Ilustrační foto FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
Íránský „létající moped“ Šahíd 136, používaný k ruským útokům na Ukrajinu, byl zkonstruován s ohledem na minimální náklady. Má pořizovací cenu zhruba 20 000 dolarů. Je celkem v pořádku, pokud útočící stroj zničí starší přenosná řízená střela 9K12 v ceně přibližně 12 000 dolarů. Problém by však nastal v situaci, kdy by v závěrečné části dráhy na moped útočila zánovní německá raketa systému Iris-T v ceně 430 000 dolarů za kus. A nepoměr nákladů na útok a obranu přitom nepředstavuje jediný problém ruské válečné agrese proti Ukrajině.
Projekty protiraketové obrany jsou na Západě dlouhodobě kritizovány. Výhrady vůči malé účinnosti se přitom týkají různých systémů v různé míře a rozhodně nemají univerzální platnost. Nejčastěji bývá takto napadán „rychlokvašený“ americký systém obrany proti mezikontinentálním balistickým raketám Ground-Based Midcourse Defense (GMD), jehož komponenty měly být rozmístěny i v Česku.
Kolik stojí obrana před Ruskem?
Naproti tomu námitka týkající se významného nepoměru ekonomických nákladů na vyvolání hrozby a na její eliminaci se vztahuje prakticky na všechny systémy protiraketové obrany bez rozdílu. Stručně řečeno, pokud se omezíte na úvahy o obraně, pravidelně končíte u řádově vyšších nákladů než útočník. Například izraelský systém Iron Dome občas likviduje i minometné granáty nakoupené „za pár šupů“ a odpalované ze zbraně, která má sama výrazně nižší pořizovací cenu než jediná izraelská raketa za 100 000 dolarů nasazená z baterie s pořizovací cenou 50 milionů dolarů.
Komparativní výhoda Západu v podobě vyššího výkonu ekonomiky se tak v oblasti protiraketové obrany smazává. Jestli chcete sestřelit všechny projektily, které útočník odpálí, musíte mít a použít přinejmenším desetkrát větší ekonomické prostředky než on. V případě, že se jedná o totalitní režim bezohledně podřizující ekonomiku vedení války, stačí mu bez přestání masově vyrábět levné střely a rakety, aby vás postupně ekonomicky zruinoval.
Další nevýhodou protiraketových systémů je jejich fixace na kvalitativní aspekt útoku. Cílem je vždy spolehlivě sestřelit jednu či dvě letící střely. Jenže zničit jich desítky a více, odpalovaných současně v rámci saturačních útoků, je pak sotva možné. A ani to není vhodné, jestliže některé z cílů ve skutečnosti nesou pouze maketu bojové hlavice a v cíli by nedokázaly způsobit vážnější škody. Přesně tak ale vypadají pravidelné ruské útoky proti Ukrajině prováděné zhruba s odstupem 7 až 10 dní.
A konečně je tu ještě jeden specificky ukrajinský aspekt problému. Podstatná část prostředků používaných dosud k obraně proti ruským útokům střelami s plochou dráhou letu a „mopedy“ pochází ze sovětských časů a je k nim k dispozici jen omezené množství munice. Ukrajina tak spotřebovává obtížně nahraditelné zásoby, které dosud držely na uzdě ruské letectvo díky potenciální palbě na útočící letouny ve středních a vyšších výškách. Zdá se, že munici pro exsovětské systémy Buk se nakonec podaří nahradit západními střelami Sea Sparrow. (U.S. Sending Ukraine Sea Sparrow Missiles in Latest Aid Package – USNI News) V případě systémů S-300, používaných rovněž Ukrajinou, je ovšem obdobná náhrada v podstatě nemožná.
Situace bez růžových brýlí
Jestliže tyto zásoby dojdou, může Kreml postupně začít daleko účinněji útočit letadly po celém území Ukrajiny. A to včetně oblastí na západě země, kde se dosud v relativním bezpečí formují a cvičí nové jednotky a kudy vedou strategické zásobovací trasy z Polska. Nenechme se zmýlit válečnou propagandou a pohlédněme na situaci bez růžových brýlí. Ruské stažení z Chersonu bylo provedeno sice pod hrozbou útoku, ale dobrovolně a bez výraznějších ztrát okupantů. Umožnilo posílit jiné úseky fronty, takže další ukrajinský postup, byť jen v chersonském stylu, nemluvě ani o operaci na způsob bleskového osvobození Charkovské oblasti, se stává málo pravděpodobným. Fronta prakticky ustrnula a přinejmenším do poloviny zimy se žádné větší útočné operace nedají očekávat. A poté je docela dobře možné, že z Běloruska znova zaútočí Rusové.
Na frontě tedy panuje patová situace. Jenže zatímco Rusové v zázemí se kvůli sankcím a horentním výdajům na válku uskromňují, Ukrajinci musejí často žít bez elektřiny, tepla a tekoucí vody. Pro ně je válka mnohem horší než pro obyvatele agresorské země. A ukrajinská armáda teď v zásadě čeká na nový balík západní vojenské pomoci, bez nějž nedokáže zahájit další postup.
