Vladimir Putin FOTO: ČTK/AP/Uncredited
FOTO: ČTK/AP/Uncredited
Zatím sice latentní, ale co do možných výhledů daleko nebezpečnější krizi, než je třeba běloruská migrační krize, vyvolalo Putinovo Rusko na vlastní hranici s východní Ukrajinou. Už podruhé za rok 2020 sem na podzim stáhlo obrovské množství vojenské techniky a skoro 100 tisíc mužů ve zbrani – s tím, že dalších zhruba 100 tisíc může být kdykoli přisunuto. Ukrajinská a také americká rozvědka přišly s předpokladem, že ruský vpád přímo do Donbasu je pravděpodobný a mohl by se uskutečnit už na přelomu ledna a února.
Ruská strana v osobě Vladimira Putina oslovila francouzského a finského prezidenta s naléhavou žádostí o co nejrychlejší zprostředkování přímých rozhovorů mezi Ruskem a Západem. A vzápětí následovaly i ruské podmínky: USA a NATO se vzdají dalšího rozšiřování Aliance východním směrem a zejména z podobných plánů vyloučí právě Ukrajinu. Navíc se zavážou k tomu, že své jednotky a zbraně NATO napříště budou rozmísťovat pouze na území, která byla součástí Aliance už před rokem 1997 – tedy před prvním velkým rozšířením NATO. Jinak by prý Rusko bylo nuceno odpovědět stejně a rozmístit na území přímo hraničícím s Aliancí své vlastní zbraňové systémy.
Ruská expanzivní politika
Když si řada západních politiků postěžovala, že je to ultimátum, Putin měl připravenu lapidární odpověď: Není! Západ je ovšem přesvědčen, že Kreml nemůže nikomu diktovat, s kým postsovětské a další státy spojenectví mohou navazovat a s kým ne. Což je jejich základní pozice pro případné rozhovory s Putinem, které jsou, jak se zdá, na spadnutí. Opak by byl obrozením toho, čemu se za Brežněva říkalo „sféra vlivu“.
Na základní otázku dneška, tedy je-li Rusko připraveno a ochotno napadnout Ukrajinu a co s tím udělá zbytek světa, velmi rezolutně odpovídá někdejší špičkový světový šachista a dnes exilový ruský politik Garri Kasparov: „Chce-li Západ úspěšně čelit jakékoli diktatuře, musí si uvědomit, jakou pro něj představuje hrozbu. Ruský prezident se dnes cítí velmi sebejistě a ve své politice prostě pokračuje… Reakce je přitom nasnadě – vždyť neomalenost a agresivita každého diktátora vzrůstá úměrně stupni impotence, již předvádí svobodný svět.“ Je až zvláštní, že na Západě si to dodnes tolik politiků neuvědomuje.
Chceme-li porozumět současné ruské zahraniční politice, bude dobré ohlédnout se do nejnovějších i starších dějin země. Začneme-li těmi nejnovějšími, snadno pochopíme, proč i leckterý západní analytik považuje Putina za geniálního stratéga: vše začalo ještě před jeho érou, Podněstřím, které se za významné pomoci ruské 14. armády generála Lebedě už za vlády Jelcinovy v podstatě stalo ruským lénem.
Totéž se dá říct i o Abcházii a Jižní Osetii, o něž Rusko připravilo Gruzii v pětidenní bleskové válce z roku 2008, nemluvě o vyvolání a podpoře separatistických snah na východní Ukrajině v roce 2014. O rok později pak Putin zahájil hlavně leteckou podporu syrského diktátorského režimu Bašára Asada. Rusové se angažují i v Libyi či v Mali (byť do značné míry díky žoldákům z Vagnerovy soukromé armády), ale i leckde jinde.
Putin své zemi rukou stále pevnější vládne už třetí desetiletí, a jakkoli byl na počátku své vlády považován za možná většího reformátora než jeho předchůdce Jelcin, postupně přešel ke klasicky ruské expanzívní politice, jejímž výrazem jsou ostatně i uvedené vskutku nestoudné požadavky vůči Západu, které se přinejmenším v jistém smyslu stanou ruskou výchozí pozicí pro nadcházející jednání s USA a NATO.
