Před několika lety jsem kráčel rušným centrem Moskvy v doprovodu svého kamaráda ze studií. Za mladých let to byl přičinlivý, velmi dynamický a rozumně uvažující mladý muž zaměřený povýtce materiálně. V podchodu pod hlavní ulicí, který vypadal jako nekonečný řetězec kotců s pouťovým zbožím, jsme se zastavili před bohatou nabídkou padělaných ikon, ručně malovaných lidovými umělci. Můj přítel se ustaraně zeptal prodávající babičky v tradičním šátku: „Jestlipak, tetičko, vaše ikony roní slzy?“ „Roní, synku, roní, jak by neronily. U nás všechny ikony roní slzy nebo potí krev – jiné nevyrábíme.“ Přítel si nakonec nic nekoupil, ale odešel spokojen. Jal se mi zaníceně vyprávět, jaké zázraky činí ikony místní světice Matrony Moskevské. Léčí ovšem jen zdejší, přespolní mají pech.

Pod dojmem zpráv o výstavbě stovek nových chrámů a svatostánků, přesvědčeni televizními obrázky a statistikami o prudkém nárůstu pravoslavných věřících, si mnozí u nás vážně myslí, že v Rusku dochází k nevídanému náboženskému obrození. Pravda je taková, že tento jev je cokoli, jen ne rozpuk křesťanské víry. Již věhlasný filozof Nikolaj Berďajev ve 30. letech minulého století napsal, že ruská lidová religiozita je spíše pohanská než křesťanská. Opravdu, kdo může vážně uvěřit, že Vladimír Putin, když se horlivě křižuje a dotýká čelem podlahy kostela, skutečně prodělal duchovní přerod a z roduvěrného komunisty a vysokého důstojníka KGB se rázem stal přesvědčený a zanícený křesťan? Berďajev tomuto způsobu víry říkal „obřadnictví“ – to je, když domnělý věřící mechanicky vykonává patřičné obřady, aniž by přemýšlel o jejich niterném smyslu. 

Začátkem 20. století náboženství v Rusku fakticky pozbylo veškerý duchovní potenciál. Na prostorách od Baltského moře až po Tichý oceán zavládla nesmyslná ideologická konstrukce komunismu. Nicméně i v jeho základech ležely nachlup stejné vzory davového nevědomí typické pro obřadnické pojetí víry. Ještě dnes v 21. století se na Rudém náměstí tyčí Mauzoleum s mumií vůdce postavené přesně podle nákresů starobylých hrobek Mezopotámie. Sice se dnes k němu můžeme stavět jakkoli ironicky, leč v době výstavby měl tento artefakt sakrální státní význam. 

Komunistický stát byl fakticky vybudován na okultních základech, které se vymykaly jakékoli logické analýze a racionálnímu pochopení. Viděno takto, rudý teror rozpoutaný bolševiky byl ryzím zlem, šílenstvím a ztělesněním iracionality. Každý, kdo se jen pokusil použít pro poznání tohoto jevu kritické, logické nebo etické východisko, musel skončit v blázinci anebo byl ocejchován jako „nepřítel lidu“. V 90. letech se Rusku z mnoha důvodů nepodařilo vrátit na racionální kolej. Zcela zákonitě zafungoval „jistící mechanismus“, který vrátil racionalizující složku společenského bytí na původní nevědomé a obskurní pozice.

Celý prostor lidového vyšinutí byl zaplněn všelijakými legalizovanými bizarními podivíny, počínaje Džunou Davitašvili, oficiální to věštkyní a zázračnou ranhojičkou kremelské věrchušky, až po Čumaka a Kašpirovského, neskutečné podvodníky, kteří prováděli své seance dálkově z obrazovky státní televize. Rej metafyzických skořápkářů všeho druhu působil postmodernisticky. I dnes, když si čteme o sibiřských šamanech bubnováním přivolávajících déšť na žádost místních municipalit jako způsob hašení gigantických lesních požárů, je dobře vědět, že většina těchto obchodníků s deštěm má na krku křížek a mnozí i stranickou legitimaci Jednotného Ruska v kapse. Tento karneval podvodníků a šejdířů v 90. letech cílil výlučně na obecný lid a fungoval jako sladidlo pro hořkou pilulku loučení se sovětskou minulostí. 

