ROZHOVOR / Opravdu nevím, co by tomu řekli vážení bardi Národního divadla pan Pivec a pan Štěpánek, ale je fakt, že dvě nejpopulárnější česká divadla posledního půlstoletí jsou založená na ochotnickém neherectví. „Cimrmani“ oslavili padesátiny před čtyřmi lety, letos obdivuhodné kulatiny připadly na Divadlo Sklep. S jeho zakládajícím členem Davidem Vávrou jsme hovořili o tom, v jakém rozpoložení je „sklepácká rodina“, když už „vidí za kopec“, a definovali jsme si pojem „sklepácký pohřeb se vším všudy“, protože všechno jednou skončí. Končí i Tomáš Hanák, který se letos rozhodl Sklep nadobro opustit. Celý rozhovor, který vznikl v roce 2021, přinášíme u příležitosti dvou let od prvního vydání Týdeníku FORUM, slavíme letos po celý srpen.

Včera jsem se přel s korektorem, jak se píše divadlo Sklep. Píše se s velkým D? 

Já píšu velký, když už to musí být. Ale správně je jenom Sklep.

Jakože to bylo i nebylo divadlo?

Možná. 

 Je fakt, že když si člověk povídá se Sklepáky, spíš než divadlo říkají slovo „rodina“. Z toho je cítit silná citová vazba. Možná je pro ně Sklep víc kamarádství než divadlo. 

Já to mám taky tak. Protože Sklep bylo v minulosti divadlo, ale taky pití proti bolševismu, kolektivní sporty, byl to vzdor semknutého stáda. Příslušnost k něčemu a k někomu je lidsky normální, stejně jako když jsi fanda Slavie, přijdeš na stadion a začneš řvát. My taky řvali – hlavně na jevišti a v hospodě. 

Sklep je poměrně rozsáhlý komplex.

No jistě. Sklepovští Sršáni, fotbal, hokej. Sklep dokonce sestavil desetičlenný tým na Krkonošskou 70.  Na jaře jsme jezdili na kola, v létě na vodu, v zimě na hory a v listopadu do Nového Jičína, kde se psala nová hra. A taky na tramp, kde jsme lezli krkem zaťatým čundrákům. Nikdy nezapomenu, jak hned na nádraží v Braníku vyndal Fero Burda nůž a zabodl ho do stěny dřevěného vagonu. Jako gesto!

Během těch padesáti let musely Sklepem lomcovat i vztahy – lásky i nelásky. Nebo se mýlím?

Kdepak, žili jsme velmi intenzívně. Když to vezmu od oka, vybavím si možná deset svateb a pět rozvodů uvnitř souboru. 

A to divadlo to všechno přežilo.

Vždycky se to nějak vstřebalo, na jevišti to nikdo nikdy nepoznal. A to je důležité. Mně připadalo kouzelné, že se na jednom pódiu scházeli lidé rozprsklí do různých oborů, kde byli na špičce. Elitní grafik Aleš Najbrt, výtvarník Franta Skála, sochař Jarda Róna, Honza Slovák, majitel špičkového designerského studia, Líba Drdáková, spolumajitelka uspěšného wellbeing storu, anebo Vašek Marhoul, režisér nominovaný na Oscara, který ve Sklepě vypráví pohádky a hraje blby. 

Během covidu jste vážně onemocněl boreliózou a částečně jste ochrnul. Připustil jste si tehdy i možnost, že už nebudete hrát?

Hrát bych mohl i na vozíku, ale tak hluboce jsem o tom nepřemýšlel.  Taková ta fáze, že už nikdy nevstanu z postele, trvala asi půl dne. Pak jsem se začal učil chodit, hýbat rukama a malovat. 

Nemáte chuť napsat pro Sklep něco nového?
Na to už nemám energii. A myslím, že nikdo z nás. Možná to kouzlo, že jsme pořád spolu, stojí na tom, že nic nemusíme. Kdybychom se víc chtěli podobat profesionálnímu divadlu, rozpadlo by se to hned. Repertoárová divadla musí zkoušet. Herci se ráno sejdou na zkoušku, dopoledne vyrazí na zájezd, po představení se opijou, pohádají se, začnou řešit vztahy. To nelze vydržet déle než deset let. My takové trauma zažíváme pouze jednou v roce, o Vánocích, kdy dáváme dohromady nové představení – Besídku. Jinak je to selanka, protože zkoušky probíhají tři měsíce, ale už před diváky. 

Je v něčem terapeutické, že jste jednu a tutéž scénku hrál ve dvaceti, čtyřiceti a šedesáti letech? 

Já mám hlavně radost z toho, že se za text, který jsem napsal ve čtrnácti, dodnes nestydím a můžu ho veřejně recitovat. Třeba „Coca-cola z USA vyrábí  se v NSR, nepije v ČSR–SSR“. Tam je pořád kde brát. 

Jsou pro vás jako pro otce zakladatele ty kulatiny něčím důležité?

