Hala se jmény obětí holocaustu v památníku Jad vašem v Jeruzalémě. FOTO: David Shankbone / Wikimedia Commons /Public Domain
FOTO: David Shankbone / Wikimedia Commons /Public Domain
Židé nemají příliš v oblibě řecké slovo holokaust, raději užívají výraz šoa, který označuje naprostou zkázu. Holokaust (nebo též holocaust) má původně náboženský obsah. Jde o označení většinou zvířecí zápalné oběti, celopalu, hebrejsky zvané ola, v řecké Septuagintě („Starém zákoně“) přeložené jako holokaustos po vzoru řeckých čili pohanských zápalných obětí. Užití náboženského termínu pro židovskou genocidu by mohlo být chápáno, že brutální vraždění milionů nevinných lidí mělo nějaký hlubší, transcendentní význam, že nebylo zcela nesmyslné.
Starověké zápalné oběti sloužily k usmíření či oslavě Boha či bohů, šlo o slavnostní akt zbožné obce. Ve středověku se však slovo holocaust objevuje v novém významu, jak připomíná ve své studii Zbyněk Tarant (Tarant, Z., Why Do We Call the Destruction of the European Jewry ‘The Holocaust’? In: Marcela Zoufalá (ed.), Jewish Studies in the 21st Century: Prague, Europe, World, Wiesbaden, 2014, s. 183–94).
Poté, co Anglií proběhla ve 12. století vlna násilností vůči Židům, došlo k nejstrašnějšímu masakru v městě York. Dlužníci nechtěli splácet své závazky a pod různými záminkami včetně zbožných argumentů a pomluv se rozhodli své věřitele raději zabít.
A tak 16. března 1190 se celá židovská komunita, odhadem asi 150 lidí, uchýlila pod ochranu královského hradu na místo, kde dnes stojí kamenná Cliffordova věž. Hrad, který měl být asylem, se však stal pastí, když rozzuřený dav vedený místní šlechtou zapálil tvrz, tehdy ještě dřevěnou. Mnoho Židů raději volilo sebevraždu, než by padli do rukou lůzy, jiní uhořeli nebo byli pobiti.
O tomto pogromu přinesl zprávu mnich Richard z Devizes, který ve své latinsky psané kronice z roku 1208 popisuje korunovaci Richarda Lví srdce v roce 1189 a zde opět užívá slovo holocaust: „Právě v den korunovace, o té slavnostní hodině, kdy byl Syn obětován Otci, byla v Londýně zahájena oběť Židů jejich otci, ďáblovi, a tak dlouho to trvalo a celý tajemný obřad byl natolik dlouhý, že se holocaust podařilo završit skorem až dne následujícího. Další města v království napodobila víru Londýňanů a se stejnou oddaností odeslala své pijavice do pekla i s jejich krví.“ (Divisiensis, R., Chronicon Ricardi Divisiensis De Rebus Gestis Ricardi Primi, Regis Angliæ, Londýn 1838, s. 5) Středověký kronikář posunul význam starověkého obětního celopalu zvířete od oslavy Boha k perverzní radosti nad smrtí desítek lidských bytostí údajně obětovaných ďáblu. Další výskyt slova holocaust již známe z 20. století.
Na polském území, jen asi padesát kilometrů od Ostravy, leží malebné město Osvětim. Od středověku bylo v rámci Slezska centrem Osvětimského knížectví, kdysi patřilo i k českému státu, ovšem nebylo nijak významné. Do velkých dějin vešlo až ve 20. století jako synonymum absolutní hrůzy. Poté, co nacisté oblast připojili k Německé říši a přejmenovali na Auschwitz, se bývalá kasárna ve městě a poblíž nově postavený areál Březinka – Birkenau staly obrovským koncentračním a vyhlazovacím táborem.
Ve skutečnosti šlo o tři oddělené tábory pro více než sto tisíc vězňů. Ještě dnes je celé město zakryté stínem tragédie, a ani když procházíme jeho úhlednými ulicemi plnými kvetoucích stromů, když míjíme maminky s kočárky a rozesmáté školáky, nevidíme normální polské město, ale místo smrti více než tří milionů hlavně židovských obětí. Kromě Židů zde byli hromadně vražděni Romové, Poláci, Češi a další nevinní lidé.
Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau byl osvobozen 27. ledna 1945 vojáky 60. armády 1. ukrajinského frontu sovětské Rudé armády. Vzhledem k tomu, že šlo o největší tábor, osvobození asi 7500 jeho přeživších vězňů je pokládáno za symbolický předěl. Bylo by však chybou zapomínat na další podobné továrny na smrt. V samotné Osvětimi zahynul asi milion Židů a dalších vězňů, další miliony byly zavražděny v jiných táborech, na pochodech smrti nebo na rozličných nahodilých místech, jako například v Babím Jaru u Kyjeva. Připomeňme rovněž ještě nedávno bagatelizovaný tábor Lety u Písku. Jména táborů, jako Treblinka, Mauthausen, Chełmno, Belzec, Sobibor, Dachau, Bergen-Belsen, Terezín či Majdanek, jsou nyní vyryta do černé mramorové desky v Síni paměti v památníku Jad vašem v Jeruzalémě.
Od roku 2000 si Česká republika připomíná 27. leden jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Mezinárodní den obětí památky holocaustu byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na 42. plenárním zasedání až 1. listopadu 2005. Předseda Valného shromáždění OSN Jan Eliason tehdy připomenul důležitou věc: konec války a konec utrpení vězňů v koncentračních táborech samy o sobě neznamenaly konec zločinů proti lidskosti. Holocaust se má stát historickým mementem a apelem, aby se již nikdy něco takového neopakovalo. Po celém světě se konají pietní shromáždění, která připomínají nevinné oběti zločinného režimu, ale též varují před opakováním jakékoliv genocidy.
Zajímavé je, že v Izraeli je památce zavražděných Židů věnován jiný den, a to z důvodu, že akcentuje nikoliv smrt, ale hrdinný odpor. Během jara, přesně 27. měsíce nisanu, se celá země ztiší při Jom ha-zikaron la-šo’a ve-la-gvura (Den památky na šoa a hrdinství). Je to připomínka povstání ve varšavském ghettu, které vyvrcholilo 14. nisanu o svátku Pesach, jenž tehdy připadl na 19. duben 1943. Aby nedošlo k souběhu radostných oslav Pesachu s připomínkou tragických událostí, je Jom ha-zikaron posunutý na následující týden, kdy je též výročí Bar Kochbova povstání.
Lze dlouze diskutovat o etymologii a dějinách termínu holocaust, například zda jej v nové době poprvé užil Elie Wiesel, nebo někdo jiný, lze uvažovat o jeho užití pro různé případy hromadného vraždění a pro židovskou tragédii ponechat pojem šoa. A ptát se, zda je holocaust totéž co genocida, nebo se nějak liší, lze hovořit o přehlížených obětech nacistické vražedné mašinérie nebo o počtu obětí. K označení památného dne jako dne obětí holocaustu však bylo přidáno též několik dalších slov: „…a předcházení zločinům proti lidskosti“.
Pokud máme opravdu uvažovat též o přítomnosti a budoucnosti, musíme si pouze za 20. a 21. století připomenout také jiná jména a slova: arménskou genocidu, ruský gulag, Rwandu, Rudé Khméry v Kambodži, teror Mengistu Haile Mariamy v Etiopii, likvidaci Ujgurů v Číně, pracovní tábory v Severní Koreji, masakr Bosňáků ve Srebrenici, ale též ukrajinskou Buču a Mariupol a další místa a oběti zločinů. Nestačí jednou za rok přijít k památníku, položit věnce a vyslechnout si patetické projevy.
K připomínání obětí nacistického vyhlazovacího programu patří též vzpomínky pamětníků a jejich svědectví, jak podle se mnohdy k přeživším zachovali občané i instituce v jejich vlasti. S koncem války totiž utrpení Židů neskončilo, táhlo se po celou druhou polovinu 20. století v latentních i zjevných projevech netolerance, předsudků, závisti a nenávisti. Kolik sousedů zapřelo navrátivším se vězňům svěřený majetek, mnohdy i takové malichernosti jako čajový servis, ručníky nebo kabát…
Komunisté, kteří se tak rádi holedbají bojem proti nacismu (či fašismu), nutili přeživší šoa ke spolupráci s StB a k udávání přátel, vydírali je, podezřívali ze sympatií k sionismu, věznili, uráželi a v tzv. akci Pavouk šikanovali s cílem přinutit je k emigraci. V roce 1947 pronesl v Teplicích tehdejší komunistický ministr informací Václav Kopecký na adresu židovských uprchlíků: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“
Zatímco komunisté svou antisemitskou zapšklost příliš neskrývali, jen ji maskovali tzv. antisionismem, neonacisté a pravicoví extrémisté včetně některých katolických krajních tradicionalistů po nějakou dobu po válce své názory skrývali. Postupně se však osmělovali a nyní již jejich nenávist volně proudí kybernetickým prostorem. Popírání holocaustu, vyvolávání hloupých starých pověr, útoky na synagogy a hřbitovy a obviňování Židů ze všemožných zvrhlostí a zločinů se stávají veřejně provozovanou a tolerovanou zábavou.