Posilování ukrajinské protivzdušné a protiraketové obrany je nezbytné, ale samo o sobě vede válečné úsilí do slepé uličky. Znamená to miliony a miliony pumpované do systémů, které ruské útoky odrazí, ale nezastaví, prostředky, které budou chybět jednotkám určeným k osvobození okupovaných území.
Surovikinovu hru je nutné změnit
Dnes již odvolaný generál Surovikin zahájil masivní útoky na ukrajinské zázemí u vědomí právě popsaných skutečností. Pokusil se nalézt model válčení, který by Rusku (za předpokladu nepřerušeného přísunu íránských zbraní) umožnil prostřednictvím asymetrie nákladů Ukrajinu vyčerpat a u jejích západních spojenců uspíšit okamžik, kdy – jak se v Kremlu doufá – přestanou být ochotni dále pomáhat.
Raketové útoky z posledního víkendu, k nimž došlo už po nahrazení Surovikina Gerasimovem, pravděpodobně nereprezentují udržitelný vzorec. Rusko dokáže vyrábět jen velmi omezené množství moderních (pseudo)balistických raket typu Iskander, které by mohlo opakovaně odpalovat. Takovéto útoky se nebudou moci tak jako dosud pravidelně, zhruba jednou týdně opakovat, přinejmenším do chvíle, kdy Moskva nebude moci nasadit i balistické rakety dodané z Íránu. A soudě podle kusých dostupných informací, ty se na rozdíl od „bojových dronů“ Šahíd zatím v Rusku neobjevují.
Ačkoliv v Berlíně, Paříži a v menší míře i ve Washingtonu existují obavy z „eskalace“, Rusko nakonec dokáže od útoků na ukrajinskou infrastrukturu odradit jedině hrozba, že se jemu samotnému začne pravidelně dostávat stejné medicíny. Že v okamžiku, kdy provede útok, bude následovat neméně drsná odveta směřující proti cílům na ruském území.
Toho lze dosáhnout vícero způsoby. Prozatím došlo zejména k několika improvizovaným útokům s použitím muzeálních sovětských průzkumných „dronů“ Tu-141. (Tu-141 Strizh, the improvised weapon Ukraine uses to attack Russian bomber bases (aviacionline.com)) Avšak tento prostředek, podobně jako prototyp taktického raketového systému Hrim, neumožňuje žádnou masovou odvetu – naopak zásoby starých sovětských bezpilotních letounů nepochybně brzy dojdou.
Pro Kyjev by v tuto chvíli bylo asi nejjednodušší postavit vlastní verzi loitering munition Šahíd 136/Geraň-2. Vzhledem k podrobnému prozkoumání experty a velkému počtu dostupných sestřelených vraků by to nemělo představovat zásadní problém. Na rozdíl od Íránu a Ruska nepodléhá Ukrajina západním sankcím a dodávkám komponentů by nestálo nic v cestě. Poté by došlo k vyrovnání hry: Odpálili jste na nás 50 mopedů z Běloruska? Dobrá, pošleme našich 50 na vojenské cíle v Rusku. Jak se vám to líbí?
Formy ukrajinské odvety
Další možnost pro vedení odvetných úderů připravují polští technici. Ukrajinské frontové bombardéry Su-24M upravují tak, aby mohly nést britsko-francouzské protizemní střely Storm Shadow/Scalp EG. (NATO is planning to equip the Su-24M jets of Ukraine with Scalp EG/Storm Shadow missiles: Russian Media – Defence View) Exportní verze této střely s plochou dráhou letu má dolet 250 km, čímž se již značně blíží „vysněným“ střelám ATACMS pro americké raketomety HIMARS. Ty ale na rozdíl od dodávek protivzdušného/protiraketového systému Patriot stále schváleny nebyly a zatím není možno určit podmínky, za nichž by byl Bílý dům ochoten rozhodnutí změnit.
Na Ukrajině nepochybně existují rozsáhlé kapacity pro vývoj a výrobu vlastní loitering munition, střel s plochou dráhou letu nebo balistických raket. Otázky jsou spojeny hlavně s časovým rámcem takového podniku a možnou výrobní kapacitou v podmínkách ruského útoku. Věc spěchá – a optimální by bylo začít rychle a levně vyrábět vlastní klon „létajících mopedů“, zatímco další prostředky zajistit dovozem.
Samozřejmě že státy, které mají kvůli „obavě z eskalace“ nesmírný problém prodat Ukrajině obyčejné tanky, určitě nepředstavují perspektivní zdroj munice dlouhého doletu. Proto automaticky odpadají varianty jako švédsko-německý projekt KEPD 350 s doletem 500 km. (TAURUS KEPD 350 | Saab) To ale ještě neznamená, že by už nezbylo vůbec nic.
