V Číně se experimentuje se sociálním kreditem, který vyhodnocuje důvěryhodnost lidí i firem. Často je zjednodušován a přirovnáván k dílům dystopické fikce jako například 1984 nebo seriálu Black Mirror. Je to ale systém, který je komplexní, různorodý a především experimentální. Už funguje v některých městech a oblastech. V celé zemi s více než miliardou obyvatel má být spuštěn příští rok.

Před několika lety si chtěl, podle amerického rádia NPR, čínský obchodník s uhlím Lao Tuan koupit jízdenku na rychlovlak do Pekingu, ale k jeho překvapení mu to on-line aplikace nedovolila. Tehdy se poprvé dozvěděl, že je na soudní černé listině, takže si nemůže koupit letenku nebo právě jízdenku do rychlovlaku. Lao Tuan totiž nebyl schopen splatit půjčku, jelikož jeho byznys zkrachoval po pádu cen uhlí, když vláda zavedla nová ekologické normy. Poté, co zbankrotoval, doufal, že bude moci znovu začít podnikat a postupně své dluhy splácet. Jenže to byl nesměl být v Číně.

Fotky hříšníků visely po městě

Brzy po epizodě s jízdenkami totiž Lao Tuan zjistil, že všude po jeho městě visí jeho fotky se jménem a číslem občanského průkazu. Čínský režim ho tak trestal veřejným zostuzováním. Lidé okolo se k němu začali chovat jinak a brzy se jich začal stranit. Záhy ale potkával další „oběti“ černých listin a společně vytvořili spolek, ve kterém si snaží navzájem pomáhat s rozjížděním nových firem a splácením dluhů. Podle čínských právníků ale není jisté, zda se jim potom podaří z černé listiny dostat, údajně se to prakticky neděje.

Na tuto černou listinu se dostalo již přes deset milionů obyvatel Číny, kteří o tom od soudů nedostali žádnou informaci. Některá jména se objevují na internetových seznamech hříšníků, jiní se, jako Lao Tuan, objevují na obrazovkách v domovském městě, kde jsou veřejně vystavováni jako špatní občané.

Alibabův cukr a bič

Poměrně odlišnou zkušenost má podle serveru Lupa.cz Ťiao, mladík z jihočínského Šen-čenu. Stejně jako většina městských obyvatel používá svůj chytrý telefon téměř ke všemu. K zaplacení kávy ve Starbucks, za jízdu taxíkem firmy podobné Uberu s názvem Didi nebo k nákupu jízdenek. K tomu používá WeChat Pay, nebo spíš Alipay. Právě aplikace Alipay je provázaná s gigantem on-line nakupování Alibabou. Tato firma v sobě na čínském trhu kombinuje prvky Amazonu, PayPalu, který používají skoro všichni čínští občané při placení, a sociálních sítí.

Právě Alibaba stojí za aplikací Sesame Credit, která díky svému dominantnímu postavení na poli internetových plateb sbírá masivní objem dat o chování uživatelů a následně vyhodnocuje jejich „důvěryhodnost“ v podobě skóre. Přesný algoritmus a metodologii neznáme, ale pokud máte například špatně hodnocené „přátele“ na sociálních sítích, i vám klesne skóre, stejně jako když nesplácíte půjčky. Nákupem podporovaného zboží, a tady se Alibaba dostává do střetu zájmů, můžete naopak své skóre zvýšit.

Ťiao má dobré skóre, a proto si může pronajmout lepší byty od majitelů, kteří se na programu podílejí. Nebo nemusí dávat zálohu, když si chce půjčit auto nebo kolo. A stejně tak má lepší šanci najít si partnerku na seznamovacích sítích, protože i tam hraje skóre roli. Systém si tedy pochvaluje a považuje ho za nezbytný. Kdyby ale měl skóre špatné, třeba i cizím přičiněním, všechny výhody by přestaly platit, a naopak by měl k některým službám omezený přístup.

Sesame Credit ale není součástí vládní politiky a bez ohledu na bezpočet mediálních zpráv nedeklarovala Komunistická strana Číny implementaci takového systému. Přesto se zdá, že i samotní Číňané si pletou oficiální systém s tím Alibabovým. Zároveň se množí případy, kdy je čínský režim podezřelý ze zneužívání Sesame Credit pro ilegální trestání jednotlivců (ne že by čínský režim běžně vlastní zákony neobcházel).

