Prezident republiky T. G. Masaryk v dětském útulku v Úpici FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Střední Evropa je pojem, jenž se od 19. století periodicky jako ponorná řeka sui generis postupně a nezřídka i souběžně objevuje v pěti souvisejících okruzích veřejného zájmu, a to teoreticky geopolitickém, resp. geostrategickém, politickém, propagandistickém, kulturním a rovněž filosoficko-politickém. K rozsáhlé plejádě textů na středoevropské téma přibyla po dočasném útlumu takto orientované knižní produkce v roce 2018 v nakladatelství L. B. Tauris se sídlem v Londýně a New Yorku nesporně pozoruhodná, obsáhlá monografie nyní v Belgii působící slovenské autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita (The Idea of Central Europe – Geopolitics, Culture and Regional Identity).
Autorčino archivní zkoumání přístupu Spojených států amerických ke středoevropskému fenoménu zjišťuje, že se pojem střední Evropy vyskytuje jak ve válečné korespondenci tvůrců americké politické strategie, tak u pracovníků vládních ministerstev a speciálních komisí. Avšak nejpozoruhodnější bylo jeho hojné užívání mezi členy speciálního poradenského uskupení amerického prezidenta Woodrowa Wilsona Inquiry, jež vzniklo v září 1917 jako analytický útvar prezidentova osobního štábu. Úkolem byla příprava materiálů nezbytných k podpoře americké účasti na očekávané mírové konferenci. Dohledem nad ním byl pověřen Wilsonův důvěrník, plukovník Edward Mandell House.
Smysl a zaměření Inquiry popsal ve své zprávě o Pařížské mírové konferenci z roku 1919, jež podle soudu Otilie Dhand vyjadřuje definici střední Evropy lépe než valná část práce jím kontrolovaného útvaru: „Většina práce Inquiry se samozřejmě zabývala střední Evropou (Mittel-Europa), rozptýlenými oblastmi střední Evropy (Central Europe) a Blízkého východu po obou stranách hojně ohlašované železnice (Hamburk)-Berlín-Bagdád, táhnoucí se od Severního a Baltského moře k Perskému zálivu a Indickému oceánu…“ (s. 104) Toto pojetí střední Evropy se, jak autorka zjišťuje, rovněž promítlo do úplně prvního dokumentu, jejž tým Inquiry předložil prezidentu Wilsonovi, a který instrumentálně posloužil při formulaci jeho slavného vyhlášení Čtrnácti bodů. (Tamtéž)
Dále konstatuje, že „interpretace střední Evropy obsažené v písemnostech útvaru Inquiry se příznačně zakládaly na následném výkladu pangermánských spisů a vzájemné komunikaci s odpůrci německo-rakousko-uherské aliance, jmenovitě Chéradamem, Masarykem a Setonem-Watsonem. Byl to ve skutečnosti Masaryk, kdo Inquiry poskytl rešerši pangermánské literatury, zabývající se střední Evropou.“ (s. 105) Neméně významné je autorčino zjištění o podstatné roli experta Inquiry na Rakousko-Uhersko R. J. Kernera, který poskytl značnou část zpráv a memorand, jež v dokumentech Inquiry obsahují pojem střední Evropy: „Kerner projevoval silné proslovanské zaujetí a ve svých zprávách podával negativní komentáře k americké politice vůči Slovanům. Jeho zobrazení střední Evropy, Mid-Europe, jak ji označoval, byl pangermánský plán ovládnout a zničit Slovany.
Kerner předložil svůj „katastrofický scénář“ pro střední Evropu v memorandu Německé a rakouské řešené blízkovýchodní otázky, předaném v březnu 1918. V tomto dokumentu načrtl německý plán postupného ovládnutí Rakousko-Uherska, Finska, bývalých baltských provincií Ruska, Litvy, Polska, Ukrajiny, Rumunska, jihoslovanských zemí, a nakonec samotného Ruska. Jedinými překážkami v podstatě úplného ovládnutí Evropy Německem v takové středoevropské ekonomické unii byli Čechoslováci a Jihoslované. Kerner soudil, že vytvoření takového hospodářského kolosu by mělo pro celý kontinent strašlivé důsledky – Rusko by se stalo hospodářským vazalem střední Evropy, Itálie také, zatímco Francie by si jako jediná udržela svůj status díky koloniálnímu impériu, ale jen ve třetiřadém ekonomickém postavení.“
Jak autorka dokládá, obdobná memoranda v dokumentaci Inquiry, prezentující střední Evropu jako pangermánský tajný plán na ovládnutí Evropy, pocházejí od představitelů malých národů v USA. Přitom upozorňuje na skutečnost, že „nejprominentnější bylo memorandum předložené Českým národním sdružením v Americe, jež varovalo před střední Evropou a německým Drang nach Osten, které s jistou předvídavostí tvrdilo, že jakýkoliv budoucí česko-slovenský stát by byl silnou bariérou proti německé agresi.“ (s. 105) V souladu s ním plukovník House, pověřený vedením Inquiry, trval na tom, že se „Čechy pokládaly za obrannou hráz proti oživenému Německu, jež by někdy v budoucnu mohlo plánovat nový nápor na východ.“
