Až žije svobodná a nezávislá Gruzie! FOTO: Frank Miller (Wikimedia Commons)
FOTO: Frank Miller (Wikimedia Commons)
Svůj Den nezávislosti slaví Gruzínci vždy 26. května. V ten den roku 1918 totiž vznikla Gruzínská demokratická republika (Sakartvelos Demokratiuli Respublika), k jejímuž odkazu se hlásí i současný gruzínský stát. Tehdejší nezávislé Gruzii však nebyla dopřána dlouhá existence. Zanikla už po třech letech „díky“ invazi Rudé armády.
Gruzínská demokratická republika (GDR) byla nástupcem tzv. Zakavkazské federace, vzniklé spojením území Arménů, Gruzínců a Ázerů v únoru 1918. Jak se dalo očekávat, slepenec Zakavkazské demokratické federativní republiky (ZDFR) nevydržel dlouho – po pouhé tříměsíční existenci se nikým neuznaný státní útvar rozpadl. Už 26. května 1918 proto vznikla Gruzínská demokratická republika (Sakartvelos Demokratiuli Respublika) s hlavním městem Tbilisi. Ani ta si však svou nezávislost neudržela dlouho, neboť ruské plány s Kavkazem byly podstatně jiné.
Vzdá se (sovětské) Rusko Gruzie?
Z parlamentních voleb nové republiky vzešli vítězně menševici (čili sociální demokraté) s 81,5 % hlasů. Demokratická Gruzie se snažila o svůj rozvoj obratnou politikou, vcelku úspěšnými reformami i autonomií pro Abcházii, ale především vymaněním se z ruského vlivu. Nakonec se podařilo zklidnit sousedské spory s Arménií i s Ázerbájdžánem, přestože se do konfliktu musely vložit britské jednotky.
Novou republiku s rozlohou přes sto tisíc kilometrů čtverečních (dnešní Gruzie má rozlohu 69 700 km2) a se dvěma a půl miliony obyvatel uznaly postupně další státy – kromě Francie, Belgie, Itálie, Polska, Československa a dalších i Německo s Tureckem, ačkoliv ne zadarmo (Turci získali některé oblasti obývané muslimským obyvatelstvem). Nakonec se nový stát dočkal přijetí a uznání jak od západních mocností, tak od původně nespolupracujících bělogvardějských vůdců. I sovětské Rusko připustilo po nezdařeném puči a pokusu o útok od ázerbájdžánských hranic mírová vyjednávání.
Tzv. Moskevskou dohodou ze 7. května 1920 Rusové uznali existenci Gruzie jakožto nezávislého demokratického státu a zavázali se ke klidu zbraní. Gruzie slíbila výměnou zůstat neutrální a neposkytovat útočiště nepřátelům sovětského Ruska, v tajném dodatku rovněž legalizovala existenci bolševické strany, která tak dostala volné ruce pro své působení.
Mírovou dohodu však Rusko nehodlalo dodržet ani náhodou. Spolehlivost bolševických slibů se ukázala už za devět měsíců. Rusové chtěli znovu získat ztracené Zakavkazsko a zvláště gruzínští bolševici měli nemalý zájem o svou rodnou zemi. Po skončení války v Polsku a ovládnutí Arménie a Ázerbájdžánu nastala příznivá doba pro převrat. Západ, zaměstnaný konflikty s Turky, ztratil zájem o dění na Kavkaze, odkud odešly i britské jednotky. Sovětské Rusko mělo volné ruce ke svržení gruzínské menševické vlády a nastolení komunistického režimu v zemi.
Dle osvědčené taktiky se již od vzniku GDR pokoušeli Rusové vyvolávat konflikty a nepokoje v gruzínské společnosti a mezi národnostními menšinami. Kavkazští bolševici byli podřízeni tzv. „Kavbyru“, zřízenému v únoru 1920. Předsedou byl jeden z nejbližších Stalinových přátel Grigol „Sergo“ Ordžonikidze. Právě tato dvojice se bez podpory moskevského vedení nejvíce zasazovala o invazi do Gruzie, kterou Lenin původně neplánoval a kterou neschvaloval ani Trockij. Pouhý den před vypuknutím války souhlasil Lenin s plánem pečlivě připraveným Sergem.
