Karel Kryl v refrénu písně Září z alba Tekuté písky zpívá: Několik bláznů na trh kůži nese – A časný podzim čeká na sníh – Do cizích věcí nevměšujeme se – a ještě méně – vlastně – do těch vlastních. Jedná se o podzimní píseň, která v jednom verši vystihuje náš největší problém a limit zároveň. Většina dobrovolně přistoupí na ten proklamovaný klid na práci, na totální hodnotovou relativizaci, včetně zpochybňování holých a jasných pravd.
Nejlepší názor je nemít názor. Konzumní společnost v postfaktickém období rezignuje na své kdysi proklamované ideály a pluje v kalných vodách novodobého bezčasí. Proto projde lhářům a uchvatitelům moci jakákoliv nehoráznost. Jsou si toho vědomi a oslněni svým snadným úspěchem utahují šrouby, pomalu, ale jistě. Lid obecný drží a vydrží. Není to v historii našeho národa poprvé. To převzetí státu doprovází i nebývalá vulgarizace a buranizace veřejného prostoru, rafinovaně prezentována jako lidovost.
Již nejen na sociálních sítích, ale i v běžné osobní komunikaci se stupňuje i prozatím jen verbální agrese. Vítězové přece berou vše. Vy ostatní držte ústa a krok. Hlavně ten krok, abyste se náhodou neocitali na okrajích různých propastí. Těžko se buduje obecná důvěra a respekt k institucím státu, když sledujete různá a různě motivovaná rozhodnutí jednou státních zástupců, jindy úředníků krajského úřadu, různých ministerských fondů apod. Plnohodnotná svoboda projevu je jen na papíře, v reálné praxi je oklešťována dnes a denně. Někdo prostě slouží v něčím žoldu, jiný ze strachu přistupuje k vlastní autocenzuře a někteří si s někým vyřizují účty. Není neobvyklý ani mix všech těchto přístupů. Přesto si hrajeme na dokonalou pluralitu, na korektnost, na tzv. vyváženou diskuzi. Jako bychom si odmítali připustit, že oni to vše považují za naši slabost, nikoliv za slušnost.
Moji rodiče mi říkali, že po roce 1946 vydláždily komunistům cestu k moci demokratické politické strany. Neuvědomovaly si ten ďábelský plán absolutního převzetí moci v sovětské režii. Myslely si, že je možné vést se soudruhy demokratický dialog. Nebyly schopné se spojit a dohodnout společný postup vzdoru, nedostatečně komunikovaly se svými voliči a připustily tak následnou komunistickou dominanci. Otevřel se tak mimo jiné prostor i pro bezmeznou nedůstojnou kolaboraci.
Téměř večer co večer nám v televizi dnešní soudruzi komentují dění v zemi, nezřídka za asistence údajně nezávislých komentátorů ze svěřenských médií náčelníka Anofertu. To je absurdní a velmi naivní přístup. Anebo někdo očekává pochvalu či dokonce nějaký benefit? Nepřekvapí to v osobní televizi baviče Soukupa, ale proč v České televizi? A proč v některých privátních internetových portálech, které se tváří jako nezávislé a kritické? Kdo ví? Někdy je to nejen těžko pochopitelné, ale i těžko uvěřitelné, přesto se to děje, což dnešní vítěznou většinu náramně posiluje. Jistě již existují seznamy nepohodlných škůdců národa, těch, kteří nechápou ten vznešený národní zájem, kteří nechtějí vidět úspěchy firemního státu a radostný život lidu v podhradí. Nepřipomíná vám to nějaké ne příliš vzdálené období?
Myslím, že by mělo, neboť se do něj šupem vracíme. Proč? Protože se do údajně cizích věcí nevměšujeme, a ještě méně do těch vlastních. Tedy kromě několika bláznů, kteří nesou na trh vlastní kůži. Ti blázni mají něco, co ten Voldemort nemá. Něco, za co stojí bojovat. Mají víru a naději, a taky vědí, že ke změně je třeba vynaložit nemalé úsilí.
Jack Kerouac – mluvčí rebelů a potížistů beatnické generace kdysi napsal i toto:
„Lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří jako ta rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane stát uprostřed a všichni vzdychnou ,Jůůů!‘“
