Sandra Hüllerová (Anatomie pádu) jako Hedwig Hössová FOTO: Aerofilms / se souhlasem
FOTO: Aerofilms / se souhlasem
RECENZE / Úplně na počátku budeme zírat za zatmělou plochu promítacího plátna a teprve poté si vychutnáme rodinný piknik v prosluněné přírodě, i když snímaný jakoby nezúčastněně a z pozice vzdálenějšího pozorovatele. Sotva z něho vyčteme, kde se příběh odehrává a jaké jsou postavy, jejichž hemžení sledujeme. Zato si povšimneme nápadně ztěžklé dikce vyprávění, provázeného jen skřípavým hudebním doprovodem (a Mica Leviová směřuje k tónům stále kvílivějším a uchu nelibým). Ponurá barevnost, která vnáší chlad i do slunečního svitu, jenž ovlivňuje zpodobnění zarostlé krajiny a později také pestrobarevné květinové i zeleninové záhony, bělost stěn i oděvu, napovídá, že diváka nečekají žádné příjemně osvěžující okamžiky.
Tak začíná nyní v kinech uváděný film ZÓNA ZÁJMU, natočený v produkci USA, Anglie a Polska, jehož protagonisty jsou manželé Hössovi a jejich láskyplně vychovávané děti. Spatříme navenek středostavovskou rodinku bydlící v honosné vile obklopené zahradou i bazénem, která prožívá běžné starosti i radosti všedního dne, ovinuta vzájemným porozuměním a láskou. Největším zádrhelem, který paní domu (a tím pádem i vyprávěný příběh) řeší, je hrozba dalšího manželova pracovního přeložení a odchodu celé rodiny jinam – když přitom si tento „ráj za zemi“ tak starostlivě vybudovala a zvykla si na něj.
Jenže pozvolna – aniž by o tom muselo padnout jediné vysvětlující slovo – vychází najevo, že onen domek snů stojí v těsné blízkosti nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim, odděleného pouhou zdí, a hrdinčin starostlivý manžel v něm pracuje jako velitel. Režisér Jonathan Glazer se pokusil postihnout, jak se přítomnost zla může proměnit v pouhou banalitu, kterou už ani nevnímáme. Proto také spokojeně a šťastně žijící rodinka vůbec nevnímá, co se v těsné blízkosti děje, ačkoli slyší nepřetržitý křik i nářek, štěkot psů a střelbu, ačkoli pozoruje (a cítí?) ustavičně se valící dým ze spalovacích pecí. Vlastně jen jednou hmatatelně dolehne dění z tábora – to když otec rychle vyhání své děti z říčky znenadání pokryté narudlým popílkem…
Druhou zřetelně patrnou odlišností je vypravěčské uchopení. Glazer se totiž rozhodl používat téměř výhradně statických, nehybných záběrů, jen ojediněle protknutých jízdou kamery (výmluvné je to třeba v okamžiku, kdy hrdinka příběhu s pýchou v hlase provází svou matku, která přijela na návštěvu, po výstavní zahradě). Kameraman Łukasz Żal se málokdy dívá svým postavám zblízka do tváře, převažují spíše celkové záběry, rámované jak stropem místností, tak táborovou zástavbou tyčící se na horizontu. Tento kompoziční přístup se pro celé vyprávění stává příznačným, stejně jako pečlivě opracovaná ruchová stopa, které nedá diváku zapomenout na hrůzy odehrávající se takříkajíc za plotem. Nikoli náhodou získal film jednu z oscarových nominací právě za zvuk.
Zóna zájmu se vymyká obvyklým klišé příběhů, které načrtávají holocaust. Do Osvětimi ani na okamžik nenahlédneme, stejně jako pro Hössovy zůstává i pro diváka toto místo stát jakoby mimo, přítomno jen jako svého druhu výrobní podnik (akorát že je to továrna na smrt). A také kresba jedné vzorné nacistické rodiny, která vedenou existenci považuje za naprosto obvyklou, se ostře odlišuje od běžných zvyklostí – není v ní ani stopa po nějaké démonizaci, ani po karikujícím zlehčení.