Dhand nicméně uvádí, že skutečné události posledních měsíců války svědčí o něčem jiném. (s. 106) Dospívá totiž k poznatku, že se členové Inquiry nemohli shodnout na tom, co učinit s Rakouskem-Uherskem. Jak útvar Inquiry, včetně plukovníka House, tak samotný prezident Wilson se obávali o přežití skupiny malých nezávislých států a měli strach z balkanizace střední Evropy. Jejich obavy a preferování většího federalizovaného politického celku v této oblasti zrcadlily pozici Velké Británie. Dhand konstatuje, že „toto dvojí naléhání na širší regionální spojení tlačilo národní vůdce k přistoupení na myšlenku federace, bude-li nejprve zaručena jejich nezávislost.“ (Tamtéž)
A taková „pozitivní konstrukce“ – řečeno s Masarykem – se prezentovala v podobě Středoevropské unie (Mid-European Union), tedy regionální struktury, jež by se stala, slovy New York Times z 13. října 1918, „hradbou svobodných národů proti německému Drang nach Osten.“ (s. 108) Projekt zahájený v září 1918 se záměrem vytvořit regionální federaci dvanácti malých národů měl podporu plukovníka House, útvaru Inquiry a Výboru pro veřejnou informaci, jenž působil jako oficiální americká agentura pro válečnou propagandu a spojil představitele dvanácti různých národů. Dhand konstatuje, že americký tisk tuto myšlenku oslavoval jako „bezpečnou Mitteleuropu … místo pompézní, imperialistické a chamtivé Mitteleuropy, o níž snili dva Kaiserové.“
Autorka nicméně poznamenává, že se „riskantní podnik nevydařil“ (tamtéž), a konkrétně upozorňuje na rozdíl mezi formulací záměru Středoevropské unie na její první schůzi 5. září 1918 a výslednou Deklarací společných cílů středoevropských národů, slavnostně podepsanou 26. října 1918 ve filadelfské Síni nezávislosti. V zářijovém textu, formulovaném dva dny po americkém uznání Československé národní rady, se jako cílový záměr uvádí „jednotná fronta proti Centrálním mocnostem, uplatnění principu sebeurčení, rozčlenění (dismemberment) Rakouska-Uherska a středoevropská federace národností (Mid-European federation of nationalities).“ (tamtéž)
U slavnostně přijaté a signované filadelfské Deklarace společných cílů středoevropských národů ovšem Dhand kriticky konstatuje, že „pouze vyzývala k sebeurčení a jen oficiálně zavazovala ke koordinovanému úsilí k zajištění svobody. Někteří delegáti se výslovně postavili na odpor proti užívání slova středoevropský a záměr federace se zmírnil v článku 5, jenž zněl: „Věříme, že by naše národy, mající spřízněné ideály a cíle, měly koordinovat své úsilí k zajištění svobod svých jednotlivých národů k podpoře společného prospěchu (common welfare), pokud taková jednota přispívá k míru a blahu světa.“
Pod tlakem vlády Spojených států coby vnějšího činitele, celý riskantní podnik jen podpůrně využil (enlisted) polovičatý příslib na straně národů, u nichž se v jeho rámci předpokládala ústřední účast. Projekt se brzy rozpadl kvůli pokračujícím sporům mezi jednotlivými národními představiteli.“ (tamtéž) Zde ale autorka odkazuje pouze na závěr pasáže o Demokratické unii Střední Evropy v Masarykově knize Světová revoluce.
Nicméně je na místě si u uvedeného projektu demokratické střední Evropy pro porovnání konkrétně připomenout Masarykův celkově odlišný popis jeho vzniku a smyslu, než jak jej Dhand hodnotí: „Častěji jsem se scházíval s představiteli Litevců, Lotyšů a Estonců. V Americe měli tito národové kolonie, zejména Litevci, a tím byl dán styk. Také s Řeky, Armény, Albánci a s jinými jsem míval politické rozhovory. A z těchto rozhovorů vznikl zvláštní, sjednocující politický útvar: Demokratická unie Střední Evropy (Mid-European Democratic Union).
Chtěl jsem původně vytvořit společnost Američanů, která by se ujala práce pro utlačené malé národy: plán se neuskutečnil v té formě, ale organizovala se Unie a proti svému přání byl jsem zvolen za předsedu. Unie se scházela dosti často a probíraly se všecky etnografické a politické problémy středoevropských malých národů. Abych postup naší práce charakterizoval, uvádím, že jsem na příklad svedl Poláky a Litevce (dr. Šlupas), aby si napřed objasnili své programy, aby v plenu Unie nevznikaly živější spory. Stejně jsem postupoval s Řeky a Albánci, atd. Pilně se našich schůzek účastnili také Italové iredentisté.
