Díky, Rudá armádo? Svobodu jedněch nelze vykoupit obětováním svobody druhých

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa | FOTO: wikimedia commons

Letos si připomínáme 76. výročí konce druhé světové války. Zatímco dnes, tj. 8. května, Česko a řada dalších evropských zemí slaví Den vítězství, v Ruské federaci se bude zítra na Rudém náměstí v Moskvě konat tradiční militaristická exhibice čili „Děň pobědy“. A „naši“ komunisté a milovníci rasistické ideologie tzv. panslavismu budou opět něco blekotat o falšování dějin.

Jenže to bylo období třetí republiky (1945–1948) a zejména následného komunistického režimu (1948–1989), kdy se u nás o druhé světové válce soustavně lhalo, příběhy skutečných hrdinů domácího odboje a vojáků západní i východní československé armády byly vytěsňovány z veřejného prostoru a paměti. Pro dvě či tři generace odkojené komunistickým školstvím jde často o bolestné prozření, vždyť my Češi jsme dlouhá léta žili v pohodlném sebeklamu o konci druhé světové války a pěstovali si cenzurovaný obraz oněch událostí.

I proto je třeba neustále připomínat, že Ruská federace jakožto nástupnický stát Sovětského svazu oslavuje v májových dnech úplně něco jiného než Evropa, totiž svoje vlastní dějinné mýty plné imperiálního zapomínání, které jsou velice bezohledné k ruským sousedům a dalším evropským zemím, jež Rusko tehdy před více než sedmdesáti lety údajně osvobodilo. Je nutné se zastavit u některých slovních spojení a symbolů, jež jsou mistrovským kouskem sovětsko-ruské propagandy a dodnes nám úspěšně zastírají realitu oněch dávných časů.

Ruský „Děň pobědy“ je totiž slaven nikoliv jako spojenecké vítězství ve druhé světové válce, nýbrž jako „sovětské“ a „ruské“ vítězství nad Německem v tzv. Velké vlastenecké válce z let 1941–1945. Vůbec nejde o banální detail. V Rusku je systematicky opomíjen či dezinterpretován fakt, že Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo byly v letech 1939–1941 spojenci (pakt Molotov-Ribbentrop).

Banner Nová Orientace Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Navíc si sovětsko-ruské impérium i po roce 1945 drze ponechalo kořist z německo-sovětského dělení východní Evropy: východní část Polska, Litvu, Estonsko a Lotyšsko a rumunskou Besarábii. A také značnou část Finska, po jehož přepadení byl Sovětský svaz dokonce vyloučen z tehdejší Společnosti národů.

Pro tyto evropské oblasti, pro většinu Poláků nebo Litevců, tak rok 1945 neznamenal žádné osvobození, spíše vytlačení jedné totalitní mašinérie druhou. I o tom by mohl přemýšlet náš prezident Miloš Zeman, až zítra dorazí na kolečkovém křesle na ruskou ambasádu, aby se nechal dekorovat tzv. svatojiřskou stužkou. Tento zvyk z časů Ruského impéria byl pod názvem „gardová stuha“ obnoven v Rudé armádě roku 1942 a je tak dalším výmluvným dokladem srůstání ruské a sovětské imperiální tradice.

Rusku je naše evropská „druhá světová válka“ v podstatě ukradená, jeho boj, a takto je i dnes oficiálně interpretován, byl bojem za ruskou velikost. A je úplně jedno, že vůdcem byl tehdy Gruzínec, impérium neslo podivně matoucí „sovětský“ název a na bojištích krváceli mnohem více Ukrajinci a Bělorusové. Ti jsou přece pravověrnými Rusy považováni za pouhé folklórní skupiny velkoruského národa, lídra všech Slovanů.

Demonstrace na podporu svobody a demokracie v Bělorusku (Praha, srpen 2020) (Max Ščur)

Součástí ruského slavení Velké vlastenecké války je i další zvrhlá kamufláž: vítězství nad fašismem. Evropa první poloviny 20. století měla své fašistické režimy, ovšem Hitlerovo Německo se stalo ohniskem jiného zrůdného systému, který sám sebe označoval jako nacionální socialismus či zkráceně nacismus. Zatímco fašistické strany v Itálii nebo na Slovensku byly velice konzervativní (i když například Mussolini začínal politickou kariéru jako přesvědčený socialista), Hitler nechtěl konzervovat jakési „tradice“, nýbrž budovat zcela novou společnost.

Tento socialismus, budovaný německým národem jakožto tzv. panskou rasou, reprezentovala Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Zatímco sovětské noviny z let 1939–1941 byly plné oslavných článků o spolupráci dvou socialistických zemí, totiž Sovětského svazu a Německa, po vypuknutí německo-sovětské války se jevil narativ o „německém socialismu“ jako prekérní.