Polský příklad ukazuje, že není nezbytně nutné omezovat se v úvahách na euroatlantický prostor. Jižní Korea disponuje hned dvěma zbraňovými systémy, které by Ukrajinu zajímaly. Balistické rakety Hyunmoo-1 leží v záložních skladech jihokorejských ozbrojených sil. Výroba skončila poté, co Američané odmítli dát povolení k exportu této zbraně. Dnes má tedy Jižní Korea v zásobě 200 stárnoucích raket s doletem až 250 km, které by mohly vhodně nahradit ukrajinské komplexy Točka-U. (Missiles of South Korea | Missile Threat (csis.org)) Pokud se někdo opravdu obává „eskalace“, omezené množství starších taktických raket poskytnutých via USA na základě smlouvy přesně vymezující možné cíle odvetných úderů by představovalo cestu, jak se vypořádat s institucionálními třasořitkami.
Střely s plochou dráhou letu Hyunmoo-3A o doletu 500 km a kruhovou odchylkou od cíle 1 metr zase představují moderní bojový prostředek, jakého se dnešnímu Rusku v průběhu války začíná nedostávat. (Hyunmoo-3 | Missile Threat (csis.org)) Samozřejmě, i tato možnost by vyžadovala pružný přístup na straně USA, které by musely Soulu odsouhlasit tento prodej.
Je nutné uspíšit osvobozování
Místo soustředění pozornosti na obranu proti ostřelování zázemí je nezbytné válku znovu „rozhýbat“. To ovšem vyžaduje přinejmenším dvě věci: Posílené zásobování dělostřeleckým vybavením a municí – a dodávku moderních účinných obrněných vozidel. Další osvobozování okupovaných území bude mít po ruské mobilizaci standardní začátek: Ukrajinské jednotky musejí prolomit připravená postavení okupantů obsahující zákopy, pevnůstky a (většinou starší) ruské tanky jako „pojízdné bunkry“ nebo mobilní zálohy. Tato postavení jsou dále podporována přiděleným dělostřelectvem.
Taková postavení je nutno před útokem přinejmenším krátce umlčet dělostřeleckou palbou a dále usilovat o umlčení nepřátelských děl a raketometů, které tato postavení podporují. Přitom platí, že spotřeba dělostřelecké munice při útoku je nepřímo úměrná stupni vybavenosti útočících jednotek kvalitními obrněnými vozidly. Dochází k tomu proto, že „obyčejná“ pěchota je nesmírně citlivá na jakoukoliv palbu, a má-li útočit na připravená postavení, je nezbytné cíl důkladně „změkčit“ dělostřeleckou přípravou. Ta zajistí, že během samotného útoku bude palba na postupující jednotky dezorganizována a utlumena. Naproti tomu pěchota v kvalitních obrněných vozidlech může přijet téměř až k frontové linii dokonce i za podmínek lehkého dělostřeleckého ostřelování, a to téměř beze ztrát.
Dalším aspektem je, že obrněná vozidla přímé palebné podpory, v současnosti zejména tanky, dokážou pružně reagovat na potřeby postupující pěchoty ničením klíčových obranných uzlů. Pokud takovou práci neodvede tank, znamená to jednu ze dvou možností: Pěchota se musí stáhnout a snažit se takový uzel zničit z odstupu řízenými střelami anebo přivoláním koncentrované dělostřelecké palby. Nebo takový bod musí být zničen ženijními prostředky, což předpokládá nebezpečnou a krvavou cestu komanda s ohňometem, reaktivním granátometem či dokonce s výbušninami do jeho těsné blízkosti. Stručně řečeno, čím lépe budou ukrajinské jednotky vybaveny „obrněnými taxíky“ a vozidly palebné podpory, v tím menší míře dojde k dalšímu prohlubování krize s dělostřeleckou municí, kterou provizorně zalepila dodávka z Jižní Koreje.
Ukrajina tolik stála o německá bojová vozidla pěchoty Marder právě proto, že na rozdíl od jiných modelů tento typ skýtá skvělou pancéřovou ochranu. Pěchota přijíždějící k útočné linii je v takovém vozidle ve výrazně větším bezpečí před dělostřeleckými a raketometnými přepady protivníka než v pouhých obrněných transportérech nebo ve starých sovětských modelech BVP-1 a BVP-2.
Obdobně stojí Kyjev o moderní německé tanky Leopard 2 zejména proto, že v současnosti většinu ukrajinské tankové flotily tvoří vozidla se statusem veterána, u nichž se na rozdíl od západních protějšků nikdy nepočítalo s takto dlouho životností. Jejich bojové schopnosti jsou s Leopardem 2 sotva srovnatelné a udržovat tyto stařečky v provozu znamená nesmírnou zátěž a dřinu pro ukrajinské zázemí. Poskytnutí britských tanků Challenger 2 je třeba vnímat jako politické gesto Londýna. (UK to send Challenger 2 tanks to Ukraine, Rishi Sunak confirms – BBC News) Tyto tanky nepoužívají standardní munici NATO a sotva jich kdy přijde větší počet. Cílem dodávky je zvýšit tlak na Berlín, aby povolil prodej vlastních vozidel.
Je třeba jasně a naplno říci, že kdo ještě i v tuto chvíli blokuje dodávky moderních tanků Ukrajině, ten stěží může dále tvrdit, že si přeje osvobození Ruskem okupovaných území a vítězství Ukrajinců ve válce.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž se zabývá zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
