Ruský dobrovolník Andrej bojuje za Ukrajinu v první linii. FOTO: Ludmila Doutlíková / Člověčina z.s. / se souhlasem
FOTO: Ludmila Doutlíková / Člověčina z.s. / se souhlasem
REPORTÁŽ / Z nebe padá déšť se sněhem. Andrej, starší seržant protitankového batalionu, odchází ještě s čerstvými stehy z nemocnice v ukrajinském Lvově, kde absolvoval reoperaci tváře. Na doléčení a rehabilitaci není čas, musí se vrátit na frontu. Dostal injekce a instrukce, jak a kdy je aplikovat, ačkoli musí být lékařům jasné, že na to nebude v polních podmínkách čas – taková absurdní formalita.
Andrej se loučí s českými dobrovolníky (Člověčina z.s.) a nasedá do auta, které mu přivezli. Jeho jednotka přišla o většinu aut při evakuaci pod Solidarem: Auta byla plně naložená, připravená. Stačilo jen nasednout. To naštěstí vojáci nestihli, místo totiž zaměřil ruský dron a raketa zasáhla cíl. Z aut a veškerého vybavení rázem zbyla jen hromada spáleného šrotu. „Ale chlapi přežili, a to je dobře. Auta a techniku je možné doplnit. Vojáků je málo a těch schopných ještě méně,“ říká.
I drsní chlapi plakali
Andrej pochází z ruské vojenské rodiny. Otec byl voják, on také. Vystudoval vojenskou školu, byl v ruské armádě. Už ale nechtěl dál žít v kasárnách, kde s ním bydlel i jeho mladší syn. Chtěl pro sebe i pro něj lepší život. A tak odešel na Ukrajinu. Živil se jako automechanik, pracoval pro církev. Jednou jeho vlastní matka (ještě před začátkem války na Donbasu) přijela, vzala vnuka na prázdniny, a už ho nevrátila. Úřadům v Rusku prarodiče nahlásili, že chlapci hrozí únos, a tak Andrej za synem už nemohl. Pak chlapce prarodiče adoptovali.
Andrej žil v Mykolajivské oblasti, později se přestěhoval do hlavního města. Válka ho zastihla v okolí Kyjeva. Přihlásil se jako dobrovolník, pomáhal vozit humanitární pomoc a evakuovat civilisty. Ruská invaze jím silně otřásla, mimo jiné i proto, že do oblasti přijela jednotka, u které kdysi sloužil. Při evakuaci onkologicky nemocných dětí ze sklepa nemocnice plakali i drsní dospělí chlapi. Na zvěrstva, které páchala ruská armáda v Buči, Irpini a Hostomelu, nemohl zapomenout. „Proč jste sem vtrhli?! Od čeho jste nás to přijeli osvobodit? Od čeho?!“ křičel do telefonu na svého bratra zmasírovaného ruskou propagandou. Bratr ho nazval ukrofašistou a rodina přerušila kontakty.
Andrej se rozhodl dobrovolně narukovat a bojovat za Ukrajinu. Protože nebyl ukrajinský občan, přijal ho nakonec pouze dobrovolnický batalion. Tam se sešli chlapi různého původu – Ukrajinci i cizinci. Velitel později dosáhl toho, že se jeho batalion stal oficiálně součástí Ozbrojených sil Ukrajiny.
To ovšem přineslo nečekané potíže: Členům batalionu přišel v květnu 2022 rozkaz k mobilizaci s tím, že jsou mobilizování zpětně od února, tedy od počátku války. Jenže cizinci mobilizováni být nemohou, to je v rozporu se zákonem. Vojáci na to velení upozorňovali, žádali kontrakt. Ten ale nemohli dostat, protože přece byli mobilizováni.
Velitel slíbil, že situaci vyřeší, jenže v červnu padl. Nové velení problémy vojáků bez ukrajinského občanství (měli jen povolení k trvalému pobytu) řešit odmítlo. Někteří z mužů proto odešli do civilu. Ti, kteří zůstali, se báli o život. „Nevěděli jsme, co s námi bude, jestli nás naloží a někde zastřelí…“ vypráví Andrej. V té době dali veškeré své doklady do úschovy přátelům a známým. Andreje nakonec převeleli k rezervnímu batalionu a posléze k protitankové brigádě.
Bitva u Solidaru
Když si Andrej psal se svou sestrou, dozvěděl se, že jeho bratr i mladší syn byli v Rusku mobilizováni a posláni na frontu: „Dávej pozor, koho máš v hledáčku! Může to být bratr, nebo tvůj vlastní syn,“ řekla mu.
Jako zkušený voják a dobrý velitel měl respekt. Když se jednalo o zdraví a životy jeho mužů, dokázal být neústupný. Postavit se sám za sebe bylo pro něj chvílemi těžké. Byl zvyklý zatnout zuby a vydržet všechno. Dělat to, co bylo potřeba, někdy i za druhé. I proto se ocitl v komplikované situaci v bojích u Solidaru. Utrpěl tak vážné poranění hlavy, že nebylo jisté, jestli přežije. Měl to i v lékařské zprávě. Zároveň ho nějakou dobu nebyli v nemocnici schopni identifikovat, protože mluvit nemohl a při převozu bylo nahlášeno chybné jméno a číslo vojenské části. Ani jeho jednotka o něm neměla zprávy, zkrátka zmizel.
