Jsou politické výroky, které by neměly být zapomenuty, poněvadž až nečekaně jasně odhalují mdlé (případně vypočítavé) smýšlení těch, kdo se jich dopustili. V časech pandemie koronavirového šílení se v projevech vládních aktérů v „anonistickém“ dresu objevil zdánlivě neškodný, a přitom velmi nebezpečný geopolitický akcent.

„My jsme svrchovaný stát a určitě si nenecháme líbit, aby nějaké velké světové velmoci nám tady nějakým způsobem ovlivňovaly naše politické záležitosti.“ – Tak pravil Andrej Babiš 28. dubna 2020 k dotěrným novinářům dožadujícím se premiérova komentáře ke kauze „ricin“, která byla dalším viditelným symptomem vzrůstající agresivity Ruska vůči České republice.

Toto banální zahraničněpolitické stanovisko ovšem pozoruhodně rozvinul vicepremiér a multifunkční babišistický ministr Karel Havlíček, a to rovnou v Otázkách Václava Moravce v neděli 3. května 2020: „Nikdo nesmí vyhrožovat a nikdo nesmí narušovat naši suverenitu. A kdokoliv to udělá, ať je to Rusko, ať je to Čína, ať je to Amerika, okamžitě musí dostat tvrdou odpověď.“ Aby toho nebylo málo, svůj „státnický“ postoj vzápětí doplnil: „Jakákoliv země, která je nespokojená s tím, co se odehrává, může apelovat, může vyzývat, může intervenovat. Ale nesmí, podotýkám, vyhrožovat. To je nepřijatelné a opakovaně říkám, je úplně jedno, jestli je to Rusko, jestli je to Čína, Amerika, Německo, kdokoliv.“

V čem je problém? Naházet do jednoho pytle Rusko, „lidovou“ Čínu, Spojené státy americké a Německo je prostě nehoráznost! Zbabělý populistický blábol, zcela ignorující koncepci české zahraniční politiky. Česko přece nestojí samo tváří v tvář jakési střídavé agresivitě hráčů globální politiky, neboť USA a Německo jsou naši spojenci v Severoatlantické alianci, s Německem nás navíc spojuje členství v Evropské unii. Kdy se v posledním třicetiletí stala Česká republika adresátem veřejných výhrůžek z americké nebo německé strany? Naopak asertivní revizionistické velmoci z Východu našimi spojenci nejsou, v lepším případě jsou obchodními partnery, v mnohém ovšem systémovými rivaly.

Ústy vrcholných vládních představitelů a teologů babišistické věrouky se tak opět drsně vyjevilo, že vlastně nevědí, kam geopoliticky a civilizačně patříme. Premiér a jeho ministr nám svým tradičním způsobem vlastně sdělují: Čau, lidi! Jojo, Rusko a Čína jsou občas problém, ale bacha i na ten Brusel, EU a vůbec Západ! Nikdo neví, jestli na nás Amíci a Skopčáci nešijou nějakou boudu… Nevěřte jim! Jasně, nebojte se, máme to pod kontrolou, jsme na stráži proti všem…, tato země je naše…

Jenže tato mentální a geopolitická vykolejenost představuje průšvih, neboť finále Babišova šlendriánu se blíží! Nedávno schválené prohlášení Evropského parlamentu, lakonicky nazvané „Rezoluce Evropského parlamentu ke znovuotevření trestního stíhání českého premiéra Andreje Babiše kvůli zneužití evropských dotací a o potenciálním střetu zájmů“, představuje pro českého premiéra gigantický problém. Evropský parlament totiž dal drtivou většinou a napříč frakcemi jednoznačně najevo, že Evropská komise a další evropské orgány budou v třeskuté kauze „Babiš“ pod drobnohledem, její řešení nesmí být zameteno pod koberec.

Samozřejmě nelze zcela vyloučit, že se i v Evropské unii nakonec prosadí jakási umolousaná Babišova očista, která bude výsledkem handlu v rámci kompromisů kolem unijního rozpočtu, záchranného korona-balíku a podobně, ale aktuálně se to zdá nepravděpodobné. „Náš“ všehoschopný Andrej se na jednáních Evropské rady totiž rychle mění v reinkarnaci legendárního jakešovského kůlu v plotě.

Andrej Babiš tak stojí před obtížným dilematem, přičemž mějme na paměti, že nějaká Evropa či Západ jsou mu docela ukradené. Buď zůstane předsedou vlády České republiky, ovšem nechá si zajít chuť na evropské peníze a zásadně tak poškodí svůj byznys (a ten stojí především na evropských a českých dotacích, nikoliv na zázračném podnikatelském know-how), nebo napne všechny síly k udržení své moci a dotvoření klientelistické pavučiny v Česku, k čemuž připojí populisticky bojovné heslo „czexit“…

Jenže Babiš, obmyšlený majitel holdingu Agrofert, má své osobní ekonomické zájmy i mimo Českou republiku, například v Německu, vždyť na významné budově hlavního náměstí ve Wittenbergu, kdysi centru reformace Martina Luthera, se též skví název oné nechvalně proslulé české firmy.

Čekají nás dynamické a dobrodružné časy, neboť prohnaný klaun z Průhonic bude jistě chtít obojí, moc politickou i ekonomickou, stejně jako dotační prachy evropské i české… Ještě však zbývá jedno řešení, byť se jeví jako málo reálné: třeba přestane voliče to babišovské cirkusové představení v šaškovských kostýmech a se stokrát omletými žerty prostě bavit.

Prachy, nebo czexit? Babiše rozhodně čeká nejdůležitější kšeft jeho života, který ovlivní směřování Česka v 21. století.