Podrobeni dlouhodobé citové deprivaci mnozí adepti rudého materialismu po hlavě skočili do neznámých vod východní esoteriky, jež jim byla pečlivě podstrčena vedením země coby náhražka za chybějící duchovno. Dnes je nabíledni, že všechny „tajné“ metafyzické kroužky, sekty, společnosti pro studium východních náboženství a pro hermeneutický výklad náboženských textů, ale také školy bojových umění, ba i spolky neškodné jógy byly zřízeny a řízeny speciálním oddělením KGB, nyní známým pod uměleckým jménem FSB. Leč to, co bylo v 90. letech víceméně neškodné, ve druhé dekádě nynějšího století zmutovalo ve smrtelný neduh. V 90. letech totiž ruské elity nepotřebovaly metafyzické berličky, neboť se opíraly o reálné ekonomické reformy. Navíc Rusku fandila celá západní civilizace, která ho vítala v rodině osvícených národů. Novému Rusku držel palce celý svět. Leč vlídný postoj Západu se dramaticky změnil v opak po letech ruské nepřetržité militarizace, napodobování studené války, libování se v étosu vítězných bitev a vyhraných válek, stále pěstovaného pocitu obležené pevnosti vždy ohrožované vnějšími nepřáteli.      

Z nějakých důvodů totalitní režimy snadno upadají do osidel okultismu. Příkladů jsou přehršle. Ježto vládnoucí elita Ruska nemohla najít duchovní oporu ve svém nitru, její rozum se chopil nejistého stébla mytologie a pseudonábožnosti. Znalec systému profesor Valerij Solovej, vyhozený z MGIMO kvůli závadným názorům, těmito slovy popisuje ducha, jenž panuje mezi rozvědčíky a spolupracovníky FSB: „Tito lidé vykonávají nejrůznější pitvorné obřady a je s podivem, že zatím nedošlo k obětování zvířat a lidí. Jejich svět značně připomíná sto let staré subkultury. Čekisti vždy tíhli k esoterice a okultizmu. Mluvím o permanentním proudu v ruských rozvědných komunitách a tajných službách. V 90. letech tento trend zažil nebývalý vzmach. Později se tito lidé začali vyhýbat veřejným polemikám na toto téma a uzavřeli se do sebe, leč trend nikam nezmizel. Naopak svou plísní nakazili značnou část ruské elity. Nyní kulminuje zájem o okultní vědy, černou magii, esoteriku, hermetické systémy, všechny orientální pavědy, numerologii, horoskopy atd.“

Dnes ruští oligarchové pravidelně chodí na seance šamanů, zvlášť pro ně dovezených z Amazonie, nebo tam létají soukromými tryskáči v doprovodu vlastních věštců. V Rusku totiž panuje pocit existenciální nejistoty. I když peníze jsou spolehlivě vyvedeny z vlasti, zbohatlíci pociťují akutní nedostatek jakýchsi orientačních bodů. Hledají učení, která by jim vysvětlila četné záhady bezcílného bytí, prosvětlila tmavý hvozd smysluprázdného života. Racionální uvažování jim to není schopno poskytnout, a tak se obracejí k čarodějům, zázračným léčitelům, mágům, znalcům světových spiknutí, hádačům z křišťálové koule a mistrům hermetických věd.

Měřítko tohoto jevu si normální člověk není schopen představit a domyslet. V Rusku totiž neexistuje žádná ideologie, veškeré Putinovy pokusy nabídnout občanstvu nějakou státní ideu hanebně zkrachovaly. Nadobro zapomenuty jsou různé vlastenecké fantómy typu Ruského světa, Novoruska, Euroasijského svazu atd. Příroda dutiny nesnáší, a tak nepřítomnou ideologii nahrazují její napodobeniny. To, na co bylo zaděláno ve 30. letech minulého století, dnešní čekisté reanimovali v komicky pitvorné, komiksové, brakové podobě. Tmářství a víra v lepší minulost vždy byly příznačné pro uvažování elity KGB, proto její činnost přesně kopírovala metody středověké inkvizice. 

Sovětští a postsovětští lidé stejně tak jako celá kremelská moc jsou bytostně zamindrákovaní a vnitřně nalomení. Hluboce v nitru cítí svou druhotnost, nedostatečnost, chorobnou podřadnost. Proto je pro ně tak důležitá sociální hierarchie. Všude chtějí svou úchylnost ustanovit jako psychickou normu, proto tak umanutě lpí na vnějších známkách svého sociálního statutu. Žijí v dokonale zabezpečených palácích, platí ochranku, jezdí v obrněných vozech a nosí nejdražší módní značky. Aby vypadali jako vzor normálnosti, potřebují ty, které mohou označit za nemocné a méněcenné, případně mentálně zaostalé. Méněcenných potřebují hodně. Nejlépe, aby to byla celá země.