Petr Pavel a Andrej Babiš v prezidentské debatě Českého rozhlasu. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
V pochopitelné euforii nad volebním vítězstvím Petra Pavla bychom si neměli přestat klást některé otázky, jež demokracie, a konkrétně prezidentská volba, postavila před každého, kdo se zabývá divadlem. A to hned v několikerém smyslu.
Žijeme-li dnes ve „společnosti spektáklu“ (Guy Debord, 1967; totéž už 300 let před ním Jan Amos Komenský), pak všechno veřejné včetně politiky se stává divadlem. A rozhodně tu nepůjde o nějakou komorní psychologickou nebo filosofickou hru, spíše o masově sledovanou audiovizuální performanci, jež žánrově pendluje mezi kýčovitým melodramatem, průhlednou kriminálkou a bezuzdnou fraškou či groteskou. Ale každopádně tu v principu pořád sledujeme performanci divadelní povahy, s přesně vymezenými rolemi, hranými před zraky milionů podle určitých regulí.
Proč divadlo?
A řekněme rovnou, že právě přímá volba prezidenta má k divadlu ze všech typů demokratických voleb nejblíž. Vždyť my vlastně tou volbou na pět až deset let testujeme sami sebe. Svou skutečnou (ne)dospělost a kulturnost, své nejen estetické, ale hlavně etické preference. A podle nich provádíme ve všech typech médií jeden velký, dvoukolový „casting na roli“. Roli hranou v současném kostýmu, ale v předem dané historické kulise (Hrad). A především roli, neobdařenou žádnou reálnou výkonnou mocí s kdovíjakými pravomocemi.
Prezident je rolí nepoměrně víc než kterákoli jiná veřejná funkce. A má-li ta role přece jen nějaký smysl, pak je to funkce – kromě funkce reprezentativní, tedy směrem „navenek“ – i směrem dovnitř, do společnosti, funkce všem na očích nastaveného identifikačního modelu chování i jím nastavené laťky. Protože tato identifikace probíhá z větší části nevědomě, a o to vnitřněji, týká se to bez výjimky všech. Jeho voličů i nevoličů.
Jak je to vůbec možné?
Co se stane, je-li tím základním nastavením netrestaná a tím úspěšná lež (Zeman), nebo životní přesvědčení, že klamání rozhodčího je legitimní součástí hry a že neexistují špinavé peníze (Klaus)? Popřípadě vítězí-li teze, že v politice neexistuje lež, pouze úspěšná nebo neúspěšná marketingová strategie (Havlíček)? Pak se nedivme, že nevědomý identifikační symbol v pokřiveném společenském vědomí vykoná dílo zkázy.
A v souvislosti se zmíněnou morální laťkou první ze znepokojivých otázek zní: Jak je to vůbec možné? Jak je možné, že se lež, dokonce i lež v průběhu volebního boje jako lež odhalovaná, dostala až do finále? A málem nakonec skončila na místě nejvyšším?
Jak je možné, že se lež jako úspěšný marketingový prostředek v posledním dvacetiletí stala v očích značné části veřejnosti legitimní a fungovala dokonce u některých komentátorů málem jako komparativní výhoda (například v Reflexu, Echu 24, o LN a MfD nemluvě)? Jak si vysvětlit, že osoba, jež tohoto prostředku v prezidentské volbě podle statistik používala daleko nejčastěji, cestou do finále porážela, až na jednoho, všechny méně lhoucí kandidáty? Možným vysvětlením je právě – divadlo.
Nerozpoznané divadlo
Divadlo nerozpoznané jako divadlo. Divadlo, a šířeji entertainment, jako princip hry na někoho jiného a na něco jiného. Nezapomeňme, že divák je v této smluvené hře nejen příjemcem a pasivním spolutvůrcem jako na divadle, ale daleko víc hlavním aktérem a konečným rozhodčím. Po dvaceti letech panování lži na Hradě se situace totiž změnila. Hranice mezi lží a pravdou, mezi přiznaným a nepřiznaným divadlem se rozostřily. Ve skutečném divadle nám nevadí, když postava obratně lže, vykrucuje se, přelstí jiné. Naopak jí tleskáme. Zvláště je-li přitom, ať už vědomě či nevědomě, vtipná. Ale divadlo v mimodivadelní realitě? Buďme vůči němu pro příště mnohem víc ostražití!
Minuli jsme právě o vlas důležitou křižovatku, nepřešli jsme však ani zdaleka celé náměstí, ve smyslu občanského vědomí. Moc nescházelo, a místo občana slavil vítězství, u nás i jinde, davový člověk. Jak to už ve třicátých letech rozpoznal José Ortega y Gasset ve své Vzpouře davů: „Davový člověk je člověkem předem zbaveným vlastní historie, bez útrob. Spíš než člověk je to pouze skořápka člověka, postrádá nitro, své já… Z toho plyne jeho připravenost předstírat, že je čímkoli.“ Nemusím snad připomínat, jaký typ politika tu před námi se stoletým předstihem vykreslil jasnozřivý filosof.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