Rusko jako imaginární supervelmoc
Za nefalšované sovětské a vlastně ještě mnohem starší dědictví novou ruskou expanzi (přesně v duchu Havlovy věty „největším problémem Ruska je, že neví, kde má hranice“) považuje světoznámý ruský prozaik a novinář Viktor Jerofejev, s jehož vývody nelze než souhlasit: „Pětina dnešních mladých lidí v Rusku už ani neví, co to je Sovětský svaz, anebo o tomto sousloví má jen velmi mlhavou představu. Pokud si ovšem uvědomíme, že Sovětský svaz byla totalitní supervelmoc s šílenými imperiálními ambicemi, s představou globální komunistické utopie, s ožebračeným obyvatelstvem, jež jako by sám Pán Bůh trestal a které nemělo ani kousek salámu, natožpak svobodu – tak není nakonec špatné zbavit se těch zatracených vzpomínek na gulag a vládu jedné strany? Třeba francouzská mládež se na konci 50. let taky nevyznačovala dobrou pamětí: Hitler? Connais pas. (Hitler? Toho neznám.)“
Jenže, pokračuje Jerofejev, je tu jeden velký rozdíl: zatímco Francie okupační pohromy z každodenní paměti co nejrychleji vytěsnila, v Rusku se znovu prosadilo historické nevědomí. A v tom se vždy skrývá svod vrátit se ke slavným dějinám, které nikdy neexistovaly – stačí je jen poutavě vykreslit a pěkně vybarvit.
A díky tomuto poměrně jednoduchému procesu se zapomnětliví Rusové znovu ocitají v imaginární mohutné supervelmoci: zase se jich všichni bojí a respektují je, kdežto Rusové sami se nebojí a nerespektují nikoho. Západ se bojovat odnaučil, kdežto Rusové ne. Do války se sice nehrnou, ale když bude třeba, válčit budou. Člověka až mrazí, když si uvědomí, jak velkou a zároveň děsivou má Jerofejev pravdu.
V podobném duchu se nesou úvahy portugalského novináře José Manuela Milhazese Pinta, který mimochodem v samém závěru sovětské epochy studoval historii na Moskevské státní univerzitě: „Dlouho zakázaný byl v SSSR článek Friedricha Engelse z roku 1890 Zahraniční politika ruského carismu. Když tento klasik marxismu-leninismu zkoumá možnost zrodu světové války na evropském kontinentu, mimo jiné praví: Veškeré nebezpečí takového světového konfliktu zmizí v okamžiku, až ruské záležitosti dospějí k takovému obratu, který ruskému lidu umožní navždy skoncovat s tradiční dobyvatelskou politikou svých carů a místo fantazírování o celosvětové nadvládě se postarat o své vlastní čistě domácí životní zájmy, které jsou v opravdu mimořádném nebezpečí.“
Portugalský novinář dále dovozuje, že zahraniční politika SSSR udělala vše pro to, aby vliv největší země světa sahal ještě mnohem dále než vliv carské říše – konkrétně na všechny kontinenty. Carismus nakonec na svou expanzivní politiku takříkajíc „dojel“, ostatně stejně jako bolševický režim, který si pro zamýšlenou světovládu jednoduše nedokázal vytvořit patřičné ekonomické a finanční předpoklady.
Po upřímném, ale neúspěšném Gorbačovově pokusu naopak tuto historickou tradici zlomit, dát středoevropským a východoevropským národům svobodu, ruku v ruce s ostatními vybudovat společný evropský dům a žít se všemi v míru bez obvyklých ruských světovládných plánů se s Putinem bohužel vrátily dobyvačné choutky, byť se zatím týkají hlavně postsovětského prostoru – jak jsme toho svědky především právě na dnešní Ukrajině.
Úskalí ruského šovinismu
Je tu ovšem jeden velmi důležitý moment – značné procento Rusů se podobně jako jejich prezident domnívá (a je dost jedno, zda právem či neprávem), že hlavně v devadesátých letech Západ Rusko přehlížel a pokoušel se je odsoudit do role druhořadé či možná dokonce třetiřadé regionální mocnosti. A to je něco, co ruský šovinismus snáší opravdu špatně.
Na závěr jedna spíše psychologická, ale z našeho pohledu velmi důležitá poznámka: Vladimir Putin je ve světě bez ohledu na cokoli považován za zkušeného politika světového formátu, řídícího se především ohledy čistě pragmatickými. Na druhé straně bychom si měli být vědomi i jiné stránky jeho osobnosti, totiž sklonu k reakcím vyloženě iracionálním.
Do této sféry rozhodně spadá i jeho vztah k Ukrajině. V tomto případě je schopen a hlavně ochoten řídit se spíše pudem a známou ruskou politickou pověrou, že Rusko bez Ukrajiny plnohodnotně fungovat nemůže. V následujících týdnech bude tedy hodně záležet na tom, k čemu se Putin spíše přikloní – a my pevně věřme, že se tentokrát bude řídit hlavně racionálním úsudkem…
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