Společenská důvěryhodnost: mýty a realita

O společenské důvěryhodnosti/sociálním kreditu se poprvé začalo uvažovat na začátku tohoto století. Čína prošla obrovskou a náhlou změnou, která přinesla bohatství, stovky milionů lidí unikly chudobě, města vzkvétala. Rostlo ale také množství padělků, podvodů a nekalých praktik. Firmy okrádaly své klienty, obcházení pravidel v potravinářském nebo farmaceutickém průmyslu ohrožovalo životy spotřebitelů a celkově v Číně začala panovat nedůvěra.

Právě to má tento systém vyřešit, a tak je vesměs vítán (ačkoliv tvrdá data nemáme). Sběrem dat a vytvářením „složek“ na každého, ať už v cloudových databázích nebo v kartotékách, by měly místní úřady a soukromé subjekty vždy vědět, s kým mají tu čest. Jedinou skutečně potvrzenou součástí je už celostátně funkční systém slučování databází informací o soukromých osobách napříč byrokratickým aparátem a vytváření zmíněných černých listin. Stát, Komunistická strana i jednotlivý pověřený úředník tak mohou pracovat s cloudem, kde je uloženo vše, co úřady o lidech během jejich života nasbírají.

Vláda se sociálním kreditem experimentuje minimálně ve dvanácti městech a vesnických oblastech. Lokální provedení se ale od sebe velmi liší. Téměř nikde se neoperuje s jedním číslem, které by mělo stačit k určení důvěryhodnosti jednotlivce ve všech ohledech. Ani tam, kde existuje aplikace (například v Šanghaji je to Honest Shanghai, tedy „Poctivá Šanghaj“), která generuje jedno číslo, by nemělo podle zveřejněných regulí docházet k umístění na černou listinu, pokud k tomu neexistuje legální důvod, například porušení zákona nebo nesplnění soudního nařízení.

V některých případech má sociální kredit podobu nástěnky se jmény jednotlivců, kteří se dobře starají o své rodiny. Jindy místní úřady spoléhají na informátory, často z řad důchodců. Ti chodí po městě a za úplatu sbírají informace o tom, jak se kdo chová ke své rodině nebo zda porušuje zákony – třeba jen tím, že přešel silnici na červenou.

V některých případech je možné se ze špatného skóre, když je užito, vyplatit přispěním na charitu, ačkoliv není jasné, kde peníze nakonec skončí. Jde tak v podstatě o novodobou formu odpustků. Ve větších městech ale systémy zahrnují cloudovou databázi, kamery s rozpoznáváním obličejů a analýzu velkých dat. Vláda však se sociálním kreditem zatím jenom experimentuje, není jasné, jak bude vypadat finální verze určená pro celý národ. Můžeme tak jen tipovat, jestli bude mít spíš podobu komunistické domovnice-donašečky, nebo sofistikovaného algoritmu hodnotícího na základě obrovského množství dat.

Sociální inženýrství nové éry

Ať už se čínská vláda rozhodne pro kteroukoliv z variant systému, jedno je jasné – jedná se o opakovaný trest za jeden přestupek či zločin. To ho činí velmi kontroverzním a nebezpečným. Neveřejnost užité metodologie také zvyšuje šanci na jeho zneužití. Pro vládnoucí komunistickou stranu je ale sociální kredit projektem sociálního inženýrství, jehož cílem je vytvořit poslušného, normalizovaného občana.

Čínský prezident Si Ťin-pching chce vrátit Čínu k původním komunistickým ideálům a vytvořit tak leninistickou diktaturu, ve které vládnoucí strana prostupuje všemi aspekty ekonomiky, politiky, ale také osobního života. Velkou roli rozhodně budou hrát nové technologie, které Čína využívá bez etických zábran a podle maoistických praktik s nimi experimentuje přímo v praxi bez předchozí rozvahy. Sociální kredit tak může mít nedozírné následky.

Převzato ze Sinopsis.cz.