Unie se konsolidovala do té míry, že byla Wilsonem přijata v deputaci, jejímž jsem byl mluvčím. Šťastná byla myšlenka, nevím už od koho navržená, uspořádat ve Filadelfii veřejnou schůzi, na nichž by programy jednotlivých národů byly předneseny. Konference se začala dne 23. října a dne 26. října byl podepsán v historicky památné „Síni nezávislosti“ (Independence Hall) souhrn konferenčních porad; na nádvoří jsem pak přečetl společné prohlášení, při čemž podle historického vzoru zazněl také „Zvon nezávislosti.“ Postup byl americký, ale byl upřímně míněn a měl úspěch. Z kongresu filadelfského byl zaslán pozdrav prezidentu Wilsonovi. Naše Unie byla docela vhodná organizace propagační, jejímž praktickým účelem bylo podávat širší veřejnosti, avšak hlavně listům a rozličným spolkům informace o jednotlivých národech nebo o všech národech, tvořících Unii…
Plán byl také podat Američanům viditelný obraz pásma malých národů ve Střední Evropě. Na toto pásmo jsem stále ukazoval a objasňoval jeho význam pro válku a celou historii Evropy. Vzájemným seznáváním a poučováním měli se konečně představitelé různých národů připravit na konferenci mírovou.
Ideál ovšem byl, abychom se dohodli a na mírovou konferenci přišli s dohodnutým plánem. To ovšem byl ideál. Ve skutečnosti byly mnohé rozpory a rozmíšky. Tak například Poláci vystoupili z Unie, udávajíce, že nemohou v Unii zasedat vedle Malorusů, když se tito ve Východní Haliči postavili bojovně proti Polákům… Unie zůstala i po mém odchodu ještě delší dobu v činnosti. Celkem sledoval jsem s Unií vypracování mírového plánu, jejž jsem vyložil v Nové Evropě.“ (Tomáš G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1930, s. 291–293.)
V Nové Evropě Masarykův návrh mírového plánu zahrnuje dost podstatnou obecnou zmínku, reflektující výše uváděné úsilí o následná společenství osvobozených národů: „Uzná-li se potřeba, budou utvořeny některé těsnější spolky národů.“ V daném kontextu se rovněž nápadně důrazně vyslovuje Masarykem sepsané Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou, tzv. Washingtonská deklarace z 18. října 1918: „Ve své zahraniční politice bude československý národ přijímat (accept) svůj plný díl odpovědnosti za reorganizaci Východní Evropy.“
Z komparace kritického pohledu Otilie Dhand s Masarykovým stanoviskem v dané věci se tedy ukazuje, že Masaryk chápal, akceptoval a politickými kroky usiloval o uskutečnění mnohem rozsáhlejších empirických možností, vyplývajících nejen z uvedeného amerického úsilí o demokratickou federativní reorganizaci středoevropského prostoru mezi Německem a Ruskem namísto Rakousko-Uherska. Za uvedenou Masarykovou lakonickou větou v Nové Evropě a jím sepsaným Prohlášením nezávislosti československého národa se totiž skrývá Masarykova významná zahraničně politická aktivita, jejíž existence Otilii Dhand zjevně unikla.
T. G. Masaryk ji v roce 1920, tedy již jako prezident Československé republiky, obšírněji popsal během obsáhlého osobního rozhovoru při audienci poskytnuté budoucímu mladému zakladateli a dlouhodobému vůdčímu činiteli Panevropské unie Richardu Coudenhove-Kalergimu. V odpovědi na Coudenhovem předloženou zásadní výzvu, aby se prezident a zakladatel Československa „stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských“, mu Masaryk vyložil, jak se během Pařížské mírové konference pokusil s řeckým premiérem Eleftheriem Venizelem a rumunským minstrem zahraničí Take Jonescem zorganizovat, resp. uvést v život „Spojené státy východní Evropy,“ pojaté jako svazek třinácti států od Finska po Řecko mezi Ruskem a Německem.
Masaryk, jak zaznamenávají Coudenhovovy memoáry, mu poté na Pražském hradě podrobně vylíčil, jak tento jeho ambiciózní plán, předložený účastníkům nedávné mírové konference, jenž se měl vytvořit jádro (nucleus) budoucích Spojených států evropských, zajistit nezávislost všech členských států a zahájit éru poválečného ekonomického zotavení, ale nakonec ztroskotal na nemožnosti zajistit kooperaci kvůli nacionalismům u některých států, a nakonec z něj zbylo pouze uskupení Malé dohody.
Ve světle těchto významných, autorkou opomíjených skutečností nevyznívá podloženě a přesvědčivě její lapidární tvrzení, podle nějž Masarykova strategie, údajně líčící roztrhání (dismemberment) Rakouska-Uherska jako jediný způsob, jak zabránit německé rozpínavosti podél osy Berlín-Bagdád, „nefungovala.“ (s. 109–110) Dhand nadto jen zmiňuje, že některé zdroje naznačují existenci návrhů vytvořit středoevropskou federaci pod československým vedením a rovněž fakt, že „těmto snahám bránil izolacionismus, národní řevnivost, příležitostné šarvátky a vnitřní nestabilita mnoha nástupnických států.“ (s. 135) (pokračování příště)
Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc. je filosof, někdejší odpůrce komunistického režimu a bývalý politik, aktuálně vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se zejména dějinami české filosofie a českou státní ideou, například u Františka Palackého, T. G. Masaryka a Jana Patočky.
