Spravedlnost má u nás poněkud zpoždění. Čtyřicet let po spáchání některých zločinů komunistického režimu pořád ještě probíhají soudy. Poslední teď kvůli akci Asanace, tedy vyhánění nepohodlných občanů ze země Státní bezpečností.
Obvodní soud pro Prahu 1 uložil bývalému kapitánovi komunistické Státní bezpečnosti (StB) Vladimíru Marečkovi za podíl na akci Asanace trest 5,5 roku vězení. Jeho nadřízený Milan Douša dostal tříletou podmínku. Tresty nejsou pravomocné, protože se oba pánové odvolali.
Soud poslal Marečka na 5,5 roku do věznice s ostrahou. Přitížilo mu i jeho předchozí odsouzení za podvod z května 2013. Douša dostal podle serveru tři roky vězení s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Rozkaz k akci Asanace vydal 21. prosince 1977 ministr vnitra Jaromír Obzina. V rozkazu se píše, co je jeho cílem: „Docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR.“
Co Václav Komeda v očích režimu provedl tak „hrozného“? V prosinci 1976 s Václavem Havlem, Zdeňkem Mlynářem, Pavlem Landovským a dalšími disidenty v bytě Jaroslava Kořána plánovali založení Charty 77. Také sbíral podpisy prvních signatářů pod prohlášení Charty.
„StB jej trvale sledovala, byla na něj nasazena ve dne i v noci. Musel chodit na časté zpravodajské pohovory a vyhrožovali mu pro jeho disidentské aktivity. Byli na něj nasazeni donašeči, dělali mu domovní prohlídky. Opakovaně ho přezkušovali z dopravních předpisů, aby mu mohli sebrat řidičský průkaz, navštěvovali jeho zaměstnavatele a snažili se, aby byl propuštěn,“ uvedla před dvěma lety pro Aktuálně.cz Eva Michálková, ředitelka policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).
Podle Michálkové oba obžalovaní porušili i tehdy platné zákony a trestné činy spáchané z ideologických důvodů za minulého režimu jsou navíc podle zákona nepromlčitelné. Obvinění lze opřít o někdejší zákon o Sboru národní bezpečnosti (SNB) z roku 1974, kde se psalo, že se SNB – Sbor národní bezpečnosti bude řídit Ústavou ČSSR. Komunisté si samozřejmě nelámali hlavu s dodržováním svých vlastních zákonů, natož nějakých mezinárodních závazků o lidských právech, které režim okázale podepsal.
Spravedlnosti se Václav Komeda už ale nedočká, protože zemřel v roce 1995. Jednoduchý život neměl ani po vycestování, ke kterému došlo 3. prosince 1981. Neznal prostředí a jazyk. Státní bezpečnost ho sledovala i v zahraničí a vedla na něj spis nazvaný Venda.
Akce Asanace byla operací StB z přelomu 70. a 80 let. Režim se tehdy snažil donutit své kritiky odejít z Československa. Aby toho estébáci dosáhli, své oběti šikanovali, vydírali a používali i fyzické násilí. V rámci akce Asanace byli k emigraci nuceni například Milan Hlavsa, hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe, Jaroslav Hutka, před několika dny zesnulý evangelický duchovní Svatopluk Karásek, kněz a dnes biskup Václav Malý, rabín Karol Sidon, prozaik a básník Karel Trinkewitz, nezdolný bojovník proti agentům Petr Cibulka (kterému se lidé pro jeho svéráz občas smějí, ale v podstatě na jeho slova došlo), herec Pavel Landovský nebo politický vězeň Radko Pavlovec.
Některé ze jmenovaných se nepovedlo dostat za hranice, jinde byl nátlak silný a týkal se třeba i rodiny, takže obětem v podstatě z lidského hlediska nic jiného nezbývalo.
Není na takovou spravedlnost, čtyři desítky let po spáchaných činech a třicet let po pádu režimu už poněkud pozdě? Z hlediska délky lidského života nepochybně je. Žádná velká katarze po roce 1989 nepřišla, pokud nemyslíme jisté zadostiučinění, když vidíme, jak přední činovníci režimu přišli náhle o funkce a stali se předmětem (oprávněného) posměchu.
Zákon z 9. července 1993 uvádí: „Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“
Před soud a do vězení se dostalo jen málo lidí. Bylo to zjevně způsobeno především tím, že režim padl na svou vnitřní prohnilost, a nikoli po zásahu vnější moci, jako tomu bylo v případě nacistického Německa. Mohou za to soudy, kde seděla v roli soudců řada členů KSČ, problém některé činy prokázat, protože u nich byla jenom oběť a pak pachatelé, nekonečné průtahy, ve kterých byli funkcionáři a estébáci vždy mistrní, malý společenský tlak a další okolnosti. To všechno zanechává v lidech se smyslem pro spravedlnost divnou pachuť. Vidíme ale, že i v Německu se nakonec před soud dostávají i různí dozorci z koncentráků, kterým je dnes přes devadesát let.
Jedna věc se ale vyplatí stále. Každý takový případ ukazuje, jak zločinná byla Státní bezpečnost, a tak třeba bajky agenta Andreje Babiše o hodné a zlé StB jsou prostě jen okecávačky. Ostatně Babišův vzestup ukazuje, jak společnost ohledně vnímání své minulosti otupěla, a nezbývá nic jiného než skutečnost připomínat. Babiš nebyl ten případ, kdy někoho StB zlomila po letech šikanování a on něco podepsal a ještě o tom třeba varoval své okolí, ať před ním radši nic moc neříkají. Babiš ze svého členství v KSČ těžil a sotva si můžeme myslet, pokud by režim nepadl, že by nebyl ve straně a nedonášel dodnes.