Ilustrační foto FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
O strategické poloze Lymanu toho bylo řečeno již dost. V zásadě jde zejména o zásobovací trasy do Luhanské oblasti. Ovládnutí Lymanu umožnilo ukrajinské armádě se posouvat severovýchodním a východním směrem na další důležitá místa, jako je Svatove nebo Kreminna. Vítězství u Lymanu je důležité i proto, že zde bojovaly ty nejlepší ruské jednotky. Kromě regulérní armády i rezervisté cvičení v programu BARS a speciální jednotky spadající pod ministerstvo vnitra. Velká část jich zde přitom padla.
Je zde ale další věc, na kterou chci poukázat. A to je stav ukrajinské armády. Víme toho poměrně málo, což vyplývá z toho, že ukrajinský generální štáb záměrně (a správně) moc informací nezveřejňuje. Souběh ukončení operace v Lymanu a zahájení velké operace v Chersonské oblasti každopádně ukazuje na dvě věci.
Zaprvé, ukrajinská armáda předvedla vysoký stupeň flexibility řízení operací. Kromě velmi schopného nejvyššího velení totiž disponuje i na nižším stupni dobrými velícími důstojníky s dostatečnou pravomocí rozhodovat v poli podle situace. Viděli jsme to již v charkovské operaci a bylo to evidentní i v operaci kolem Lymanu. Ta trvala více než týden. Ruská obrana byla tvrdá a některá města – jako Drobyševe – přitom přešla několikrát z jedněch rukou do druhých. Ukrajinská taktika spočívala v postupném utahování smyčky kolem Lymanu ze severozápadu a jihozápadu. Postupně ji doplnil útok na Jampil a taktické útoky na ruské zásobovací trasy do Lymanu z východního i severního směru. Jednalo se o ukázku kombinace vyspělé taktiky a flexibilního systému řízení operace.
Něco podobného předvádí nyní ukrajinská armáda v Chersonské oblasti. Využívá terénu (řeky) a před útokem cíleně přesnou palbou na velké vzdálenosti formuje jeho podmínky. Po celou dobu operace se snaží o fixování ruských sil tak, aby nemohly uniknout, nebo se přesouvat na nejohroženější místa. Další věcí, na niž celá situace ukazuje, je početní síla ukrajinské armády, respektive početní síla účinných bojových jednotek. Ukrajinská armáda generovala u Lymanu v závěrečné fázi operace převahu čtyři ku jedné.
V Chersonské oblasti je tomu obdobně. U Lymanu tak zasáhlo do boje možná až 20 tisíc vojáků (přesná čísla neznáme) a na jihu stejný počet. Celkově tedy kolem 10 brigád. Vezmeme-li v úvahu, že vojáky je třeba rotovat (v Charkově byli střídáni asi po třech dnech) a část bojových brigád musela zůstat v rezervě, znamená to jedno: Z oněch 700 tisíc mužů, o kterých se od jara uvádí, že jsou ve zbrani, je dnes možná i sto tisíc mužů v jednotkách schopných takto náročných, kombinovaných operací.
To je samozřejmě obrovská převaha, které ruská armáda nebude schopna čelit. Dovoluji si proto odhadnout, že do konce října bude poražena. I pak mohou na území Ukrajiny zůstávat některá ohniska odporu, ale už nebudou mít schopnost svádět s Ukrajinci boje. Pak mohou nastat v zásadě dvě možnosti. Vladimir Putin bude zatčen, nejpravděpodobněji vlastní armádou. O ukončení konfliktu jednáním bude vyjednávat někdo jiný.
Je otázkou, zda se v těchto jednáních může Rusku podařit získat nějaké koncese. I kdyby ano, žádná z nich nemůže jít proti územní integritě Ukrajiny. Nyní lze opravdu jen spekulovat. Například o ponechání části sevastopolského přístavu v pronájmu ruské černomořské flotile, nějaké míře samosprávy pro Luhanskou a Doněckou oblast, jednání o právní ochraně používání ruštiny apod.
Druhou možností je, že se Putinovi podaří eliminovat narůstající odpor a udrží se u moci. Pak můžeme být svědky vojenské eskalace konfliktu. Mám zde na mysli ovšem aplikaci skutečné řízené eskalační kontroly. To znamená konvenčními prostředky, byť s užitím asymetrického válčení.
Jadernou eskalaci dost dobře kontrolovat nejde a dlouhodobě ji považuji za nepravděpodobnou. Může spíše jít o útoky na kritickou infrastrukturu, jako například na plynovody, návrat Wagnerovy armády do afrických zemích, potenciálně zdrojových pro migraci (oblast Sahelu). Anebo unášení důležitých osob, jako je ředitel Záporožské jaderné elektrárny. A v neposlední řadě může dojít i na morálně odpornou taktiku obětování velkého množství vlastních špatně vycvičených vojáků. To vše s cílem vynutit si jednání s Ukrajinou i Západem.
Je v zájmu nás všech, aby nastal scénář první, kdy po kolapsu ruské armády bude následovat výměna ruského vedení. V každém případě bude obnoveno území Ukrajiny v hranicích uznaných roku 1991. Sláva Ukrajině!
P. S.: Často se v debatách zmiňuje, že po Putinovi může přijít „někdo horší“. Je to oblíbená floskule užívaná ve vztahu ke všem diktátorským režimům světa v zájmu udržení kontaktů s nimi (engagement). Hluboce s ní nesouhlasím, poněvadž podle mě nikde zatím nefungovala. Každopádně i kdyby nakrásně přišel do Kremlu ultrafašista, neznamená to, že bude mít za sebou natolik konsolidovanou moc, jako měl Putin po dvaceti letech vládnutí. Nebude tedy pro svět nebezpečnější, než byl Vladimir Vladimirovič.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
