Navazujeme na diskuzi o Mariánském sloupu, jehož obnovu nyní čerstvě zastavilo rozhodnutí pražského zastupitelstva na základě silného tlaku levicových a vysloveně komunistických sil. Ferdinanda Peroutku jistě nelze podezírat z přílišné lásky ke katolické církvi. Proto jeho popis lidového běsnění, které vedlo ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, unikátní památky barokního sochařství, je možné pokládat nepochybně za velmi objektivní. Ukazuje na rozpory mezi socialistickými předáky, kteří se rozhodli sloup strhnout a tehdejšími českými autoritami, které stály v čele ustavení československého státu. Zde je úryvek z Peroutkovy slavné knihy „Budování státu“, jež se týká pražského dění v listopadu 1918:

„Když se večer lid vracel z bělohorského tábora, zastavil se na náměstí Staroměstském. Měl několik vůdců, mezi nimiž byl také redaktor úsředního sociálně demokratického orgánu ,Právo lidu‘. Obklíčil sloup se sochou Panny Marie, který stál na náměstí od sedmnáctého století, a obtočil jej provazy. V té chvíli objevili se zástupci Národního výboru, aby činu zabránili. Nepochodili. Když prohlásili, kdo jsou, nebylo to přijato zcela uctivě. Ze zástupu ozval se hlas: ,Pánové, vy jste Národní výbor, ale my jsme národ!‘ V díle, které bylo předem připraveno, se pokračovalo přes přítomnost nesouhlasících autorit.

Tahajíce provazy nalevo a nepravo, přivedli obrazoborci sloup do stavu kymácení. Tu paní jakási klekla na místo, kam sloup měl padnout, a začala se modlit, zamýšlejíc tímto pokorným způsobem zabránit stržení. Vůdce zástupu prohlásil, že mu to bude líto, jestli paní tu pohřbí pod sloupem, ale že tak nicméně učiní. Když sloup znovu začal se kolísat, žena zděšeně uprchla. Za chvíli válela se památka u nohou zástupu. Na náměstí zůstal stát jen pomník Husův.

Lid upřímně pokládal stržení sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl postaven o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy.“

[ctete]153913[/ctete]

Národní výbor, který vykonával v revolučních dnech roku 1918 úlohu československé vlády, vydal následně toto stanovisko:

„Národní výbor žaluje, že z historického nepochopení byl v Praze zničen pomník, jenž po stránce umění barokního patřil k nejvzácnějším pomníkům tohoto druhu ve střední Evropě, a tím že také bolestně dotčeno bylo citů náboženských. Národní výbor vyslovuje při této příležitosti důtklivý příkaz, aby od dalšího násilného ničení pomníků, ať jsou jakéhokoli druhu a jakékoli historické tradice, bylo upuštěno.“