Billboard prezidentského kandidáta Andreje Babiše (ANO) FOTO: ČTK / Šimánek Vít
FOTO: ČTK / Šimánek Vít
Druhé kolo prezidentských voleb v Česku probíhá pro část voličů ve znamení strachu a obav, nebo rovnou paniky. Konkrétně jde o ty ochotné uvěřit pověstem, podle nichž prezident Pavel „provede mobilizaci“ a „zatáhne zemi do války“. Čeští elfové dokládají, že proruská dezinformační scéna si jednoznačně vybrala za svého favorita Andreje Babiše. Pokud jde o protikandidáta, Petr Pavel má být podle nich „válečný štváč“, „zrádce a převlékač kabátů“, „nominant vlády“, „miláček Prahy“ či „zelený mozek“.
Tvůrci kampaně Andreje Babiše a jeho příznivci vykazují ve veřejném prostoru podstatné shody s těmito narativy dezinformátorů. Jedině snad „zrádce a převlékač kabátů“ od nich příliš často nezaznívá – nejspíše i proto, že estébák vydávající se za kovaného demokrata těžko může v daném kontextu vypadat jako vhodný protipól. Lidé z některých menších obcí informují, že se k místním dostávají řetězovými e-maily dezinformace, na jejichž základě se jednotlivci zcela vážně snaží „vyhnout budoucí mobilizaci“ a vyreklamovat se z údajných seznamů osob, které „mají být odeslány na frontu“.
Pod palbou (pro)ruských hnojometů
Samozřejmě by bylo možno napsat dlouhý článek výhradně o způsobech, jimiž je celá tato kauza věcně nesmyslná – od pravomocí prezidenta přes branný zákon (který s výjimkou dobrovolných aktivních záloh nepočítá s mobilizací, kromě případu přímého napadení území České republiky) až po zřetelně odmítavý postoj Kyjeva k cizím vojskům na svém území. Jenže to nic nemění na úzkostech lidí, kteří „péčí“ (pro)ruských hnojometů a demagogů jako Miloš Zeman už před lety přestali být schopni rozlišovat, co je realita a co strašení za účelem politického zisku.
Bismarck kdysi prohlásil, že se nehodlá učit z vlastní zkušenosti, ale snaží se vyvarovat chyb, které před ním napáchali jiní. Takto prozíravý přístup bývá jistě zřídkavý, nicméně reflektovat alespoň vlastní omyly z minulosti a být schopen jednat tak, abych je už neopakoval, snad není požadavek příliš překračující kapacity jedince s průměrnou inteligencí. Vždyť dokonce občas potkáte i lidi, jejichž inteligence je spíše podprůměrná, nicméně vědí o svých slabinách a dokážou se kompetentně dopátrat rady od druhého tam, kde si sami nejsou jisti. Lze být méně inteligentní, ale přitom nebýt hloupý a vykazovat určité známky moudrosti.
Proslulá Einsteinova definice šílenství tvrdí, že známkou nepříčetnosti je opakovat stále stejný postup a očekávat odlišný výsledek. Takže se na české prezidentské kampaně z tohoto hlediska podívejme blíže.
V té první se voliči od Miloše Zemana například „dozvěděli“, že Karel Schwarzenberg hodlá vracet majetky sudetským Němcům a rodina jeho manželky prý žije na esesáckém hradě. Samozřejmě že Schwarzenberg žádné majetky vracet nechtěl – a i kdyby chtěl, nemohl to z titulu prezidentské funkce nijak zařídit. A co se týče „nacistického“ hradu Hardegg ve Štýrsku, rodina kandidátovy manželky toto bývalé šlechtické sídlo nevlastní od poloviny 17. století.
Ve druhé přímé prezidentské volbě se až půl milionu voličů nechalo vyděsit Zemanovým tvrzením, že protikandidát Drahoš „vpustí do země migranty“. Na pozadí dlouhodobě Zemanem rozněcované islamofobie a obecné protiuprchlické psychózy, která v té době zachvátila českou společnost (připomenu, že „experti“ na egyptologii radili mobilizovat hasiče a myslivce k ochraně hranic…), bubák opět zafungoval. Bylo přitom jedno, že prezident Drahoš by neměl šanci výrazněji ovlivnit azylovou politiku ministerstva vnitra, a rozhodně ani neplánoval se o něco podobného snažit.
A teď tu máme stejný model do třetice. Babiš a síly, které ho podporují, vytvářejí nového strašáka v podobě „přímého zatažení České republiky do války“. A opět přizvukuje sbor prosťáčků či (v horším případě) ochotných sebeobelhávačů připravených skočit na stejný špek jako posledně či předposledně. Klasika světové sci-fi, Herbertův román Duna, obsahuje zřejmě nejpregnantnější možnou formulaci našeho největšího volebního problému: „Strach zabíjí myšlení.“ Letošním hlavním volebním cílem tedy musí být přehlasovat ty, kdo jsou ochotni nechat si své racionální uvažování opakovaně destruovat levnými populistickými strašáky.
