Chaos v nařízeních zvyšuje ve školách nedůvěru, ředitelé nedokážou situaci předvídat, protože nejsou známá žádná kritéria, podle kterých se o opatřeních rozhoduje. Distanční výuka standardní výuku nenahradí a kvalita vzdělávání klesá. Více se dozvíte v rozhovoru s Petrou Mazancovou, předsedkyní Učitelské platformy, která usiluje o zvýšení kvality vzdělávání v českých školách. 

Jaké největší problémy musí v současné situaci řešit čeští ředitelé a učitelé?

Nyní jsou již všechny stupně škol v povinné distanční výuce. Z jarního uzavření škol byl patrný problém s nedostatkem technologií jak na straně žáků, tak učitelů. Některé školy však ještě nestačily pro učitele technologie pořídit. Ministerstvo školství podpořilo jen základní školy, ale nikoli střední školy a gymnázia. Stále přetrvává problém na straně rodin. Některé nemají vhodná digitální zařízení, ale ani internet, a mnoho dětí žije v nevyhovujících bytových podmínkách, kde je distanční výuka prakticky nerealizovatelná.

Ministr Plaga řekl, že se žáci 1. stupňů ZŠ vrátí do škol bez ohledu na vývoj epidemie, o několik hodin později ale připustil, že to není tak jisté a nemusí se vrátit. Proč ministr komunikuje takto nejednoznačně a jak se v tom zorientovat? Jak tuto komunikaci hodnotíte?

Nemůžeme mluvit za ministra, ale pro nás tato vyjádření samozřejmě nejsou dobrá a jsou matoucí. Je nutné si ale uvědomit, že rozhodnutí o zavření škol není rozhodnutím ministra školství, ale zdravotnictví. S chaotickými vyjádřeními jednotlivých členů vlády včetně premiéra se ovšem potýká celá společnost a všechny ekonomické oblasti. Školství není výjimkou.

Mají ředitelé škol k dispozici nějaká konkrétní data, která zhodnocují možné alternativy vývoje?

Tato data nemají nejen ředitelé, nemá je nikdo a vypadá to, že je nemá ani vláda samotná. V půlce září jsme dokonce žádali premiéra, tehdejšího ministra zdravotnictví a hlavní hygieničku, aby zveřejnili kritéria, na základě kterých budou rozhodovat, aby se školy samy mohly na očekávanou situaci připravit.

Chtěli jsme, aby bylo jasné, co nastane při určitém čísle – počtu nakažených, počtu lidí v kritickém stavu či cokoliv, z čeho bude jasné, jaká opatření přijdou. Nejde jen o výuku, ale především o děti a jejich rodiče, na které má zavření škol tvrdý dopad. Jediným známým a opakovaným kritériem je, že se situace zhoršuje. Ředitelé škol se pak o všech opatřeních dozvídají z médií, stejně jako všechna upřesnění, což akorát vyvolává nedůvěru.

Jaký vývoj vzhledem k současné situaci předpovídáte vy?

Podle Daniela Münicha z CERGE-EI bychom se měli připravit na nejhorší scénáře. Nesmíme zapomenout na vyšší průměrný věk českých učitelů, takže se může stát, že bude vinou vyšší nemocnosti ještě větší nedostatek učitelů. Vyšší počet nemocných bude vyvolávat u dětí stres, protože to budou členové jejich rodin, kteří onemocní.

Lockdown bude prohlubovat rozdíly mezi dětmi z rodin, které budou schopné zajistit distanční výuku, a dětmi, co tyto podmínky nemají. Dlouhodobé uzavření škol se propíše i do psychiky dětí a samozřejmě kvality vzdělávání, protože distanční výukou nelze nahradit vzdělávání ve třídě.

Protože se blíží podzimní prázdniny, opatření budou technicky platit pouze týden a půl. Vyplatí se přecházet na regulérní distanční online výuku, nebo je pro učitele momentálně lepší alternativou prostě zadat zadání, která budou žáci vypracovávat (tedy ne přímo video-vyučování)?

Většina učitelů se už naučila pracovat distančně, není důvod nerealizovat on-line výuku. Do on-line výuky by však neměla přejít celá výuka tak, jak ji známe ze školy. Mělo by dojít k rozumné kombinaci on-line hodiny a samostatného vzdělávání.

Jak se mají na současná opatření připravit rodiče? Třeba ti, kteří do práce prostě musí (např. samoživitelky, lidé ve finanční nouzi atp.)?

Situace je náročná pro všechny včetně rodičů. Hodně dětí je ve věku, kdy trávit čas doma ani s rodiči nechtějí a vyžadují sociální kontakt. Nedokážeme samoživitelkám poradit, čím si nahradit výpadek v příjmech, ale pokud potřebují pro své děti technologie, mohou se obrátit na školu či zřizovatele, kteří je mohou odkázat na organizace, co digitální zařízení pro děti ze sociálně slabých rodin zajišťují.

Pokud rodiče pracují či je pro ně výuka obtížná, mohou požádat i o doučování. Určitě budou školy ochotné i poradit rodičům, jak ovládat technologie, aby oni sami mohli dětem pomoci. Doporučovala bych i si nechat poradit od psychologů, jak řešit doma rostoucí napětí či neshody.