Bizarní nápady ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD) týkající se plánovaných změn zákoníku práce jsou klasickým dokladem myšlení takzvané „moderní levice“. Reálná, klasická levicová agenda je postupně nahrazována různými neuchopitelnými, gendrovými či „antidiskriminačními“ požadavky, které ve svém důsledku pouze ztěžují postavení těch, které mají deklaratorně chránit.
Posledním takovým požadavkem Marksové je ochrana zaměstnanců před stresem.
V novele zákoníku práce se této problematice věnuje jediná věta, z čehož je jasné, že ani předkladatel nemá ponětí, jak konkrétně by měli zaměstnavatelé postupovat a jak případně budou kontrolní orgány plnění takového metafyzického požadavku kontrolovat a vymáhat.
Jde ale samozřejmě i o samotnou podstatu zmíněného požadavku. Řešení každého problému ve firmě je doprovázeno stresem, a pokud nepůsobí dlouhodobě, působí stres i motivačně, a tedy pozitivně na lidský úspěch. Pokud má někdo podat v práci nějaký výkon, pokud zaměstnavatel potřebuje dokončit zakázku, dodržet termíny, tak se stresu nevyhne.
Další problém je, že tak gumové ustanovení lze vykládat kdovíjakým způsobem. Z toho také plyne, že v reálu něco takového nelze vůbec vymáhat podle jasných pravidel. Otevírá se tak zde Pandořina skříňka pro postup různých kverulantů, kteří si své problémy se zaměstnavatelem budou řešit bonzováním s následnými kontrolami a soudními spory.
Pro levičáky typu Marksové, kteří v reálu nikdy nevytvořili ani neudržovali jediné pracovní místo v soukromé společnosti, je typické, že zaměstnavatele nedokážou vidět jako toho, kdo dává lidem skutečně smysluplnou práci, ale jako třídního nepřítele, jako vykořisťovatele, který jenom přemýšlí, kde by z chudáků zaměstnanců sedřel kůži. Nemluvě o tom, že jejich nesmyslné nápady pouze komplikují zaměstnancům situaci na trhu práce.
To platí i o dalším z návrhů Marksové, kterým je snaha o regulaci práce doma.
Právě práce z domova patří dnes i díky rozvoji elektronických médií ke stále se rozšiřujícímu druhu pracovní činnosti, a některé druhy práce si bez ní ani nejde představit. Stala se rovněž jedním z nejúčinnějších protikrizových opatření, protože pomáhá zaměstnavatelům výrazně šetřit náklady a nakonec přináší i vyšší komfort pro samotné zaměstnance. Tento fungující stav se nyní snaží ministryně zlikvidovat.
Podle dalšího z jejích návrhů by totiž měli zaměstnavatelé přispívat při práci z domova na internet, energie nebo telefon. Pokud by návrh prošel, nebude to znamenat, že si zaměstnanci polepší. Firmám se prostě kvůli vzrůstu nákladů nevyplatí práci z domova nabízet, a doplatí tak na to opět pouze ti, které chce Marksová chránit.
Přitom právě tento pracovní vztah by měl logicky zůstat mimo jakoukoli právní regulaci, a stát by jej měl nechat na dohodě mezi jednotlivými stranami.
O tom, kam až mohou knížecí rady ministryně Marksové zacházet, svědčí navrhované ustanovení, podle něhož je zaměstnavatel povinen přijmout opatření, která zabraňují izolaci zaměstnance vykonávajícího práci mimo pracoviště zaměstnavatele od ostatních zaměstnanců, a zajistit mu možnost pravidelně se setkávat s ostatními zaměstnanci. Takže společná chlastačka jednou za měsíc by jistě paní ministryni uspokojila.
Bylo by hloupé ji obviňovat z toho, že chce svými návrhy podnikatele likvidovat. Ne, ona jistě myslí své návrhy upřímně a dobře. Jenomže by měla namísto různých deviantních ideologických floskulí používat zdravý selský rozum. Jinak by mohli zaměstnavatelé co nevidět trpět hromadným stresem z ministryně Marksové.
Dušan Šrámek, Česká justice
