Není to stavba jako každá jiná, stala se symbolem, který jedni milují, jiní ho nenávidí, zbytku je to jedno. Jde o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Ten byl revolučně naladěným davem v roce 1918 stržen. Stavební úřad Prahy 1 dospěl k názoru, že sloup je možné obnovit. Obnovení mariánského sloupu iniciuje Společnost pro obnovu mariánského sloupu a kopii vytvořil sochař Petr Váňa. Tento týden je kolem sloupu zas rušno.
Na palubě říční lodi přivezl v úterý v podvečer Váňa více než dvě stě kusů pískovce o celkové hmotnosti 60 tun.
Jak uvádí server irozhlas.cz, „na Staroměstské náměstí, kde bude kopie sloupu vznikat, bude jednotlivé díly přepravovat menší auto. Nakládat na něj bude malý jeřáb“. „Loď ve chvíli, kdy bude potřeba vyložit jednotlivé díly, tak popojede kousek dolů na František,“ sdělil Váňa.
Tento způsob byl zvolen kvůli potřebnému zázemí, protože tak velký zábor by na Staroměstském náměstí nebyl umožněn a díly by se musely vozit auty z okraje Prahy. Dnes (sobota) od 16.00 pořádá Váňa na Staroměstském náměstí veřejné shromáždění, kde chce lidem celý projekt představit, přivézt tam první kámen a znovu začít odkrývat dlažbu. Pokud radnice Prahy 1 zábor nevydá, je připraven vše provést ručně. (irozhlas.cz).
Proč všechno neprobíhá „normálně“? To se musíme vrátit dva roky zpět. Tehdy v září 2017 proběhlo jednání pražského zastupitelstva o peticích pro a proti sloupu. Debata o nich trvala tři hodiny.
Hybnou silou petice proti sloupu byla Lenka Procházková, která se z disidentky už dávno změnila v pilnou řečnici na komunistických sedánkách, kde zvýšeným hlasem a planoucím zrakem horlila proti církevním restitucím za pomocí vylhaných argumentů a údajných historických fakt. Proti obnově sloupu se vyslovili zelení, piráti, komunisté, ČSSD a ANO.
V rozhodnutí, které dal tehdy dohromady zastupitel Matěj Stropnický (Trojkoalice, SZ) a navrhly ho společně některé kluby, Praha využila toho, že pozemek pod sloupem je její. Praha tak odvolala souhlas s využitím pozemku pro nové postavení sloupu, který v minulosti udělila.
Teď ovšem po Vltavě do Prahy dorazila zmíněná loď, která přivezla díly nového sloupu a jeho příznivci se ho pokusí obnovit.
Abychom pochopili motivy obnovitelů, je třeba jít několik století do historie. Na podzim roku 1648 švédská vojska obsadila Malou Stranu a vydrancovala Pražský hrad a chtěla ještě dobýt Staré a Nové Město pražské. Znamenalo by to plenění a zkázu. Všechno záviselo na tom, jestli se podaří uhájit přístup přes Karlův most. Ten bránili měšťané, řemeslníci a studenti Univerzity Karlovy. Obránce vedl jezuita P. Jiří Plachý. Přes mnohonásobnou přesilu se podařilo Prahu před Švédy zachránit.
Jako poděkování pak byl postaven mariánský sloup. Panna Maria byla zobrazena nikoli jako Panna Maria Vítězná, ale Immaculata, Neposkvrněná. Nejde tedy o symbol vítězné rekatolizace, ale dík za záchranu před drancováním a znásilňováním. Tolik k symbolice, kterou mnoho lidí, třeba jurodivá neokomunistka Lenka Procházková a další, dezinterpretují.
Sloup na Staroměstském náměstí už nestojí, protože 3. listopadu 1918, když nová republika trvala týden, ho dav, který sloup považoval za symbol bělohorského vítězství, strhl.
Stavební úřad Prahy 1 dospěl k závěru, že v případě znovupostavení sloupu jde o osazení výtvarného díla na sokl, které nepotřebuje stavební povolení. „Záměr prakticky navrací na Staroměstské náměstí část kompozice tohoto prostoru, jejíž funkce a umístění byly ověřeny dlouhým obdobím její existence,“ stojí v odůvodnění rozhodnutí.
Obnova sloupu není téma, které by hýbalo většinovou společností, aspoň do té doby, než to někdo vytáhne jako zástupnou záležitost kvůli něčemu jinému. Vyvolává spíše kontroverze mezi některými představiteli a členy církví, protože samozřejmě katolíci to vidí jinak než protestanté.
Hodnocení celého období po Bílé hoře je stále ještě tématem sporu, zda šlo o dobu temna nebo naopak kulturního rozkvětu. Jak už to v dějinách bývá, je to směs obojího. Rekatolizace byla drsná, ale nakonec znamenala i rozvoj nové kultury. Srovnávat to s komunistickým řáděním po únoru 1948 nemá smysl, protože po únoru žádný rozkvět nenastal. Kdyby nedošlo k porážce na Bílé hoře, došlo by nejspíš vlivem protestantismu ke germanizaci českých zemí, jak třeba soudil historik Josef Pekař. Necháváme stranou hodnotící stránku, zda by to bylo dobré nebo špatné, ale asi by se to stalo. Takto jsme se dostali spíše do vlivu románské kultury.
Obnova sloupu může být pro některé krajní katolické tradicionalisty samozřejmě velkým zadostiučiněním. Bez ohledu na to je ale třeba uznat, že v rámci vzhledu Staroměstského náměstí dokázali něčeho dosáhnout, zatímco ohledně obnovy novogotické radnice zničené za květnového povstání se spíše jen přešlapuje na místě.
Obnovený sloup je samozřejmě replika, není to „ten samý“ sloup. Jenže z Karlova mostu těch původních kamenů taky mnoho nezbylo. Je to prostě myšlenka vtělená do kamene a ta myšlenka je pořád stejná. Menšina se ubránila většině a poděkovala za to, a to nikoli triumfalistickým obrazem. Pomníky z dob totality vypadaly jinak.
Když máme na Staromáku Jana Husa, proč by tam nemohl být i mariánský sloup.
Jak v jedné diskusi zaznělo, „ať má Hus na co koukat“. Zní to ironicky, ale on byl Hus mariánský ctitel, tak by mu to asi nevadilo.
Dnešek tedy ukáže, jak se věci budou dále vyvíjet.
(Citujeme z našich článků, které jsme již k tématu publikovali.)
