KOMENTÁŘ / Před deseti lety odešla Iveta Bartošová. Otázka zní, proč se k tomu vracet. Co si v souvislosti se zpěvačkou doopravdy připomínat? Že smrt je vždycky smutná, zvlášť když jí život odevzdáme dobrovolně? A dál?

Novinář pracovat musí, zásady psaní o výročích jsou nemilosrdné, každá kulatina volá po zamyšlení. Jak ze sebe ale vydolovat úvahu s nějakým poselstvím, když rybník je tak mělký, že je vidět až na dno? A když má navíc člověk neodbytný pocit, že dělá práci za někoho, kdo na udržování kultu té mělkosti celé roky vydělává?

Protože mě do srdce nezasáhla ani jedna píseň z repertoáru hvězdy, která padala vzhůru, sledoval jsem její kariéru nezúčastněně, jako cizího člověka při operaci štítné žlázy. Opravdu, nikdy jsem kouzlo Ivety Bartošové nepochopil.  

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

V devadesátkách vtrhl do republiky chaos spojený s barevnou svobodou, novými příležitostmi, velikou zábavou a markou za tři koruny v dohledné době. Ti, co byli ve správném věku a už směli konzumovat alkohol, si na to pamatují i nepamatují zároveň. Pařilo se s radostí, že končí bolševický monopol na všechno –⁠ včetně populární hudby. S lehkým srdcem jsme opouštěli monopolními sdělovacími prostředky vnucované popové hvězdy. Chodili jsme „žít nonstop“ do nově otevřených klubů, jakkoli měly jepičí život.

Vypadalo to, že knoflíky lásky na nevkusném kabátě zůstanou jednou provždy zamčené v normalizačním šatníku, a přišlo nám to tak správné. Neosobitost, průsvitnost, umělá romantičnost zpěváků typu Iveta Bartošová do té doby okupujících veřejný prostor nám ve světle bujarého veselí přišla ještě zbytečnější než dřív, protože do Prahy jezdili Rolling Stones a Frank Zappa.

Jenže další vývoj ukázal, že to tak nemáme všichni. Strašidlo nostalgie obcházelo republikou a ozbrojeno Majorem Zemanem a naganským comebackem Michala Davida utahovalo smyčku. Ukázalo se, že na lůžko svého mládí, jistoty práce a fízlování chce uléhat velké množství lidí, a to byla dobrá zpráva pro všechny ty kluky a holky z Amfory a okolí, kteří věděli, že dál než do Chebu jejich talent nesahá. O to pevněji drželi při sobě jako Bratrstvo kočičí pracky v koalici se spřízněnými sdělovacími prostředky, ochotnými znovu a znovu vyvolávat jejich přestárlou produkci obřím PR.

Nepřehlédnutelným zjevem nezničitelného ekosystému byla Iveta Bartošová, sympatická dívka nalezená ve Frenštátu. Křehká blondýna prosta jakéhokoli vlastního uměleckého názoru dostala roli romantické princezny. Někdo došel k názoru, že na lidi bude fungovat, jelikož upachtěnost našich životů dokáže zastřít zdáním nevinnosti a pohádkovosti. Pohled do tváře blondýny jako by skýtal naději, že si i pro nás jednou přijede na bílém koni princ podobný Jiřímu Pomejemu.

Dále čtěte

Lásky jedné plavovlásky. Hvězda Hany Brejchové v komedii s tragickým koncem

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Jen výjimečně se podaří spojit pronikavou uměleckou výpověď se zábavně komerčními zřeteli. Sžíravě ironická komedie Lásky…

Jaký pohádkový život (nejen s tímto člověkem) měla Iveta Bartošová, se teprve nyní dozvídáme i z jiných zdrojů než z úst jejích manažerů, ctitelů a plátků, jimž prodávala titulní stránky. Ti všichni ji zneužili, vychýlili z psychické rovnováhy a nakonec dohnali až za hranici života a smrti. V pondělí to bude deset let, co skočila pod vlak. Příběh se uzavřel a bylo možné jej znovu prodat.

Nepochybuju o tom, že tento týden bude opět plný vyžádaných vzpomínek „na naši Ivetu“ a hledání moudrých ponaučení z jejího smutného osudu. Bude to složité. Před pár týdny se v souvislosti s výročím Karla Kryla rozběhla debata o smyslu jeho polistopadového fungování v této zemi. A píseň Demokracie rozkvétá se stala její živou součástí, jakkoli už tady s námi Karel třicet let není.

Jakou si pustit píseň, abych si připomněl osobnost Ivety Bartošové? Nemám páru.