Zmlácení studenti na „Národce“, ani lidé v promrzlém davu na Letné v listopadu 89 nevěděli, co přesně se bude dít, jak dlouho to bude trvat ani k čemu přesně to všechno povede. Jedno z přání těch, kteří tam přišli říct, že 40 let totality stačilo a se Sovětským svazem vážně nechceme být na věčné časy, ale bylo vrátit se zpátky do Evropy. 

První porevoluční roky proto směřovaly k členství v Evropské unii a v NATO. Do obou organizací se nám podařilo vstoupit, a letos tak kromě 30 let od Sametové revoluce slavíme také 20 let od vstupu do NATO a 15 let od vstupu Česka do EU. Naše členství v NATO vnímáme tak nějak automaticky, protože po nás v podstatě nic nechce, ale náš vztah ke spolupráci v Evropě je trochu složitější. Jak se vlastně na to splnění jednoho z velkých „listopadových“ přání dnes díváme? Projekt Moje Evropa nechal zpracovat obsáhlý průzkum, který se snažil zjistit, jak to Češi s EU vlastně mají. 

Ukázalo se, že Češi tak nějak obecně nevěří institucím. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to ještě dědictví předešlého režimu a do jaké míry nesou odpovědnost polistopadoví politici. Je ale jasné, že úřady a další instituce to u nás mají celkově nahnuté. Vynikne to v momentě, kdy od různých politiků slýcháme argumenty o malé důvěře Čechů v EU. Už ale neřeknou, že jim samotným se důvěry nedostává o moc větší – českým institucím věří víc než těm evropským jen zhruba čtvrtina lidí, skoro dvě třetiny vnímají všechny instituce od místní radnice po „Brusel“ stejně, nezávisle na tom, o které z nich je zrovna řeč. Politici tak sice zvládli před lety dostat Česko do Evropy, ale zapomněli při tom budovat důvěru lidí v celkové fungování státu a jeho institucí. 

Pokud prvních patnáct let po revoluci bylo dobou, kdy se politici snažili neduhy a problémy řešit, aby se Česko stalo členem EU, pak v druhé demokratické „patnáctiletce“ se přístup otočil. Až na některé výjimky politici obvykle nebrali EU jako způsob a důvod pro řešení problémů, ale jako výmluvu a alibi. A to hlavně ve věcech, které obvykle zněly veřejným prostorem a lidé se o ně zajímali. Navzdory všem mýtům si ale stejně většina Čechů uvědomuje, že si žijí lépe než před třiceti lety. Stovky miliard, které mohlo Česko využít díky Evropské unii, na tom mají dle mého názoru obrovský podíl. 

Průzkumy, ať už to jsou ty projektu Moje Evropa, nebo ty, které se v posledních týdnech objevují v médiích, potvrzují stejné trendy. Tedy že Češi, kteří do Evropu v listopadu 1989 chtěli, si na unii po patnácti letech začínají zvykat a pomalu, ale velmi jistě vidí její přínosy. Nejprve ekonomické, ale čím dál častěji i politické. Před třiceti lety jsme zpátky do Evropy chtěli, před patnácti do ní vstoupili a začali se rozkoukávat. Tak od letoška už bychom si toho mohli konečně začít vážit a smysluplně se do chodu EU zapojit. 

Autor je bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti.