Ženská demonstrace k svátku MDŽ ve Varšavě (8. březen 2021) FOTO: ČTK/ZUMA/Aleksander Kalka
FOTO: ČTK/ZUMA/Aleksander Kalka
Musí polské soudy poslouchat vládu? Skutečně představují protesty žen obranu polské demokracie? Polský konzervativní publicista Jan Rokita reflektuje polskou politickou krizi v eseji pro deník Berliner Zeitung z odlišné perspektivy. Se svolením autora jej zde uveřejňujeme česky. Pro čtenáře deníku FORUM 24 a rubriky Nová Orientace tak přinášíme polemický protějšek k nedávno publikovanému otevřenému dopisu liberálního novináře Adama Michnika.
Konzervativní vláda v Polsku nemá v poslední době lehký život. V první řadě se na tomto stavu podílí „vakcínová krize“. Morawieckého vláda je obviňována z toho, že ochotně a lehkověrně delegovala vyjednávání smluv o vakcínách výlučně na Evropskou komisi. Samotná organizace očkování proti covidu-19 v zemi se sice ukázala být efektivní, ale vláda se kvůli tomu musela mnohokrát „kousnout do vlastního jazyka“, neboť musela posouvat původně slíbené termíny očkování. Dělo se tak pouze proto, že se Evropská komise nechala při vyjednávání s farmaceutickými koncerny ošulit jako malé dítě. Druhou příčinou potíží premiéra Morawieckého a jeho vlády je zostřený kurs opozice poté, co prohrála parlamentní i prezidentské volby. Drastickým příkladem se staly listopadové pouliční nepokoje, které započaly protestem proti výroku Ústavního soudu zpochybňujícímu eugenické důvody jako argument pro ukončování těhotenství a změnily se v tvrdou pouliční vzpouru požadující demisi vlády, povolání „dočasné vlády“ a vyhlášení „národního odpadlictví“ Polska od křesťanského náboženství. Toto všechno se dělo v podmínkách lockdownu vyhlášeného 9. října 2020 v souvislosti s druhou vlnou epidemie, která na podzim dopadla na Polsko.
Opozice prohrála demokratické volby
Konec roku 2020 přinesl rovněž nečekanou brutalizaci jazyka polské politiky. Stačí připomenout programové prohlášení v současnosti nejaktivnějšího opozičního hnutí Stávka žen (Strajk Kobiet) z 25. listopadu 2021, které za svůj hlavní programový bod v oblasti školství považuje heslo „Czarnku, jdi do prdele!“ (Przemysław Czarnek je polský ministr školství a vědy). Na Twitteru se objevilo prohlášení Stávky žen, podle kterého je Jděte do prdele! jejím „politickým programem.“ Ikonickou postavou nového politického stylu opozice se stala literární vědkyně a profesorka Štětínské univerzity Inga Iwasiów, jež při velké protivládní demonstraci vyzvala účastníky, aby s ní skandovali dvě hesla: „Jebat PiS“ a „Jděte do prdele!“ (na adresu vládnoucí pravice).
Objevily se hlasy, že člověk prezentující své názory podobným způsobem by neměl přednášet na akademické půdě, ale jak pravicová vláda, tak i vedení univerzity konstatovalo, že profesorka Iwasiów jednoduše využila ústavou zaručeného práva na svobodu projevu.
O rozsahu degradace jazyka opozice patrně nejlépe svědčí obsah novoročního blahopřání lídra hlavní opoziční parlamentní strany Občanská platforma (OP) Boryse Budky ze silvestrovské noci 2020–2021. Přál vše nejhorší vládě, která je podle něj „bandou primitivních zlodějů schovávajících se za červenobílé vlajky“. Lze si těžko představit, že by se lídr opozice v kterékoli jiné evropské zemi prezentoval podobným novoročním prohlášením. A v žádné evropské zemi také politický jazyk těch, kdo zrovna prohráli demokratické volby, neprosákl tak hluboko řečí nenávisti.