Nemám to tak. Je hezké, že jsme vložili energii do nových věcí, že ČT odvysílala a zakonzervovala Besídku, dali jsme pár rozhovorů, ale jinak to větší význam nemá.  

Je na pořadu dne konec Sklepa, nebo je to mezi vámi stále tabu?

Spousta lidí má pořád chuť hrát. Ale například Tomáš Hanák ve Sklepu končí. Jeho nadšení opadlo.

Odplouvá po Berounce?

Já nevím, Berounka? Nebo cizina? Tomáš je neoromantik.

Přemlouvali jste ho?

To nemá smysl. Ví, co dělá. Jenom mě mrzí, že skončí Mlýny. Po nich se mi bude stýskat. 

Rozumíte mu? 

Ano, protože to mám podobně. I já už chci hrát jenom jednou za měsíc a v Praze.

V červnu 2021 tragicky zemřel zvukař Sklepa Jirka Vacek. Mění podobné kritické momenty Sklep?

Byli jsme v šoku. Jirka vezl svému tatínkovi ponožky do nemocnice, jel na motorce a od benzínky mu do cesty vjel chlap a natlačil ho na zábradlí. 

Jakou měl pozici v souboru člověk, který nikdy nehrál na jevišti?

Tak hlavně to byl kamarád a hrozně hodný kluk. Protože Sklep nikdy nikdo nerežíroval, jsou zvukař s osvětlovačem jedinými lidmi, kteří sledují, jak se představení rodí. Jirka nám kritiky říkal něžně a vlídně. Je zvláštní, že Jirka je po Lubošovi Veselým už náš druhý zvukař, který odešel na věčnost. A před nimi Jirka Podzimek, člen kapely. Ten měl sklepácký pohřeb se vším všudy. Na Dobešku přijel pohřební vůz, vynesli jsme rakev na jeviště a pak začaly projevy. Jeho dcera mluvila krásně, s nadhledem obdivuhodným na mladou holku. Pak přišly naše projevy, které byly možná už trochu na hraně. Ondra Trojan vyprávěl vousaté frky, jak přijde Jirka Podzimek do cukrárny a podobně. Načež to celé uzavřel Hanák, který na tu rakev zaťukal a pronesl: „Cože, dále? Tak to snad ještě ne, Jirko.“ Celé to bylo jako z Monicelliho filmu Moji přátelé, kde se nad rakví kamaráda vyprávějí historky a pláč pomalu přechází ve smích. A tak je to asi v pořádku – protože to jsou dvě polohy života, které se v sobě mísí. Nakonec jsme rakev s Jirkou odnesli do vozu, zapadlo víko a Franta Skála udeřil do gongu, protože i Besídka vždycky končí gongem. 

To muselo být velké. 

Asi to vyplývá z toho, že se nám příčí jakýkoli patos. A nejvíc je na to citlivý Tomáš Hanák. To on na pohřbu Věry Chytilové, když jsme od rakve hovořili o velké umělkyni, donutil Lenku Vychodilovou, aby nezaměnitelným hlasem Věry Chytilové, v tichu obřadní síně, přerušovala naši smuteční řeč o velké umělkyni výkřiky z ochozu: „Nečti to! Mluv pravdu! Šmíráci!“ To bylo tak věrohodné, že třeba Josef Abrhám málem dostal infarkt, musel mít dojem, že se zúčastnil něčeho surreálného. Že se Věra vrátila. 

Jan Dvořák, publicista, který Sklep popisuje a fandí mu od samého počátku, na konci jedné ze svých posledních statí napsal, že Sklep je mýtus. A mýtus přináší falešné intepretace. Víte o nějakých?

Je jich spousta, měli jsme třeba období, kdy si všichni kluci ze Sklepa dávali francouzáky. Jenom tak z legrace. Evě Holubové pak řekli, že hraje s homosexuálama. Vždy platilo, že jakmile něco vyřkneš, a týká se to něčeho tak éterického, jako je Sklep, do hodiny ti někdo vysvětlí, že je to úplně jinak. Čili o Sklepu nemůže nic platit definitivně, protože se všechno pořád vyvíjí, pořád se někam šineme a ještě to neskončilo. 

Možná vám smysl toho všeho dojde, až jednou skončíte.

Možná nějaký ten malý smysl přichází s každým představením, kdy by nevadilo, že dál už nebude nic. To, co jsme dělali, byla vždy spontánní reakce na něco. Já nikdy neměl pocit plánu, že za rok budeme tam a tam a že dobudeme okres na severu. 

Odborníci se pokoušejí pojmenovat sklepáckou metodu, ale vy sami jako byste se ji báli najít, abyste nepřišli o překvapení. 

Metoda je, že není žádná metoda, že není pevný řád, i když ten už tam teď pomalu je, protože jsme se naučili chodit na představení včas. 

To je možná opravdu známka stáří. Legendární Bába, kam jste se chodili zašívat, ještě funguje?