Tyto projevy nenávisti nelze odbýt tvrzením, že jde o jakousi úchylku deprivovaných pravicových radikálů, mnoho dnešních bojovníků za lidská práva se dojímá nad utrpením židovských obětí, ale stejně emotivně nenávidí Židy živé, neboť sympatie patří pouze těm mrtvým. To se často týká tzv. levicových aktivistů a jejich fanatického tažení proti židovské domovině, Státu Izrael. Pro tyto převážně vzdělané lidi je holocaust uzavřené téma bez vztahu k současnosti. Pěstují si akademicky čistý, abstraktní a sterilní soucit, který nikterak nenarušuje jejich komfortní zónu a nebrání v šíření nenávisti v nové podobě.
Necítím se dobře, když vidím, jak v Terezíně trůní všelijací „představitelé“ a konají společenskou a politickou povinnost. Mnozí z nich nejen netuší, o co jde, ale sami se na šíření nenávisti velmi aktivně podílejí. Po tryzně se odsunou kamsi mimo zraky veřejnosti a užijí si raut. Jsem ráda, že nejkřiklavější provokace tohoto typu již díky statečnosti organizátorů ustoupily. Není příjemné vidět na místě bezmezného utrpení bezectné predátory, kteří na jednu stranu pokrytecky uctívají oběti nacismu, na druhé straně omlouvají dnešní zločiny proti lidskosti, jezdí navštěvovat vrahy a připíjejí si s nimi a vyzývají k diskriminaci spoluobčanů, které pokrytecky nazývají třebas „nepřizpůsobiví“, aby se vyhnuli oprávněnému obvinění z rasismu, nebo si čítají v Protokolech siónských mudrců. Dnes pro změnu nadávají na ukrajinské uprchlíky.
Pokud budeme hledět pouze do minulosti, budeme nosit věnce k památníkům a řečnit pod prapory, budeme litovat zavražděné, ale zavřeme oči před hrůzami dneška, mineme se s významem Mezinárodního dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Stejně tak pokud budeme vnášet do argumentace hloupou a zavádějící nacionální notu: zde němečtí vrazi a tam dobří ruští osvoboditelé anebo zločinný Bandera a ukrajinští fašisté…
Zlo neskončilo osvobozením Osvětimi, v dnešní době se opět (po kolikáté již?) vyvaluje například v krvavých kmenových válkách v Africe, v krutém útisku severokorejského obyvatelstva, v pokusech vyhladit národnostní menšiny v Číně nebo v otevřeném ruském pokusu o genocidu ukrajinského národa.
Miliony mrtvých jsou strašlivá, nepředstavitelná čísla. Přitom jde o jednotlivé lidské bytosti a můžeme si představit nekonečný zástup konkrétních tváří: stařenek a dědečků, maminek, mužů, chlapců, dívek, těhotných žen, dětí, miminek. Jen přečtení jejich jmen by trvalo několik let. Před takovou hrůzou je těžké, ba nepatřičné cokoliv říkat. Ruští agresoři zasáhli 23. listopadu 2022 raketou porodnické oddělení nemocnice ve Vilňansku v Záporožské oblasti na Ukrajině. Zavraždili dvoudenního novorozence, jmenoval se Serhij. Jeho maminka Marie Kamianetská jej měla v náručí jen pár hodin. Jediná smrt tohoto maličkého děťátka je názornější než každá statistika. Hledět k dnešku a k zítřku je nejpříhodnějším naplněním tohoto památného dne. Kdo zlehčuje zločiny dnešních vrahů a vysmívá se jejich obětem, ten plive i na minulé oběti a není hoden klást věnce k jejich pomníkům. Kdo řeční o holocaustu, ale mlčí k bezpráví a násilí, které má před očima, nese na nich část viny a dobrovolně se řadí ke zločincům doby minulé.
I jeden jediný člověk může dokázat hodně dobrého, může zachránit mnoho životů, jak ukazují příklady „spravedlivých mezi národy“. Ale i drobné činy mají své místo, každá maličkost se počítá. Lidová legenda praví, že do nebe pomohla zlé a lakotné ženě jediná cibulka darovaná žebrákovi. V Mišně čteme známý a nadčasový výrok: „Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět; když někdo zničí jediný život, je to, jako by zničil celý svět.“ (Jeruzalémský Talmud, Sanhedrin 4, 9)
Jsme křehké bytosti, omylné a chybující, nedokážeme být vždy pouze dobří, stále spravedliví, odvážní a čestní. Ale občas staneme na rozcestích, která nám ukazují cestu k životu a cestu ke smrti, a nikdy není pozdě na obrat k dobru. Pokud věříme, že člověk má svobodnou vůli, pak je jen na nás, kam vykročíme. I dnešek nám ukazuje, že každý z nás může vykročit na cestu života.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