Krvavý Sergo a sovětizace Gruzie
Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze neboli Sergo (1886–1937), původně student medicíny, začal pro bolševiky pracovat v roce 1905. Byl zatčen a několik let strávil ve vyhnanství, mimo jiné na Sibiři, odkud se mu podařilo uprchnout. Po misi v íránském Teheránu studoval Leninovu bolševickou politickou školu v Longjumeau nedaleko Paříže. Z následného doživotního vyhnanství v Jakutsku mu byl povolen návrat, takže se mohl aktivně podílet na Říjnové revoluci v roce 1917. Ve službách Rudé armády porazil generála A. I. Děnikina a na jaře 1920 obsadil ázerbájdžánské Baku. Po pádu Arménie zbývalo pustit se do Gruzie. A tak se také stalo – přes mírovou dohodu svrhli bolševici v rámci pomoci údajnému „rolnicko-dělnickému povstání“ menševickou vládu Noeho Žordaniji a ustavili Gruzínskou sovětskou socialistickou republiku.
Sergo se rovněž podílel na prvních masových deportacích. Dochoval se jeho rozkaz o postupu proti neposlušným kozákům: „Vypálit městys Kalinovskaja, vystěhovat čtyři okolní městyse, mužské obyvatelstvo deportovat na sever, vyhostit děti, ženy a starce, zabrat všechen dobytek a zbylý majetek.“ Po úspěchu v Gruzii se Sergo stává tajemníkem Kavbyra, Kavkazské úřadovny ústředního výboru. Když společně s Lavrentijem Berijou potlačil koncem léta 1922 protibolševické povstání v Gruzii, následovaly hromadné popravy asi dvanácti a půl tisíce osob, což bylo tehdy příliš i pro vedení v Moskvě. „Možná jsme to trochu přehnali“, připustil později Ordžonikidze v reakci na kritiku umírněnějších soudruhů, nicméně i tzv. Gruzínský případ nakonec vyzněl v jeho prospěch.
Jakožto jeden z nejbližších Stalinových spolupracovníků dostává Sergo na starost stále více vlivových „resortů“, například ministerstvo těžkého průmyslu. Je prvním tajemníkem Zakavkazské komunistické strany a členem sovětského politbyra. Stalinova přízeň ovšem netrvá věčně. Nejenže žárlí na Serga pro jeho popularitu, ale nestojí na straně starého spolubojovníka ani ve sporech s Berijou, před nímž Ordžonikidze marně Stalina varuje. Sergo má posléze výhrady i k vnitrostranickému vývoji a počínajícím čistkám. Kryje před NKVD své přátele, za které navíc intervenuje, což Stalin obzvláště nesnáší. A tak 18. února 1937 je před svým projevem na stranické schůzi Ordžonikidze nalezen mrtev – oficiálně se jedná o srdeční příhodu, neoficiálně si sám vpálil kulku do hlavy. Anebo tak učinil někdo jiný.
Když byl v noci z 11. na 12. února 1921 z Ordžonikidzeho popudu proveden útok na vojenskou posádku v obci Šulaveri nedaleko gruzínsko-ázerbájdžánsko-arménské hranice, jakákoliv ruská účast na incidentu byla striktně odmítnuta. Pravda vyšla najevo záhy – bolševici založili v Šulaveri gruzínský Revoluční výbor (Revkom), který požádal Moskvu „o pomoc“. Invaze vypukla 15. února 1921. Svou polévku si bryskně přihřáli i Turci, kteří se pustili do anexe gruzínského jihozápadu s převážně muslimským obyvatelstvem.
V rámci „operace Tiflis“ vstoupila Rudá armáda již 25. února 1921 vítězně do hlavního města. Do Tbilisi se přesunul i Revkom, který oznámil svržení vlády menševiků, rozpuštění armády (roztříštěně setrvávala v guerillovém odporu až do roku 1924) a ustavení nové Gruzínské sovětské socialistické republiky. Domobrana z Abcházie se připojila k Rusům, od Gruzie nakonec dali ruce pryč i Francouzi s Brity. Přes veškerý odpor Gruzínců Rudá armáda úspěšně postupovala. Dne 10. března 1921 dorazila do Kutaisi, odkud se mezitím stáhla menševická vláda i s armádou do přístavu Batumi.
Díky tureckému zapojení do konfliktu se Lenin snažil válku ukončit co nejdříve. Nakonec menševické vládě nezbylo nic jiného než s Revkomem vyjednávat. Podmínky příměří byly dohodnuty 17. března 1921 a válka s Gruzií oficiálně ukončena. Několik tisíc gruzínských vojáků ukrývajících se v horách okolo Batumi sice ještě úspěšně přemohlo tureckou vojenskou posádku, už 19. března však byl velitel Mazniašvili nucen vzdát se i s Batumi Revkomu. O rok později byla Gruzínská SSR začleněna do Zakavkazské sovětské federativní republiky (ZSFR), která byla v roce 1936 rozdělena na tři samostatné republiky: Arménskou SSR, Ázerbájdžánskou SSR a Gruzínskou SSR.