Generalissimus Stalin a jeho kremelský gang tak přišli s geniálním přeznačením onoho konfliktu: Sovětský svaz bojoval a zvítězil nad fašismem. Od této chvíle byly i všechny formy demokracie odmítající sovětský komunismus a ruský imperialismus stigmatizovány právě jako fašismus. Fašisty tak byli ukrajinští, litevští a polští partyzáni, kteří i po skončení války bojovali proti sovětsko-ruskému imperiálnímu molochu, stejně jako českoslovenští politici, novináři a intelektuálové hovořící o československém socialismu nebo dokonce liberální demokracii.

Svatá matička Rus prý ještě dnes musí bránit křesťanskou civilizaci před fašismem, který bují v Evropské unii a zejména na Ukrajině. Přitom právě současné Putinovo Rusko pěstuje státní ideologii, která je hybridní směsí ostentativní pravoslavné nabubřelosti, ruské imperiální nostalgie (i té sovětské) a prezidentského kultu osobnosti, k níž patří i různé fašistické deviace v podobě tzv. eurasijců, nacionálních bolševiků či Nočních vlků.

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008) (Úřad vlády RF (wikimedia commons))

Při přemýšlení o druhé světové válce je třeba mít na paměti nejen to, proti komu kdo bojoval, ale také za co, pro jaké cíle. Pokud například na Ukrajině nebo v pobaltských zemích vítalo tamější obyvatelstvo roku 1941 německé vojáky, bylo to proto, že je (načas) zbavili sovětsko-ruské nadvlády a rudého teroru.

Nacionálně-socialistické Německo bojovalo proti obludné sovětsko-ruské veleříši, která na oltář komunistické utopie a posléze obnoveného ruského imperialismu obětovala miliony vlastních i cizích občanů. Byli snad proto tehdejší němečtí vojáci automaticky představiteli svobody a humanity? Nikoliv, právě naopak! Byť bojovali proti jinému ohavnému režimu, oni sami reprezentovali stejně vražednou tyranii. Proč bychom tedy neměli obdobně hledět na válečné akce sovětské Rudé armády ve východní a střední Evropě, a to i na území Československa v období 1944–1945?

Vojáci Rudé armády, odvedenci staří i mladí, kluci propuštění z gulagů i trestanci povolaní z věznic, příslušníci mnoha národů sovětsko-ruského impéria, bojovali (i na československém území) proti běsnícímu molochu německého nacionálního socialismu.

Byli snad proto tehdejší sovětští vojáci automaticky představiteli svobody a humanity? Nikoliv, právě naopak! Byť bojovali proti jinému ohavnému režimu, oni sami reprezentovali stejně vražednou tyranii.

Mohla to však osvobozená květnová Praha, hlavní město státu, který právě – více méně dobrovolně – vplouval do ústrojí agresivního sovětsko-ruského impéria, vůbec tušit? Nebo to bylo možné nahlédnout až s odstupem času a jakékoliv nesouhlasné mudrování je toliko nemístným ahistorismem ve stylu „po bitvě každý generálem“?

Bohužel si musíme přestat lhát do vlastní kapsy. Kdo chtěl vědět, tak věděl, symptomů sovětsko-ruských imperiálních móresů si tehdy musel všimnout opravdu leckdo. Rozhodně to nebylo žádným tajemstvím pro naše vrcholné představitele v čele s prezidentem Edvardem Benešem.

V obnoveném Československu (za něž bojovaly i tisíce Rusínů z Podkarpatské Rusi a která se pak stala takovým naším pěkným „dárkem“ Stalinovi) totiž žily desetitisíce Čechoslováků ruského, ukrajinského a běloruského původu, pro něž byla zejména Praha útočištěm před bolševickým terorem. Zatímco konec druhé světové války v květnu 1945 probíhal mezi Čechy ve znamení mírového jásotu, pro tyto naše spoluobčany představoval katastrofu. Pro ně příchod Rudé armády neznamenal svobodu, nýbrž nebezpečně natažený pařát agresora, který si pro ně přišel až do středu Evropy.

()

Naše politické a intelektuální elity, stejně jako velká část národa, tehdy z vděčnosti k Sovětskému svazu přivřely oči a tvářily se, že nevidí vraždy a deportace těchto sousedů a spoluobčanů. A přitom právě osud ruských, ukrajinských a běloruských Čechoslováků byl jasnou předzvěstí budoucích vztahů mezi imperiálním monstrem z euroasijského Východu a Československem, tj. mezi Moskvou a jeho novou středoevropskou gubernií.

A tak Den vítězství, který dnes, tj. 8. května, slavíme, k nám promlouvá i skrze jedno důležité varování: Svobodu jedněch nikdy nelze vykoupit obětováním svobody druhých.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]