Když chce Babiš poníka
V nedělní televizní debatě kandidát Andrej Babiš prohlásil, že by jako prezident nevyslal české vojáky na pomoc Polsku nebo Pobaltí, protože „je pro mír“. Později se pokusil zmírnit škody vyvolané tímto skandálním výrokem doma i v zahraničí „vysvětlením“, že si „nechce ani představovat“ takovou možnost a trvá na tom, aby politici takové variantě zabránili. V ruských provládních masmédiích se o možnosti útoku na Pobaltí nebo Polsko (ale také na Německo, Švédsko, Británii…) mluví každou chvíli, opakovaně. Přesto si kandidát Babiš myslí, že by západní politici měli takové možnosti „zabránit“ bez použití vojenské síly.
Svět už je ale bohužel tak zařízen, že pokud chce někdo mermomocí praštit druhého kladivem do hlavy, nestačí jenom si toužebně přát, aby se to nestalo, a odmítat si třeba jen představit jinou možnost, než že se to nestane. Buď musíte dát jasně najevo, že případný útok kladivem bude mít za následek podobnou odvetu vůči agresorovi – anebo je třeba tomu, kdo ohrožuje druhého, kladivo odebrat. Jiné možnosti mezi příčetnými lidmi nepřipadají v úvahu.
Babišova kampaň cíleně pracuje s fobií z války, která na Ukrajině probíhá už devátý rok – avšak zároveň si potenciální prezident odmítá připustit možnost reálných bezpečnostních hrozeb, o nichž se po léta hovoří zcela otevřeně jak v ruských médiích, tak v západních bezpečnostních analýzách. Scénáře ruského pokusu obsadit pobaltské státy, napadnout spojenecké posily spěchající jim na pomoc v oblasti Suwałki v Polsku či plány ruské okupace švédského ostrova Gotland nejsou nějakými účelovými výmysly válečných štváčů, ale reálná bezpečnostní rizika, s nimiž se Evropa musí vyrovnat.
V současnosti se s nimi vyrovnává především ničením ruského ofenzívního potenciálu na území Ukrajiny. Ale až tato válka jednoho dne skončí, bude třeba se vrátit k otázce odstrašování Ruska od zahraniční agrese. Pokud zuřivec vyhrožuje vašemu sousedovi, že ho praští kladivem do hlavy, musíte přinejmenším dosáhnout stavu, kdy začne věřit, že by pak sám dostal ještě větší ránu ještě těžším kladivem.
Toho v praxi dosáhnete jedině tím, že nevzbudíte sebemenší pochybnosti o pomoci napadenému. Tedy když budete postupovat přesně opačně než Babiš. Ani teoreticky nenadhodíte možnost nevyslání vlastních vojáků na území spojeneckého státu, který by čelil agresi. Protože tím naznačujete potenciálnímu agresorovi, že by mohl zůstat nepotrestán.
Pro Babiše ovšem není důležité, jak to reálně funguje ve světě kolem nás. Je demagogickým populistou využívajícím skutečnosti, že rozmach sociálních sítí ruku v ruce s ruskými dezinformačními operacemi zničily kolektivní princip reality. Pokud jde o obecné politické otázky, snaží se vystupovat tak, aby se podbízel sentimentu svých voličů. A teď si myslí, že jeho voliči chtějí, aby válka na Ukrajině a její široký celoevropský kontext prostě „nějak“ zmizely.
Jen proto je schopen vystoupit v televizní debatě s prohlášením, které naši spojenci přijali se značným znepokojením, a následně je vysvětluje tím, co si „chce nebo nechce představovat“. Nikdo zajisté (ne)majiteli Agrofertu neupírá právo toužebně si přát, než náhodou usne, aby dostal darem poníka, vyhrál první cenu ve sportce, získal světový rekord ve vrhu párkem z drůbežího separátu nebo nastolil neporušitelný mír v Evropě. Bohužel ale svět nefunguje tak, že by na lusknutí prsty plnil infantilní přání potrhlého miliardáře. Tím, že si Babiš zarytě odmítá představit svět, v němž nedostane k narozeninám poníka ani mír na kontinentě, v praxi nedosahuje ničeho jiného než toho, že utrpěl pád z jahody.
Není přitom vyloučeno, že jemu osobně vůbec nelze vysvětlit rozdíl mezi tím, co je prakticky možné, a co nikoliv. Horší variantou však je, že to už nelze vysvětlit ani značnému množství našich spoluobčanů s mozky dokonale vymytými dezinformacemi a propagandou. Titíž lidé, kteří Viktoru Koženému skočili na „jistotu desetinásobku“ a pod vlivem Miloše Zemana věřili v čínské miliardy nebo nesmírný ekonomický přínos miliard utopených v kanálu Dunaj–Odra–Labe, těžko dokážou rozeznat, jestli sliby potenciálního prezidenta mají nějakou oporu v realitě.
