Japonské nasazení pilotů zvaných kamikaze v tichomořské kampani proti Spojeným státům bylo skutečně velmi extrémní taktikou a Japonsko k ní sáhlo ve chvíli, kdy bylo jasné, že válečnou situaci nezvládá. Cílem bylo zničit americké lodě, které opanovaly tichomořský prostor. Pojem „kamikaze“ znamená božský vítr. Je to narážka na tajfun, který prý ve 13. století dvakrát zničil mongolské loďstvo, jež chtělo provést invazi do Japonska.
Americké letadlové lodě byly obvykle těžce střeženy jak kvalitními americkými stíhači, tak i protiletadlovými zbraněmi instalovanými na samotných lodích a jejich doprovodu.
V poslední fázi války nemohlo japonské stíhací letectvo doufat, že by mohlo soutěžit s Američany, a bylo nutno najít nějaký nový způsob, jak by šlo zasáhnout srdce americké flotily. Právě tady se zrodila idea pilotů kamikaze, tedy v podstatě bojovníků-sebevrahů. Byli to dobrovolníci a vybírali se z nich mladí svobodní muži. Oběť mladého života působila jakýmsi mytologickým dojmem. Kromě toho to bylo pro velení praktičtější než obětovat starší a zkušené piloty. Jak se to obvykle dělá, když se po někom chce, aby zničil sám sebe, je třeba mu to předestřít jako zvláště čestný úkol.
Akce začaly 25. října 1944. Při obraně Filipín, Iwodžimy a Okinawy se Japoncům pomocí těchto sebevražedných letů povedlo potopit několik desítek amerických lodí. Uvádí se, že na konci války bylo provedeno 3860 sebevražedných útoků, z nichž 540 bylo úspěšných. O život při nich přišlo na 7000 amerických námořníků.
Jenže co kdyby pilot pověřený tímto údajně životním úkolem selhal při své misi a vrátil se?
To pak záleželo na tom, proč se tak stalo.
Kamikaze-navrátilci patřili do dvou odlišných skupin. Do první náleželi ti, kteří se vrátili kvůli povětrnostním podmínkám nebo mechanickým selháním na svém stroji. Do té druhé piloti, kteří nakonec před cílem zjistili, že nejsou schopni úkol vykonat. Podle těchto okolností se pak s piloty zacházelo odlišně.
Piloti, kteří dokázali, že jejich návrat byl způsoben vnějšími podmínkami mimo jejich vůli, nebyli ani potrestáni, ani se na ně nikdo nedíval spatra. Během této fáze války byli piloti považováni za vzácný materiál a Japonci si nemohli dovolit ztratit dobře vyškoleného pilota kamikaze. Proto se s takovými navrátilci smířili a jejich „poslední let“ byl přeplánován.
S piloty, kteří nemohli prokázat, že jejich návrat byl zapříčiněn nějakou okolností mimo jejich vůli, se zacházelo odlišně. Byli nějakým způsobem fyzicky nebo duševně potrestáni, ale ne zas příliš přísně, protože se s nimi počítalo pro nějaký příští let.
Protože ale všechno má své meze, tak jeden pilot, který se vrátil dokonce devětkrát, byl popraven za zbabělost.
Aby se zabránilo takovým projevům slabosti, učinila se některá opatření. Piloti kamikaze často létali v letkách, aby se tak zvýšil psychologický tlak. Pak bylo pravděpodobnější, že pilot skupinu neopustí. Také dostávali před svým „posledním letem“ alkohol, „tekutou odvahu“, což jim mělo pomoci dokončit úkol.
Někdy se uvádí, že piloti neměli dostatek paliva, aby se mohli vrátit, ale není to pravda, protože byli přece jen cennými osobami, které bylo dobré pokud možno zachovat pro splnění úkolu. Zvláštním případem byly malé raketové letouny zvané Ohka (třešňový květ). Ty se pilotované jedním mužem vypouštěly z pumovnic bombardérů a byla to v podstatě okřídlená bomba. Tam už pochopitelně žádné cesty zpět nebylo.
Jaké bylo vnitřní rozpoložení těchto mužů, jsme se mohli dozvědět jen od těch, kterým japonská kapitulace nakonec zachránila život.
„Zvnějšku viděno jsme to dělali pro naši zemi,“ řekl 70 let po válce Takehiko Ena. „Byli jsme přesvědčeni, že jsme byli pro tuto oběť vyvoleni. Chtěl jsem jen chránit otce a matku, které jsem miloval. A všichni jsme se báli.“ Pilot nakonec válku přežil, protože jeho stroj technicky selhal a on musel s dalšími členy posádky přistát na moři. Zachránili se a za dva a půl měsíce je na jednom ostrově našla japonská ponorka. Pak už ale přišla kapitulace.
Zdroj: Medium.com, theguardian.com)
