavec. A to ještě jen proto, že těch několik vět se ve zjednodušené verzi objevilo na billboardech. Předem se také počítá s tím, že se ten program stejně nikdy úplně neuvede v život, protože máme poměrný volební systém a vláda bude buď koaliční, nebo bude menšinová, tak to prakticky ani nepůjde, protože koaliční partneři a opozice to prostě neumožní. Z dalších věcí nic neprojde, protože by to znamenalo popření fyzikálních zákonů a podobně. Tak to prostě je. Zdroje jsou, zdroje nejsou, na Unii si posvítíme a zatím ji necháme něco u nás zaplatit a vylepšit rozpočet, pryč s kapitalismem a globalizací, ale kromě toho taky trochu kšeftovat s kakaem a lokomotivami v cizině. Obrázky ze světa lidí.

Nebezpečné ale je, když budeme předpokládat, že politik je z podstaty věci šejdíř a herec. Člověk má ke svému jednání většinou smíšené a ne čisté motivy. Můžeme předpokládat, že Columbus hledal novou cestu do Indie i proto, že chtěl prachy a slávu, a Edison se stal vynálezcem, protože byl frustrovaný chudý chlapec. Kromě toho ale museli mít i něco navíc. S politikou je to stejné. Když chce být někdo podvodník, najde si jistější kšeft, třeba prodává důchodcům předražené zázračné hrnce.

S programy stran je to podobné. Mnoho povyku pro nic, ale je třeba trochu rozlišovat, jaký je to povyk. Jakmile někdo přijde s referendy o odvolatelností politiků a vstoupením z NATO, máme jasno a jsme rádi, že to tam někdo v záchvatu nečekané upřímnosti napsal. Ostatní sliby, jako třeba že „podpoříme… zasadíme se… střední třída je základ společnosti… zrušíme… zreformujeme… zjednodušíme… máme přední odborníky na… vždycky jsme stáli na straně…“ jsou nutný folklor.

Krom toho jsou tam i vážnější věci, ale nečteme je. Je to, jako když Umberto Eco psal o třech mušketýrech. Desítky stran popisů přeskočíme, protože je to nuda. Důležité ale je, že víme, že tam jsou, kdyby náhodou… (Krom toho, že je pak zábavné na konci volebního období politikům připomenout, že to, co slibují letos, slibovali už před čtyřmi lety a neudělali prakticky nic. Pak se dozvíme, že „ale my jsme… oni nám bránili… mezinárodní situace… patogenní zóny a Vesmírní lidé, byly povodně“.)

To všechno neznamená, že by situace nebyla dost bídná. Za několik prezidentských voleb se klip prezidentských kandidátů v USA zkrátil z asi 40 vteřin na vteřin osm. A jejich obsah je stále více zaměřen na to, jak zapůsobit na publikum, a netýká se nějakého faktického sdělení.

Jenže to pořád stejné a stejně nudné. U politika si máme položit legendární otázku: „Koupili byste od toho člověka ojeté auto?“ U programu prozkoumat aspoň těch pět zásadních vět, ve kterých se možná ďábel skrývá. Ono i to, co pokládáme za hnůj, bychom měli trochu zkontrolovat, jestli po jeho použití může aspoň něco vyrůst.