Navenek přívětivého Rudolfa Hösse často vídáme, jak po svém příchodu z práce zhasíná osvětlení v domě, jak čte svým dětem pohádky (jejich vizualizace pak přesvětleností postav plížících se noční tmou připomíná surreálnou noční můru). Spatříme jej, jak vstřícně rozmlouvá s přáteli, má rád svého koně a dojímá se nad šeříky, které nechal u osvětimské brány vysadit. Každému včetně strážných, kdo by je poničil, hrozí přísnými tresty. Vyznačuje se mimořádnou pracovitostí a technokratickým nadšením, s jakým přistupuje ke každému návrhu, i kdyby to bylo zlepšení spalovacích komor.
Christian Friedel jej vykreslil jako člověka, jenž si o sobě myslí, že je dobrý manžel, otec i platný člen celé společnosti, jenž vždy splní každé poslání, kterým je pověřen. Vtiskl mu ztišenou mluvu i váhavost ve chvilkách zklamání a roztrpčení, když se události nevyvíjejí podle očekávání – nejen jeho, ale hlavně manželky. Záměrně monotónní hlasová modulace se týká i jeho telefonicky sdělovaných dopisů, které mají být napsány, ostatně svou úřední odosobnělostí sem patří také sdělování instrukcí, výnosů a pokynů přijímaných při poradách nacistických špiček.
Hedwig Hössovou ztělesnila Sandra Hüllerová, nedávno proslavená soudním dramatem Anatomie pádu, a rovněž zvolila nenápadné, civilní pojetí, svou hrdinku obdařila láskyplným vztahem k dětem, jakkoli v pozadí občas probublá pocit spíše sociální než rasové nadřazenosti vůči služebným, které v domě má; chová se k nim s obvyklou měšťanskou přehlíživostí. Jen mimoděčně zazní replika o bolševicích, kteří jsou určitě Židy. Ani ona si ve svém jednání nepřipouští, že by činila něco abnormálního, svému služebnictvu dokonce poskytne oděvní svršky přinesené z tábora, aniž by se kdokoli pozastavil nad tím, že patřily židovským vězňům.
Režisér svůj film, jenž je věrohodný i jazykovou autenticitou (mluven německy), rozdělil do dvou častí: nejprve sleduje idylický pobyt v osvětimském domku, poté se soustředí na Hössovo působení ve vyšších mocenských strukturách, kde se třeba rozhoduje o transportech židovského obyvatelstva z Maďarska nebo o uspokojení největších německých průmyslníků lačných po levné pracovní síle. A rozsáhlá sekvence honosného večírku se svou zvukovou strukturou podobá vykreslení vyhlazovacího tábora – také zní různorodá směs hudby, rozmluv a dalších ruchů, provázena průhledy na pustá a setmělá schodiště, po nichž se Höss ubírá. Za naprosto výmluvný považuji okamžik, kdy tento svědomitý muž přijme jako cenné zadostiučinění, že je opět jmenován velitelem osvětimského tábora – kdo jiný než on by zvládl příval lidí z Maďarska?
Zónu zájmu stěží můžeme považovat za standardní životopisný film. Glazer se spíše snaží domýšlet, jak mohl vyhlížet všední život jedné rodiny, která ideje nacismu přijala za základ svého bytí, jak vnímala dění kolem sebe, které považovala optimální, jak se těšila, až po skončení války (samozřejmě vítězném) převezme statek v rámci osídlování východoevropských území. Snad jedině do závěru vložená dokumentární sekvence s čištěním muzejních vitrin v někdejším koncentráku vyznívá nadbytečně – stejně jako užívání zbytečně dlouhých zatmívaček stěží povede k cílenějšímu prožívání předkládaného příběhu.
Manžele Hössovy tak lze považovat za jakýsi prototyp všech těch lidí, niterně jistě přesvědčených o správnosti svého počínání, kteří si mysl nechali vymýt nějakou ideologií, ať již by pramenila z čehokoli. Vtažení do služeb zla poutavě popsal Robert Merle v těsně poválečném románu Smrt je mým řemeslem, inspirovaném právě Hössovými osudy. A tuzemského patriota snad potěší zjištění, že obdobným směrem – se snahou nahlédnout do mentality vysoce postavených nacistů, kdy se laskavost v rodině prolíná s bezcitností v „zaměstnání“ – vykročil už před čtyřmi desetiletími Moskalykův snímek Kukačka v temném lese.
