Obstrukce ve sněmovně. (ilustrační foto) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Protože výzvy k reformě jednacího řádu sněmovny zůstaly oslyšeny, dokonce i projednávání zákona o korespondenční volbě skýtá populistům příležitost hovořit zbůhdarma o všem a o ničem.
Andrej Babiš (ANO) vykládal ve středu čtyři hodiny, o čem sní, když náhodou nespí. V úvodu a závěru vystoupení se lehce dotkl tématu hlasování, na něž jeho strana během několika let změnila názor o 180 stupňů a nyní už korespondenční volbu, fungující téměř ve všech evropských státech, nepodporuje. V mezičase postupoval při výkladu metodou volných asociací.
Kromě toho se však Babiš bez ohledu na ostré reakce vyvolané zkušebním balónkem svojí předskokanky Schillerové také plnou silou vrhnul chcimírským směrem. Zatímco ale v českém parlamentu mává rozčilený důchodce Chartou NATO, očití svědkové hovoří o tom, že potenciální prezident Spojených států Donald Trump nemá ani v nejmenším v úmyslu plnit mezinárodní závazky vůči evropským spojencům. Tedy pokud Trump vyhraje podzimní volby, může si šéf ANO zarámovaný dokument leda tak strčit do šuplíku.
A předseda vojenského výboru NATO Rob Bauer rovnou otevřeně prohlašuje, že výsledek války na Ukrajině rozhodne o osudu celého světa.
Samozřejmě existuje nenulová pravděpodobnost, že Babiš je jen příliš hloupý a neinformovaný na to, aby vůbec dokázal pochopit, k jak zásadním změnám ve světě kolem něj dochází.
Nemyslím si však, že jde o správné vysvětlení. Daleko spíše poslední výroky Schillerové a Babiše signalizují, že se ANO právě přepíná do módu „full Fico“ s cílem pomocí „boje za mír“ vyluxovat voliče proruské SPD a také zbylých pár procent levicových voličů.
Řeč je o nějakých přinejmenším osmnácti procentních bodech, které by Babiš ještě mohl aspoň zčásti připojit ke stávajícím 34 % preferencí. To by mu teoreticky poskytlo nadpoloviční většinu sněmovních křesel, a tudíž překonání potřeby hledat koaličního partnera.
Zda zmíněné počty zafungují, teprve uvidíme – každopádně ale snahu nelze ANO upřít.
Babišovi je úplně jedno, kam patříme
Andrej Babiš je člověk, který se skvěle „orientoval“ v předlistopadovém režimu a jemuž je dočista jedno, jak významné jsou pro někoho změny, k nimž mezitím došlo.
Vždy se staral zásadně jen o sebe a své agrofertí impérium, v čemž pokračuje i nyní. Státníci po celé Evropě si lámou hlavu nad těžkým úkolem zajistit do budoucna bezpečnost kontinentu v podmínkách sílící ruské agresivity a slábnoucího amerického angažmá.
Babiš ovšem rozhodně není žádný státník, který by přemýšlel nad otázkou, jak bude vypadat Evropa za deset nebo více let. Stará se jedině o současný přísun evropských dotací do Agrofertu a vlastní pocit důležitosti, který mu pomáhají dofukovat kumpáni Viktor Orbán a Robert Fico.
Pokud Fialova vláda vytrvá ve svém „nekonfrontačním“ kurzu vůči Babišovi a stínové deagrofertizaci, zatímco vlastním voličům vzkazuje, že nemají doufat v žádné reformy, za dva roky čekejme opětovný obrat kormidla zahraniční a bezpečnostní politiky směrem na východ.
Možná se příští premiér ani nepůjde klanět ke hrobu Miloše Jakeše, tak jako putoval Fico s doprovodem na hřbitov posledního československého gubernátora Gustáva Husáka. Nicméně symbolické akty jsou až tím úplně posledním, co by nás v dané souvislosti mělo trápit.
Česká republika se nemůže v NATO spokojit s vyčůranou pozicí černého pasažéra, do které ji hodlají posunout normalizační komunista s normalizační právničkou. Za svou obranu zodpovídá především sama – a kromě toho jí přísluší také důležité úkoly při organizaci naprosto klíčové obrany polského území.
Signály ohledně neochoty připravovat se k obraně znějí uším imperialistů v Moskvě jako rajská hudba. Podle nich zůstává Česko nadále územím, o němž se má rozhodovat v Rusku – a přinejmenším potenciálně má být také k Rusku opět připojeno.
Z hlediska strategických zájmů České republiky neexistuje nic horšího, než co nyní podnikají Schillerová s Babišem jménem potenciálně nejsilnější politické strany. To ale bohužel vůbec neznamená, že by šlo o neúčinnou volební strategii.
Prošvindlovat se historií?
Počet regionálních konfliktů v celém světě míří k rekordu. O Ukrajině a Blízkém východě víme z médií, o hrozících střetech v Bosně a Kosovu ale již méně. Ukrajinské služby varují před ruským napadením Moldavska a pobaltské před útokem na jejich státy a Polsko. A třetí ázerbájdžánsko-arménská válka může vypuknout kdykoliv.
Sponzor Hamásu Írán napadl území Pákistánu a ten zvažuje formu odvety, včetně vojenské. Ještě v letošním roce hrozí obnovení korejské války. O mnohaleté válce v Barmě k nám informace prosakují naprosto minimálně. O potenciální venezuelské invazi do Guyany naproti tomu víme o něco více. Odložené dodávky amerických zbraní vyvolávají obavy z urychlení čínské invaze na Tchaj-wan poté, co prezidentské volby vyhrál „protičínský“ kandidát.
O počtu vojenských převratů a konfliktů aktuálně probíhajících v Africe si už udržují určitý přehled jen vyslovení specialisté.
Jedině „špičkoví“ bezpečnostní experti z Malhostovic a Průhonic tedy dnes dokážou tvrdit, že se Češi v turbulentních letech před námi nemusejí mnohem více starat o svou bezpečnost.
Všem ostatním, kdo o téma bezpečnosti byť jen letmo zavadili, znějí nejnovější vyjádření představitelů ANO jako nedělní chvilka vogonské poezie.
