Piráti v sobotu zažili šok, ze kterého se budou vzpamatovávat dlouho. Před čtyřmi roky získali 22 mandátů, nyní v koalici se Starosty a nezávislými pouhé čtyři. Přestože preference této koalice v posledních měsících klesaly a volební vítězství se jí vzdalovalo, nikdo podobný masakr u Pirátů nečekal. Dokážou se z této rány vzpamatovat, nebo si ji sami začnou prohlubovat, až se zcela zničí?

Z Pirátské strany, která si věřila na post premiéra, společně v koalici s hnutím STAN si dávala za cíl minimálně 25 procent hlasů a ještě v březnu podle průzkumu agentury Kantar CZ tato koalice měla 34 procent hlasů, se tak nyní stal pahýl, který bude horko těžko cokoli prosazovat.

A co hůř, přistání je to natolik tvrdé a nečekané, že bude velmi obtížné, aby ho Piráti překonali a neupadli do vnitřních sporů a rozepří. Tenhle debakl je velmi snadno může zdrtit a naprosto rozložit a být začátkem jejich konce.

Piráti si v první řadě musí rozmyslet, co dál, a v klidu se vrátit k tomu, co přesně se jim stalo, a naplánovat si další kroky. A hlavně přizpůsobit své plány a vlastní strukturu realitě, která nastala po volbách. Je to asi stejné, jako když si naplánujete vyrazit na moře v zaoceánském parníku, ale dostanete rozpočet maximálně tak na člun a dvě pádla.

V takové situaci by nebylo od věci dát si určitý čas na rozmyšlenou, než Pirátská strana nějakou loď vůbec začne stavět, aby to nedopadlo tak, že se pustí do něčeho, co bude nad její síly. Lepší dobře postavená bárka než nedostavěný křižník.

Mezi klíčové otázky, které Piráti budou muset řešit, samozřejmě patří to, zda pokračovat dál pod vedením Ivana Bartoše, nebo si zvolit nového předsedu. Dalším zásadním tématem je pak to, jaké podmínky jejich vládní účasti jsou pro ně ještě přijatelné a jaké už ne. Kdyby měli mít pouze jedno nepříliš významné ministerstvo a zároveň byli ve vládě odsouzeni k tomu, hrát třetí housle a mít minimální vliv, není lepší odejít do opozice a tam se stabilizovat a naplánovat další strategii?

Obtížná křižovatka

Zatím se zdá, že Piráti do vlády jít chtějí, ale klidně se může stát, že si v průběhu jejího fungování uvědomí, že jim tato vládní účast škodí a brání jim ujasnit si vlastní identitu a další směřování, protože v kabinetu mají minimální vliv a nesou odpovědnost za politiku, se kterou příliš nesouhlasí a kterou nejsou schopni zvrátit. Jejich odchod z vlády tak může nastat při první kolizi s koaličními partnery.

Piráti tak nakonec mohou dojít k závěru, že je pro ně do budoucna lepší a výhodnější být v opozici než ve vládě. Jistě, podobnému vývoji se dá předejít tím, že si předem stanoví, čeho chtějí v kabinetu dosáhnout, nebudou mít přehnané ambice a budou smířeni s tím, jakou pozici ve vládní koalici mají. Jinak řečeno jejich cíle sice budou omezené, zato však konkrétní a bude možné se na ně soustředit a něco v nich dokázat.

Co se týče nového předsedy, je to ještě o něco složitější otázka. Pozice Ivana Bartoše je v této situaci výrazně oslabená, zároveň se ale zatím nezdá, že by v řadách Pirátů byl někdo, kdo by byl schopný ho adekvátně nahradit. Může se tedy stát to, co se v minulosti už jednou odehrálo.

Po evropských volbách v roce 2014, kdy Pirátská strana získala 4,78 procenta hlasů a těsně se do Evropského parlamentu nedostala, Ivan Bartoš rezignoval na post šéfa strany a předsedou Pirátů byl zvolen Lukáš Černohorský, který Piráty vedl od srpna 2014 do dubna 2016. Bartoš se pak do čela Pirátské strany opět vrátil.

To, jakou cestu si zvolí, je samozřejmě na Pirátech. V každém případě však platí, že se nyní nacházejí na obtížné křižovatce, která velmi snadno může znamenat jejich konec, přestože to jednu dobu vypadalo, že jsou rozjetí tak, že jsou takřka k nezastavení.