Ano, ale abychom v ní s Milanem pili v půl a deset nevzrušeně pivo, když v půl začínalo představení, takhle už to není. 

Václav Marhoul, který byl řadu let manažerem divadla, se nechal slyšet, že dělat produkci Sklepu bylo to samé jako dělat produkci na hřbitově. Máte hodně lidí pod sebou, ale nikdo vás neposlouchá. A taky říkal, že Sklep prodělal tři velké krize na hranici rozpadu….

Nepamatuji si, že by se někdy řeklo, že to ukončíme. Nejdelší pauza, co vím, trvala rok, když jsme byli já a Vašek na vojně. Tehdy taky vzniklo představení Naposklep. Konflikty bývaly způsobené tím, že tu bylo hodně individualit, které spolu občas těžko komunikuji. Někdy to byly prkotiny, jindy rozdílné představy o dalším směřování divadla. Někteří chtěli, aby byl Sklep víc profesionální. Nám cochcárna nevadila.

Tomáš Vorel podle všeho dodnes úplně neskousl angažmá divadla ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam (1988), kdy měl pocit, že režisérka Sklep zneužila. Jak ty na to vzpomínáš?

Zpětně viděno, víceméně měl pravdu. Tomáš byl součást naší poetiky a nelze se divit, že ji chtěl mít ve svém filmu jako první. Chytilová je typem filmaře, který jde, rozhlíží se, a jakmile zavětří něco zajímavého, tak to vezme a vyždímá do svého příběhu. 

To byla její velikost.

Těch lidí, které k sobě přitáhla a použila, bylo hodně. To byla Ypsilonka, Bolek Polívka, my, přitom já si myslím, že se řídila jenom intuicí. Nerozuměla spletitému předivu Sklepa, tudíž ani tomu, že Vorel chce mít právo ukázat Sklep jako první. Nakonec se mu to skvěle povedlo v Pražské 5.

Vy, Hanák a Šteindler jste ale tu „krádež“ zjevně překousli. 

My na to kašlali, a taky nás samozřejmě těšilo točit film s Chytilovou. Do té doby jsme byli parta na okraji. Tím filmem jsme na sebe bouchli štempl a všichni kritici si dali volume doleva. 

A vám, co jste ve filmu hráli, navíc dopřál status hvězd.

Ano, socialistických hvězd.

Vy tři jste se tak trochu vydělili od ostatních sklepáků. Třeba Václav Marhoul tvrdí, že nejlepší herec z vás je Fero Burda, jakkoli byl vždycky ve vašem stínu. 

To je pravda. Byl nejvíc charakterový herec, a teď, když jsem se díval na Besídku v televizi, jsem si uvědomil, že podobně jako v Lence Vychodilové je v něm jakýsi zvláštní smutek.  Sklepu dává to, co musel mít Holzmann ve vážném panu Budínovi, který společným výstupům dával tu krásnou tichou rovinu, na níž si Holzmann mohl dovolit všechno. Když jej v roli nahrávače nahradili komici jako Milan Neděla, přestalo to fungovat, najednou tam zbyli dva kohouti, kteří se navzájem rušili. Ve Ferovi je ta bezelstnost, zranění světem, a to je v té naší pivní srandě hrozně důležité.

Souviselo vaše působení ve Sklepě s volbou stát se architektem, anebo je to úplně samostatný příběh? 

Samostatný příběh. Ve čtyřech letech jsem se rozhodl, že chci být architekt jako tatínek.

Co od něj máte rád?

Jeho věci se mi líbí čím dál víc. Dělal rekonstrukce, přestavby. Mám rád hotel Dubina v Domažlicích na náměstí. Je to svěží objekt, který v devadesátkách předělali na jakousi podivnou postmodernu. Kritizoval jsem to v Šumných městech, načež nový majitel uvedl hotel do původního stavu. Táta taky v roce 1957 projektoval divadlo v Českém Těšíně, je to pozdní sorela smíchaná se zlínskou elegancí. Jako takový ten dům, kterým jsme se smáli, ale ztělesňoval krásno a ambici své doby. Je v něm velký a malý sál, knihovna, hvězdárna, čiší z toho až naivní touha sjednotit vědu a kulturu do jednoho multifunkčního objektu. A my teď vyhráli soutěž na rekonstrukci některých částí domu a vstupních prostor. Dělám to se svou dcerou, která studuje architekturu. To mě moc těší, že to bude třeba takový rodinný štafetový kolík. 

Objevujete ještě pořád nová „šumná místa“?

Pořád! Třeba jsem byl tento týden v Nerudovce, kde by člověk čekal jenom turistické ghetto a trdelníky. Pan Boháč, který si kdysi vzal na bedra Besídku ve Slavonicích, z níž udělal centrum ubytování a kultury, má firmu na hrnky a pronajal si spodní patro v čísle dvacet pět, pod Jánským vrškem. Udělal z něj  nádherné místo připomínající Trnkovu zahradu, kde si sednete na kafe v zákoutí kaštanových listů a opadané omítky. To je zázrak.