Opozice chce být vězněna
Opoziční aktivisté nejenže podněcují nepokoje během lockdownu, ale rovněž spustili v Polsku dosud nevídané protináboženské provokace. Pod heslem vyhlášeného „národního odpadlictví“ jsou napadány kostely a místa náboženského kultu – například 17. února v Čenstochové někdo urazil ruce u sochy Panny Marie. Akce se rozšířila dokonce i za hranice Polska – 3. února někdo jiný poničil náboženskou výstavu Polské katolické misie v Berlíně a zanechal po sobě příznačný podpis: symbol rudého blesku. Levicová poslankyně Joanna Scheuring-Wielgus uspořádala akci, kterou přerušila náboženské obřady – v průběhu katolické mše v toruňském kostele sv. Jakuba postavila před oltář protináboženské bannery.
Kromě své protináboženské dimenze mají tyto akce rovněž politický cíl. Opozice se netají tím, že by se jí k uskutečnění jejího plánu odstranit prostřednictvím pouličních srážek vládu hodilo, aby někdo z demonstrujících skončil ve vězení. Uvěznění by na jedné straně popudila Poláky tradičně si zakládající na politických svobodách, na druhé straně by je bylo možné v zahraničí prezentovat jako důkaz útlaku ze strany polské pravicové vlády. Současná hlavní představitelka opozice a vůdčí osoba nepokojů Marta Lempart už ostatně několikrát předpověděla, že musí být zatčena, neboť – jak sama říká – „moc musí nakonec změnit názor a přestat se tvářit, že neexistuji (…)“.
S aktivisty se zachází téměř v rukavičkách
Stát se však v těchto záležitostech chová obezřetně. Přes nespočetné případy porušování zákonů opozičními aktivisty dochází k policejním zásahům pouze v krajních případech – a to z jakési sui generis právní slušnosti. Zásahy se však jako doposud většinou buď obejdou bez následků, nebo v nejhorším případě končí pokutami v maximální výši 300 zlotých (zhruba 1800 Kč). Paweł Kasprzak, jeden z aktivistů hnutí Občané RP spojeného s PO, odmítl takovou pokutu zaplatit a informoval média, že namísto toho půjde do vězení, kde strávil osmačtyřicet hodin. Od té doby je zmíněný Paweł Kasprzak, který řídil akci bourání bariér chránících parlament a jenž byl opoziční Gazetou Wyborzcou vyhlášen „člověkem roku“, rovněž hlavním hrdinou nespočetných článků a rozhovorů jako jediný dosud známý politický vězeň v Polsku.
Při obhajobě trojice jeho spolupracovníků odsouzených k pokutě 50 zlotých (300 Kč) za to, že se snažili násilně přerušit smuteční obřady připomínající výročí letecké katastrofy u Smolenska, navrhl ombudsman zrušení pokuty a 11. února 2021 se mimořádně sešel Nejvyšší soud (krátce poté, co obdržel stížnost) a zrušil pokuty jako neoprávněné. Tyto nijak významné příběhy vypovídají něco velice důležitého o aktuální polské politice. Dokazují totiž, do jaké míry zfalšovaná je teze o závislosti sféry spravedlnosti na současné moci. Ale rovněž odhalují, že vláda v obavě z možného prohlubování politické krize zachází s aktivisty porušujícími zákony – podle polského přísloví – jako s „páchnoucím zkaženým vejcem“.
Krize kolem plánovaného mediálního zákona v Polsku
Morawieckého vládě způsobil potíže spor s převážnou částí soukromých médií bojujících na straně politické opozice. Většina soukromých televizí a informačních portálů také 10. února vysílala pouze černé obrazovky. Protestovala tím proti záměru vlády zdanit příjmy z reklam.
Vláda se znovu pokusila přitlačit ke zdi především globální koncerny Big Tech (tj. velké firmy jako Facebook) a zavést pro digitální reklamy vysoké daňové minimum 750 milionů euro ročně. Ale „při té příležitosti“ naplánovala rovněž daň z reklam v novinách a v televizích s daňovým minimem výrazně nižším, jinými slovy daň, která by se týkala skupiny nejsilnějších vydavatelů tisku a majitelů televizí. Regulace týkající se Big Tech jsou už v Evropě – bohužel – opožděnou nezbytností. O tom, co všechno je tato skupina schopná učinit při obraně svých finančních zájmů, svědčí ostrý frontální konflikt australské vlády s Facebookem.