Gruzínský odpor pokračuje
Během těchto patnácti let ztratila Gruzie část svého území ve prospěch Arménie s Ázerbájdžánem, další oblasti připadly sovětskému Rusku a Turecku. V zemi probíhaly brutální čistky. Do tří let po sovětské invazi bylo zabito či popraveno okolo padesáti tisíc lidí, více než sto padesát tisíc osob následně zlikvidovaly stalinské čistky či rozkazy Lavrentije Beriji, od listopadu 1931 prvního tajemníka ÚV KS Gruzie.
Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), „náš Himmler“, jak jej představil Stalin americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi, se postupně vypracoval na maršála Sovětského svazu a náčelníka státní bezpečnosti NKVD. Někdejší student techniky z nemajetné gruzínské rolnické rodiny byl zodpovědný za síť gulagů, organizaci katyňského masakru i poválečné politické represe ve střední a východní Evropě. Jednoho z nejhorších Stalinových přisluhovačů zbavili moci teprve po Stalinově smrti. Nenáviděný Berija byl zatčen, obviněn z vlastizrady a 357 znásilnění – a téhož roku popraven.
Členové menševické gruzínské vlády, kteří vesměs emigrovali do Francie, se marně dovolávali pomoci pro svou zemi, události v Gruzii nikoho příliš nezajímaly a výzva k odsouzení sovětské invaze neměla valného ohlasu. Exilová vláda někdejší nezávislé Gruzie existovala až do roku 1954.
Z nejdůležitějších členů jmenujme novináře a politika Noeho Žordaniju (1868–1953), stojícího v čele gruzínské vlády od června 1918 do března 1921. Noe Ramišvili (1881–1930) byl nejprve ministrem vnitra ZDFR, poté prvním premiérem demokratické Gruzie a jejím ministrem vnitra. Ve Francii podporoval protibolševický odboj i gruzínské Srpnové povstání roku 1924. V roce 1930 byl v Paříži zavražděn ruským agentem. Nikolai Čcheidze (1884–1926), stojící rovněž v čele Zakavkazské federace, byl během existence GDR předsedou parlamentu a Ústavodárného shromáždění. Podílel se na vzniku první gruzínské ústavy. V červnu 1926 spáchal sebevraždu a byl pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise.
O odpor proti okupantům se snažili odbojáři i v samotné Gruzii. K nejznámějším patřil uznávaný národní hrdina Kakuca Čolokašvili. Plukovník šlechtického původu Kaichosro „Kakuca“ Čolokašvili (1888–1930) bojoval v carské i v gruzínské demokratické armádě. Po ruské okupaci zvolil namísto emigrace protibolševickou partyzánskou válku v horách. Podílel se rovněž na přípravě krvavě potlačeného Srpnového povstání v roce 1924. Berijův teror vedoucí ke zničení protisovětského odporu znamenal popravu deseti tisíc Gruzínců, především z řad intelektuálů a aristokracie, přes dalších dvacet tisíc Gruzínců skončilo na Sibiři.
Zatčení a popravy se nevyhnuly ani členům Čolokašviliho rodiny, Kakuca přišel též o většinu svých spolubojovníků, na něž Rudá armáda neváhala používat dělostřelectvo. Nakonec i on odešel do francouzské emigrace, kde roku 1930 zemřel na tuberkulózu.
Cesta k obnovení nezávislosti
Po několik desetiletí bylo v sovětské Gruzii zakázáno cokoliv spojeného s Čolokašvilim, avšak v osmdesátých letech 20. století se opět stal jedním ze symbolů gruzínského protisovětského odporu. Roku 2005 byly Kakucovy ostatky převezeny do Gruzie a za účasti vládních špiček i tisíců obyvatel uloženy na tbiliském hřbitově Mtatsminda Pantheon k dalším významným rodákům. Čolokašviliho portrét zdobí gruzínskou bankovku a jeho jméno nese tbiliská ulice, v níž poněkud paradoxně sídlí ruská ambasáda.
Díky „glasnosti“ osmdesátých let 20. století došlo k přehodnocení některých událostí z počátečních dob Sovětského svazu. A zvláštní komise z roku 1989 konečně označila někdejší vpád do Gruzie za vojenskou intervenci a okupaci. Už 14. listopadu 1990 vyhlásila Gruzie nezávislost, a přispěla tak k rozpadu Sovětského svazu.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
