V červenci Cena prezidenta karlovarského festivalu a teď Thálie. Letošní rok je pro herečku Danielu Kolářovou rokem emocí a cen. V Karlových Varech na festivalu vystoupila hvězda Kulového blesku, Léta s kovbojem i Vratných lahví s noblesou hodnou světových celebrit i s pokorou, na jakou jiní nedosáhnou. „Od první chvíle jsem věděl, že mám před sebou mimořádně talentovanou herečku. A také udělala ohromnou kariéru,“ řekl o ní Hynek Bočan, který jí dal první roli ve své páralovské adaptaci Soukromá vichřice. Nezbývá než souhlasit.

Máte během pár měsíců dvě velké ceny – filmovou i divadelní. To už můžete brát téměř jako výzvu k bilancování, ne?

Zaskočilo mě to, nic takového jsem nečekala, to se přiznám. A je to rušné, nejsem na to zvyklá. Spousta rozhovorů, už nemám téměř co říkat. Thálií to snad už skončilo. Pokud jde o tu bilanci, jsou kolegové, kteří si vedou záznamy, někteří si dokonce vystřihovali během let kritiky. Ti mají o kariéře větší přehled. Já to nedělala, měla jsem rodinu, neměla jsem čas zabývat se tolik sama sebou. Ale samozřejmě že vás to nutí se trochu ohlížet.

A co vidíte? Lze ten dlouhý čas a řada krásných rolí vůbec nějak shrnout?

Nejvíc vzpomínáte na věci, které se povedly – protože občas něco zazáří, a pak dlouho nic. Takže vám vyskakují ty světlé body hereckých vrcholů, takových krkonošských Sněžek, kterých je ale za život málo, a vytěsňujete to horší a banální, čeho bylo víc. V tom je paměť laskavá.

Stojíte si za všemi rolemi, nebo byste některou raději vypustila, kdyby to šlo?

Nikdy jsem si nechodila do ředitelny říkat o role. Prostě přijdete k fermanu, tam visí obsazení a je to vyřízené. Nikdo o tom s vámi nediskutuje. To víte, že se tam objevilo i pár titulů, u kterých bych raději nebyla. Třeba Diamantoví kluci. To pak máte utrápené dny. Rána, kdy to chodíte zkoušet, a večery, kdy musíte hrát. Protože se člověk docela obyčejně stydí.

Zase jste ale zažívali krásné jinotaje, ukryté v textu.

To je pravda. Pokud to byl dobrý a chytrý autor. A vnímavý režisér….