Dobrovolníci, kteří jeho batalion podporovali, po něm pátrali na vlastní pěst, dokud ho nenašli. Vážné zranění lebky si vyžádalo rozsáhlou operaci a fixaci pomocí kovových plátů a šroubů v obličejové části. Levé oko se bohužel zachránit nepodařilo a stejně tak přišel o zuby. Když se probral, nebyl na tom dobře ani po psychické stránce. Mozek jako by odmítl přijmout fakt, že vidí jen na jedno oko: „V noci se mi často zdálo, že mám obě oči, že zase normálně vidím. Nechtěl jsem se probudit. Myslel jsem, že sen je skutečnost, kdežto realita je jen noční můra.“
Ani situace ohledně financování operací nebyla právě růžová. Mnohé zákroky v obličeji i zubní implantáty si hradil sám, na některé mu přispívali dobrovolníci z Česka a Německa. Přitom byl nyní oficiálně válečný invalida 2. stupně. Kontrakt stále nedostal, mezitím mu však propadl ruský pas. Nyní měl jen vojenskou knížku a povolení k trvalému pobytu. Než se vrátil na frontu, byl povýšen na svou současnou pozici – stal se starším seržantem protitankového batalionu.
Pro bratra už nejsem ukrofašista
Ukrajinské občanství mu úřady udělit odmítly, protože prý je mobilizovaný a nemá ruský pas. Situace dostávala čím dál absurdnější rozměr a veškeré úřady, které s pomocí právníků oslovil, si jeho případ přehazovaly jako horký brambor. Ve štábu mu pomoci odmítli: Když prý je invalida, proč by s ním podepisovali kontrakt?
Andrej, který pomáhal zařizovat operace a protézy pro své muže, byl bezradný. Nikdo mu nedokázal nebo nebyl ochoten pomoci: Ani hlavní štáb pozemních vojsk, ani ministerstvo obrany, ani samotná prezidentská kancelář. Místo toho se dozvěděl, že si má vyřídit ruský pas. „Mám tam jet se žádostí o pas a pověsit si rovnou na krk ceduli – Střílel jsem Rusy?“ ťuká si Andrej na čelo.
Andrejův bratr se mezitím vrátil z fronty a zjistil, že válka na Ukrajině není taková, jak ji líčí ruská propaganda. Krutou realitu zažil na vlastní kůži. Bratra už za ukrofašistu nepovažuje. Už zase mají oba strach o osud toho druhého. Andrej nechce ohrozit bratra – ruské věznice jsou kruté. Bratr se zase bojí, aby Andrej nepadl do ruského zajetí, protože dobře ví, jaký osud by ho čekal.
Během léta 2023 se mu uvolnila destička ve tváři a levá část obličeje mu začala otékat a padat dolů. Bolesti tváře i hlavy přetrvávaly. Nemocnice ve Lvově ho však odmítala přijmout, že prý jeho stav není akutní. Lékaři neprovedli žádná vyšetření. Nakonec, po opakovaném nátlaku přátel a dobrovolníků, podstoupil Andrej vyšetření, která ukázala, že jeho stav akutní je a bude nutná okamžitá reoperace: V prosinci 2023 mu lékaři opravili tvář.
Opět v první linii
Nyní je Andrej znovu na frontě, a opět v podstatě nonstop „na nule“, tedy na pozicích. Ukrajinské občanství stále nemá, ačkoli o ně opakovaně žádal. Stále nedostal kontrakt, protože je (v rozporu se zákonem) mobilizován. Je invalida 2. stupně, ale nedostává invalidní důchod, ani plný plat za dobu, kdy byl v nemocnici, ani nyní.
Stát a vojenská část mu tak dle právníka dluží 800 tisíc hřiven za zranění a více jak 500 tisíc hřiven na výplatách. Peníze ale nejsou to, oč jde Andrejovi v první řadě. Chce především získat vojenský kontrakt a ukrajinské občanství. A chce dál bojovat. „Cítím se jako Ukrajinec, hájím tuhle zemi, kterou jsem si zvolil za svůj domov. Jsem dobrý voják a svou loajalitu jsem, myslím, dokázal už dostatečně. Nechápu, proč se mnou, a s mnoha dalšími, zacházejí velení i úřady jako s kusem hadru.“
Andrejovi ukrajinští i čeští přátelé se nyní bojí, aby ho velitel nenechal jen tak „zmizet“ ve snaze vyhnout se potížím s administrativou. V posledních dnech se Andrej obrátil s žádostí o pomoc na ukrajinskou právní organizaci Princip (založil ji novinář a politik Mustafa Najem), která pomáhá vojákům v nouzi.
