Nejsem politolog ani historik. Aktuální témata sleduji povrchně, instantně, bez hlubšího zkoumání. Nemám návod na uprchlickou krizi ani na epidemii AIDS v Africe. Více mě zajímá můj naražený loket nebo zavřený Libeňák než 100 zasypaných horníků kdesi v Asii. Je to rys blahobytu. Utrpení je příliš daleko, příliš anonymní. A pak se vynoří něco, co mě vytrhne z letargie. Teď je to vražda kurdské političky Hevrin Chalafové a invaze Turecka, které čistí Sýrii od Kurdů.

Donald Trump hodil Kurdy přes palubu, nahnal je do náruče Asadovi a Rusům. Erdogan roluje Sýrií jako Němci v roce 1939 Polskem. Ale nic moc se neděje. Všichni jsou jen znepokojení.

Proč?

Žijeme v ideálním světě. Máme se dobře, sítí sociálního systému téměř nejde propadnout, jsme bezpečná země. Nevíme, co je válka. Násilí je abstraktní. Jestli se střílí do hlavy ve filmu nebo v Sýrii, je jedno. Ani jedno není skutečné. Lid se vzepne a desetitisícové davy vyjdou do ulic, když zemře Karel Gott. Pohodlná netečnost, irelevantní témata.

Dále čtěte

Jak Babišovi nestála krutá vražda kurdské političky ani za tweet

Celým světem otřásla odporná a odsouzeníhodná vražda kurdské političky Hevrin Chalafové. Znásilnili ji a popravili Tureckem podporovaní povstalci ze Syrské…

Abstraktní je i politika. Zejména u byznysmenů, co řídí stát jako firmu. Trump hraje monopoly. Kurdové, nepomohli jste nám v Normandii, tak my jdeme ze Sýrie. Náš premiér několik dní před invazí přichází s prohlášením, že země V4 podporují výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii. V ní má Turecko stavět domy, školy a nemocnice pro dva miliony běženců.

S Československem v roce 1938 to bylo podobné. Divný národnostní slepenec, kdesi v Evropě. Četl jsem rozhovor s K. H. Frankem pro předválečný britský Query. Mluvil rozumně.  Kdo se v tom má vyznat. Vždyť je to vlastně jedno. Habeš 1935? Daleko. To se nás netýká, oni si to nějak Italové vyřeší. Polsko v září 1939? To už je horší, ale taky to nějak překlepeme a nebudeme si kazit konec léta.

O šest let později přes 70 milionů mrtvých.

Podobně to s výstavbou domů, škol a nemocnic vypadá v Sýrii nyní. Proturečtí mladíci vytáhnou na checkpointu z auta pětatřicetiletou ženu. Političku, diplomatku. Znásilní ji, ukamenují. Šlapou po ní a video nahrají na internet. Video jsem viděl, středověk, čirá hrůza.

Karl Jaspers, německý filozof, napsal po druhé světové válce knihu Otázka viny. Definuje její druhy. Metafyzická vina spočívá v tom, že každý jednotlivý člověk je spoluzodpovědný za zločiny, které sice nespáchal, ale neudělal nic, aby jim zabránil. Je to tvrdé, ale děje se to právě teď a týká se to každého, i mě. Do morku kostí se stydím.