Karel Havlíček (ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Dne 29. března na ČT 24 dostal ministr Karel Havlíček otázku: „Existují už teď pro vás relevantní bezpečnostní pochyby, pane ministře, o spolehlivosti firmy Rosatom?“ Co jsme se od ministra dozvěděli, je neuvěřitelné.
Havlíček na otázku o bezpečnostních pochybách ohledně Rosatomu spustil delší výklad, z kterého je patrné, že mu o nějakou geopolitickou bezpečnost v podstatě nejde. Není to pro něj důležité: „Já nebudu komentovat v tuhletu chvíli, jaké pochyby máme k určité či oné firmě. Já jsem ministr průmyslu, pod kterým je rovněž energetika. A mým cílem a úkolem je zabezpečit tady a připravit scénář a jízdní řád k tomu, abysme tady měli stabilní přenosovou soustavu, abysme zde měli dostatek elektrické energie, abysme zde byli soběstační, abysme měli levnou elektrickou energii, aby byly zachovány všechny parametry bezpečnosti. To znamená, já musím dělat všechny kroky k tomu, které k tomu povedou. K tomu mimo jiné vede i transparentní a dobrý tendr, na základě kterého maximálně snížíme cenu všech potencionálních uchazečů. Kdybysme to měli dělat tak, jak říkal pan Bartuška, tak bysme měli skvělý ideologický přehled o tom, co chceme a nechceme, ale garantuji vám, že by taky mohla nastat situace, nebo nechci to garantovat, ale mohla by nastat situace, kdy zde žádnou elektrárnu nepostavíme, protože budeme stále idealizovat toho či onoho, ale ve finále nakonec budeme závislí na obnovitelných zdrojích.“ (Citace bez jazykových úprav – pozn. red.)
Moderátor Tomáš Drahoňovský ho pak zase vrátil k tématu: „Pan Bartuška nemluvil o ideologizaci, on mluvil o nebezpečí, které představuje ten který uchazeč. Mě by zajímalo, jestli tedy je na prvním místě cena, nebo bezpečnost, zda nestojí si za bezpečnost připlatit. Já jsem to takto pochopil, ta jeho slova.“
A Karel Havlíček pokračoval ve stejném stylu jako předtím: „Ale hovoříme o dvou typech bezpečnosti. Jedna je ta technologická bezpečnost, to znamená to, co říkala třeba paní předsedkyně Drábová, to znamená, aby to skutečně fungovalo bezpečně, tak jak si představujeme asi všichni. Druhá je ta geopolitická bezpečnost. S tím souhlasím a já neříkám, jestli je důležitější cena, nebo geopolitická bezpečnost. Jenom říkám, že bych nerad, abysme měli geniálně zajištěnou geopolitickou bezpečnost, ale výsledná cena, nabídka a myslím, že se shodneme na tom, že čím víc těch, kteří něco nabídnout, tak tím bude logicky ta cena nižší, tak kdyby to nebylo, tak ta cena je nepochybně vyšší. Když je ta cena vyšší, bude vysoká výkupní cena elektrické energie a pak se bavme o tom, co tady některé strany prostě zkouší a tvrdí, zminimalizujte počet uchazečů, a tak dále. Zda jim třeba nejde taky o to, aby se vůbec ta elektrárna nepostavila a abysme třeba investovali do jiného zdroje.“
Tady to najednou říká celkem jasně: „Já neříkám, jestli je důležitější cena, nebo geopolitická bezpečnost“. Ale vždyť právě říká, co je podle něj důležitější. Údajně cena. Ovšem když už předtím citoval Danu Drábovou ohledně technické bezpečnosti, mohl by také citovat její slova o tom, že takhle jednoduše to se vztahem ceny a počtu účastníků tendru nefunguje.
Píše se o tom také v dokumentu think tanku Evropské hodnoty LEX ROSATOM: „Tato základní ekonomická zákonitost by platila pouze v případě, že by ve výběrovém řízení soutěžily subjekty stejné povahy. To znamená standardní komerční společnosti orientované na zisk, které spolu soutěží pomocí ekonomických nástrojů o získání zakázky. Takovými společnostmi jsou americká společnost Westinghouse, korejská KHNP a francouzská EdF. Pokud budou v tendru jen tyto firmy, bude mezi nimi fungovat konkurenční prostředí, které vytvoří tlak na finální výši nabídky.
Pokud budou ale do soutěže připuštěny de facto státní agentury – ruský Rosatom a čínská CNP, které jsou financovány ze státního rozpočtu a nejsou orientovány na zisk, ale jejich základním cílem je prosazování politických zájmů svých autoritářských režimů, bude konkurenční prostředí otevřeného tendru prakticky zdevastováno. Tyto agentury totiž vždy nabídnou dumpingové ceny, které si žádný z běžných komerčních subjektů nemůže dovolit. Ještě důležitější je ochota těchto dvou státních agentur brát na sebe jakákoliv smluvní rizika, která na sebe z logiky věci opět nemůže vzít žádná komerční firma. Tato ochota je dána strategií především Ruska, ale do jisté míry i Číny, kterou aplikují na všech svých jaderných projektech v zahraničí.
Ruská a čínská vydírací strategie: nabídnout nízkou cenu a smluvně se zavázat k jakýmkoliv rizikům či požadavkům zadavatele a následně tyto požadavky neplnit, navyšovat cenu a vydírat zadavatele pohrůžkami o odchodu z projektu.
Právní vymahatelnost plnění závazků u firem z Ruska a Číny je nulová, což obě firmy vědí a záměrně toho využívají. V tendru vždy jejich nabídky vypadají nejlépe, ale výsledná cena bývá násobně větší než původní nabídka vysoutěžená v soutěži. To platí i v případě smluvního zastropování ceny, neboť tyto firmy běžně své smluvní závazky nedodržují a není možné je ani nijak vymáhat.
Naopak zásadní výhodou nabídek firem z demokratických zemí je vymahatelnost plnění smluvních závazků soudní cestou. Tento fakt způsobuje v těchto případech nižší celkové náklady na projekt, a to i přes logicky větší počáteční tendrovou nabídkovou cenu než u státních agentur z nedemokratických zemí.
Navíc, jak upozorňuje český zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, v dumpingové ceně Rosatomu není zohledněna cena za ztrátu svobody a české suverenity. V podobném duchu Dana Drábová, ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, hovoří o tom, že vymahatelnost práva je v případě Ruské federace, která nesdílí demokratické hodnoty a principy právního státu, nulová.“
Takže geopolitická bezpečnost není pro Havlíčka nejdůležitější. Argument ceny je pochybný. Takže nám zbývá ujištění, že to bude vyrábět elektřinu a nevybouchne to. V 21. století to není zrovna slavný výsledek. Havlíček se ale strašně moc snaží. Tolik a pomocí takových triků, až je to nápadné.