Je to dáno kromě jiného i faktem, že hlavním měřítkem pro autoritářské osobnosti hluboce poznamenané starým režimem není vlastní nezávisle působící princip reality, ale zcela subjektivně posuzovaná „důvěryhodnost mluvčího“. A k němu se ovšem pouze nekriticky vzhlíží, dosáhl-li určitého společenského postavení (byť třeba jen fiktivního, jako v případě podvodníka Koženého).
Hrozby ignorujme, malujme strašáky!
Dosluhující prezident Zeman neustále polemizoval s experty, snažil se jejich varování zesměšňovat a otevřeně se jim vysmíval. Ať už šlo o ruské zpravodajské operace u nás, chystanou pokračovací invazi proti Ukrajině, ztrátovost projektu D–O–L nebo třeba Rosatom v Dukovanech, vždy byl „chytřejší“ než ti, kdo mají posuzování daných otázek v popisu práce.
Naproti tomu Miloš Zeman sám neustále vymýšlel nové údajné hrozby pro Českou republiku a společnost. Abstinenti a vegetariáni byli nařčeni z „nacismu“, příznivci multikulturalismu z „napomáhání islamizaci“, ekologičtí aktivisté z „ekoterorismu“.
Tento model „anti-expertízy“ v podstatě odpovídá modelu populismu, který byl použit k ošálení veřejnosti ve Velké Británii během brexitérské kampaně. Když tehdy odborníci důrazně upozorňovali, že Británie vystoupením z Evropské unie nejenže vůbec nic neušetří, jak tvrdili brexitéři, ale naopak na to nesmírně ekonomicky doplatí, proponenti brexitu varování odbyli s tím, že prý občané už „mají dost expertů“. Současný tvrdý ekonomický propad v Británii samozřejmě dává předchozím varováním plně za pravdu.
Bohužel, řada lidí si nedovede spočítat ani 1+1, dokud nejsou na vlastní kůži konfrontováni s realitou, jež potvrzuje slova odborníků pronesená před mnoha lety. Poněkud to také připomíná zaběhnutý postup Kremlu, který pravidelně na mezinárodní scéně vyrábí problémy, aby se pak v dalším kroku prezentoval jako aktér údajně nepostradatelný pro jejich zdárné vyřešení.
Andrej Babiš se v kampani k prezidentské volbě prezentuje jako více než plnohodnotný nástupce jezevce z Vysočiny. Jeho práce s iracionálními fobiemi (přímé „zatažení Česka do války“ v případě zvolení Petra Pavla) je kombinována s popíráním hrozeb, které expertní komunita už mnoho let uznává jako reálné – a jimž ruský útok z loňského února jenom dodal na věrohodnosti.
Máme tu reálné hrozby, s nimiž neumětel Babiš nic nesvede, takže je popírá a ignoruje. A potom fantasmagorie, z nichž se snaží udělat otázku číslo jedna, vůči nimž se vymezuje jako jediný možný spasitel, který nemusí čelit žádné politické konkurenci. V této prezidentské volbě tedy nehlasujeme pouze o tom, který kandidát usedne na Hradě po odchodu Miloše Zemana do politického zapomnění. Zároveň se rozhoduje i o tom, zda Babiš, který na rozdíl od Zemana disponuje vlastním mediálním impériem, dokáže vnutit české společnosti kolektivní delirium vyrobené jeho marketingovým týmem.
Ti, kdo už deliriu podlehli, opravdu věří, že akutně hrozí všeobecná mobilizace a vyslání českých vojáků na Ukrajinu. Ale zároveň věří Babišovi také to, že prý není třeba plnit povinnosti ani vůči smluvním spojencům, protože údajně existují způsoby, jak se bez podobných bezpečnostních opatření obejít.
Rusko otevřeně prohlašuje, že nemá s Ukrajinou o čem jednat, ba dokonce že taková jednání jsou „nemožná“. Nicméně Andrej Babiš, jenž se sám označuje za „diplomata“, který „má na všechny telefon“, prý plánuje otázku ruské agrese proti Ukrajině „vyřešit“ na pražském summitu, který sám uspořádá. Čím by se takový hypotetický summit lišil od podobných monstrózních akcí pořádaných zcela zbytečně a bezvýsledně Donaldem Trumpem kvůli „vyřešení severokorejského problému“, to se od babišistů nedozvídáme.
Svým ovečkám ovšem velký kormidelník Andrej nic nedluží. Žádné argumenty ani důkazy po něm nepožadují. Stačí jim neotřesitelná víra v „budelíp“. Ale co my ostatní?
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž se zabývá zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