V polské veřejné debatě ztratila slova svůj běžný význam
Kontroverzní projekt zdanění největších vydavatelů tištěných médií a TV má svůj politický podtext. Na polském trhu soukromých médií absolutně převládají média tvrdě napadající pravici, zatímco podíl tzv. pravicových médií je stále poměrně malý. Stačí porovnat dva číselné údaje: zisk největší soukromé televizní stanice TVN, která dennodenně sleduje tvrdou protivládní politiku, za rok 2019 představoval 120 milionů euro. Celý roční rozpočet největšího provládního „koncernu“ Fratria činil ve stejném období méně než 6,5 milionů euro.
Svým pokusem zdanit ty nejbohatší vláda patrně chtěla alespoň částečně snížit tržní převahu médií chovajících se k ní nepřátelsky. A prohrála. Ze všech stran se na ni snesla obvinění z „útoku na svobodu slova“ a z „pokusu zlikvidovat svobodná média“. Opozicí ovládaný Senát využil dané příležitosti k tomu, že dokonce přijal oficiální prohlášení, v němž připomíná časy komunistické cenzury, kterou v roce 1989 zlikvidovala Solidarita. Slova ztratila v polské veřejné debatě svůj běžně užívaný význam.
Polská ekonomika funguje dobře
Z tohoto bezpředsudečného vylíčení faktů vyplývají dva závěry. Tím prvním je nepochybně snížená kvalita polské politiky i zdejší veřejné debaty. Jde o následek dvou paralelních, pouze zdánlivě se vylučujících trendů.
Na jedné straně narůstající kulturní a ideologické spory, které v USA vyúsťují v násilí a jež se stále násilněji projevují rovněž v Evropě, způsobují, že po desetiletí vládnoucí liberálové a levice absolutně odmítají uznat vlády konzervativců, které oceňují hodnoty rodiny, náboženství a národního společenství. Protože však v řadě případů mají proti sobě aritmetickou většinu voličů, nejsou schopni odsunout pravici od vlády demokratickým způsobem. Tento rozpor nyní v Polsku vytváří vlekoucí se krizi, ta však může kdykoli nastat prakticky v každé další zemi Evropské unie. Největší obětí této krize se stává veřejná debata a publicistika, v níž začínají převládat ideologické obsese, vulgární jazyk a falešný obraz skutečnosti.
Druhý závěr se týká současné polské politiky. Tváří v tvář „vzteklé“ (jak to o sobě sama tvrdí) opozici a stále víc a víc unavenější strany Právo a spravedlnost (PiS) se klíčovým faktorem rovnováhy stal Mateusz Morawiecki. Někdejší ředitel španělské banky, ideově váhající konzervativně liberální socialista a v současnosti polský premiér, si v řízení ekonomiky v časech krize vede skvěle. Pro Polsko vyznívá optimisticky, že ekonomika je i přes různé stupně lockdownu v natolik dobré kondici, že se opozice přestala v podstatě zajímat o její kritiku. Koneckonců bývalý levicový premiér Marek Belka se vyjádřil v tom smyslu, že kdyby stál dnes v čele polské vlády on, rovněž by se chlubil stavem polské ekonomiky. Morawieckému, jenž se opatrně pohybuje mezi vybuchujícími granáty a šrapnely, se zatím daří zemi chránit před propadnutím do hrozící hlubší politické krize.
Jan Rokita, publicista a někdejší politik, studoval práva a filosofii na Jagellonské univerzitě a též církevní dějiny na Papežské teologické akademii v Krakově. Od roku 1980 se angažoval v protikomunistickém opozičním hnutí a v letech 1989–2007 byl poslancem polského Sejmu, mimo jiné i za liberální Občanskou platformu Donalda Tuska, v níž reprezentoval konzervativní křídlo. Od svého odchodu z aktivní politiky patří k nejvýznamnějším konzervativním publicistům a esejistům v Polsku, ideově má nyní blízko k vládnoucí straně Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského.
Esej, který vyšel v deníku Berliner Zeitung (27. února 2021) souběžně německy i polsky (pod německým názvem „Německá média mají falešný obraz o polské politické krizi”), zde otiskujeme s laskavým svolením autora a redakce. Z polštiny jej přeložil Josef Mlejnek.
